29 Cdo 3964/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně M. a. s, zastoupené J. H., advokátem, , proti žalovanému M. J., ,
zastoupenému JUDr. M. J., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod
sp. zn. 55 Cm 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo 179/2006-54, takto:
I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti měnícímu výroku
rozsudku ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo 179/2006-54, jímž Vrchní soud v
Praze ponechal co do částky 238.189,30 Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do
zaplacení v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové
- pobočky v Pardubicích ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu měnícího výroku ve věci samé, v němž byl
směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, co do částky
30.000,- Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení a ve výroku o
náhradě nákladů řízení ponechán v platnosti, a ve výroku o náhradě nákladů
řízení se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo
179/2006-54, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28.
března 2006, č.j. 55 Cm 51/2006-31 [vydaným podle ust. § 115a občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) bez nařízení jednání] v celém rozsahu zrušil
směnečný platební rozkaz ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, jímž
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 268.189,30 Kč s 3% úrokem od 1.
února 2005 do zaplacení a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb.
(dále jen „směnečný zákon“) - uzavřel, že vymezení platebního místa směnky
údajem „K. b. a. s.,“ je neurčité, když v takovém případě „se nabízí jako
platební místo všechny pobočky K. banky v obvodu P. 4“. Směnka je tudíž
neplatná a soud prvního stupně proto, aniž by se zabýval ostatními námitkami
žalovaného, směnečný platební rozkaz zrušil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo 179/2009-54,
rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž krajský soud zrušil směnečný
platební rozkaz „v rozsahu úroku ve výši 0,5 % p. a. z částky 268.189,30 Kč od
1. 2. 2005 do zaplacení“, zrušil a řízení zastavil (výrok I. bod 1.), ve
zbývajícím rozsahu (tj. v části, v níž soud prvního stupně rozhodl o zrušení
směnečného platebního rozkazu co do částky 268.189,30 Kč s 2,5% úrokem od 1.
února 2005 do zaplacení) tento rozsudek změnil tak, že směnečný platební
rozkaz ponechal v platnosti (výrok I. bod 2.) a žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku
45.055,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval uvedené označení
platebního místa na směnce za dostatečně určité a námitku neplatnosti směnky
tudíž za nedůvodnou. Zdůraznil, že „místo, kde má být směnka zaplacena,
obsahuje označení osoby, kde má být směnka zaplacena i geografický údaj, kde se
uvedená osoba nachází“. Z provedeného označení platebního místa je přitom
zřejmé, že „k výplatě směnky má dojít v K. b., a. s., a to v jakékoli z poboček
této osoby nacházejících se v P. 4“.
Důvodnými pak neshledal ani další námitky, které žalovaný proti směnečnému
platebnímu rozkazu uplatnil. K namítanému částečnému zaplacení směnkou
zajištěné pohledávky odvolací soud uvedl, že „žalovaný kromě částečné úhrady
ničeho dalšího netvrdil a nenavrhl k podpoře svého tvrzení žádné důkazy,
žalobce navíc uvedl, že tato částečná úhrada dluhu se týkala jiného obchodního
případu“. K námitce „nepředložení“ směnky k placení pak uzavřel, že žalovaný je
hlavním dlužníkem a „nepředložení“ směnky k placení proto nemá ve vztahu k němu
žádný vliv na práva ze směnky.
Jelikož odvolací soud nepovažoval žádnou z námitek proti směnečnému platebnímu
rozkazu za důvodnou, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výše specifikované
části uplatněného úroku) změnil a ponechal směnečný platební rozkaz v
platnosti.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.
s. ř., tj. namítaje, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého místo
placení je na směnce označeno dostatečně určitě a směnka proto není neplatná z
důvodu neurčitosti platebního místa. Zdůrazňuje, že platební místo bylo na
sporné směnce označeno - v rozporu se „zákonným požadavkem“ - alternativně,
neboť na území P. 4 je umístěno 6 poboček K. b., a. s., navíc ani jedna z
těchto poboček nemá provozní dobu „nonstop“, čímž je „jednoznačně omezena
splatnost směnky, která musí být po celých 24 hodin příslušného dne“.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že námitku částečného uhrazení dluhu zajištěného
směnkou posoudil jako nedůvodnou, přestože neprovedl v tomto směru žádné
dokazování a žalovaného ani ve smyslu ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř.
(správně § 118a odst. 3 o. s. ř. ) nevyzval, aby své tvrzení doložil a poučil
jej, že jinak neunese ohledně namítané skutečnosti důkazní břemeno.
Za nesprávný dovolatel považoval rovněž závěr odvolacího soudu, že nepředložení
směnky k placení nemá žádný vliv na práva ze směnky. Dovolatel si je sice vědom
toho, že nese důkazní břemeno o tom, zda směnka (ne)byla řádně předložena k
placení, soud však nemůže takovou námitku bez dalšího odmítnout jako
nedůvodnou, aniž by ve vztahu k žalovanému postupoval podle ustanovení § 118
odst. 3 o. s. ř. (správně § 118a odst. 3 o. s. ř.), tj. žalovaného
poučil a vyzval k prokázání tvrzených skutečností.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a je zčásti důvodné.
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje o platebním
místu se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze
dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici
na internetových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že nezbytnou náležitostí
vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v
platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto
platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je
tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně
také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno,
nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem
alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez
jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní
povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat.
K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa přitom postačí, je-li
platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města (k tomu
v právní teorii srov. např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4.,
dopl. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 14).
Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož výše uvedeným požadavkům dostojí také
doložka vymezující platební místo směnky údajem: „K. b.a. s.,“, se Nejvyšší
soud ztotožňuje. Označením právnické osoby (banky), v jejichž prostorách má být
placeno, se současným uvedením názvu města (v daném případě dokonce městské
části), v němž se má tato právnická osoba nacházet, je platební místo směnky
nepochybně vymezeno dostatečně určitým způsobem.
Z hlediska určitosti platebního místa přitom není - oproti mínění dovolatele -
významné, zda se v rámci směnkou vymezeného platebního místa případně nachází
více provozoven označené osoby, v nichž by mohla být směnka k placení
předložena (podle tvrzení žalovaného je na území P. 4 umístěno šest poboček K.
b., a. s.). Za situace, kdy ze samotné směnky (jejíž obsah je pro posouzení
otázky platnosti směnky určující) bezprostředně nevyplývá, že by platební místo
bylo stanoveno alternativně (tj. že by směnka obsahovala více platebních míst
vedle sebe), nemůže mít dovolatelem namítaná skutečnost na platnost směnky
žádný vliv. Jak správně uzavřel odvolací soud, nacházelo-li by se v platebním
místě skutečně více poboček označené banky, mohl by pak majitel předložit
směnku k placení podle své volby v kterékoliv z nich.
Ze stejného důvodu neobstojí ani námitka dovolatele, podle které vymezením
platebního místa výše uvedeným způsobem byla nepřípustně omezena „splatnost
směnky, která musí být po celých 24 hodin příslušného dne“. Ze skutečnosti, že
pobočka banky, v jejíž prostorách má být směnka zaplacena, má provozní hodiny
jen po část dne, nelze ještě usuzovat na to, že splatnost byla určena (z
pohledu ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona nepřípustně) toliko na část
dne uvedeného na směnce jako den splatnosti. Ostatně představa dovolatele, že
nebude-li mít majitel směnky - v důsledku prezentátem určené provozní či
pracovní doby - k předložení směnky k placení v platební den k dispozici
celých 24 hodin, bude to mít za následek neplatnost směnky, je zjevně
nepřijatelná.
Důvodnými Nejvyšší soud neshledává ani výhrady dovolatele, podle kterých se
odvolací soud správně nevypořádal s námitkou, že žalobkyně žalovanému řádně
nepředložila směnku k placení. Podle ustáleného výkladu podávaného právní
teorií (srov. např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2006, str. 190, nebo Kotásek, J., Směnečné právo, komentář
k čl. I zákona směnečného a šekového, 1. vydání, Prospektrum, 2006, str. 153) i
soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001,
sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník
2002, pod číslem 37 nebo rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo
483/2002, uveřejněný v témže časopise č. 4, ročník 2003, pod číslem 62), z
něhož při posuzování důvodnosti označené námitky správně vycházel rovněž
odvolací soud, úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému
směnečnému dlužníkovi (kterým je v posuzované věci ve smyslu ustanovení čl. I.
§ 78 odst. 1 ve spojení s § 28 směnečného zákona rovněž žalovaný coby výstavce
směnky vlastní) nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení. Je tomu
tak proto, že práva majitele vůči přímým dlužníkům ze směnky nejsou podmíněna
provedením žádných dalších zachovacích úkonů, mezi něž (mimo jiné) patří právě
předložení směnky k placení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, se co do
částky 238.189,30 Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení ponechává v
platnosti) zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal (ve vztahu k
této části předmětu řízení) ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ), dovolání
žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
směřující proti výše označené části měnícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zamítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že směnečný platební rozkaz se (i) co do částky 30.000,- Kč s 2,5%
úrokem od 1. února 2005 do zaplacení ponechává v platnosti, nelze dovolání
upřít důvodnost.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, důvodem, pro který
odvolací soud ponechal v uvedené části směnečný platební rozkaz v platnosti,
byl závěr, podle něhož žalovaný neprokázal, že na směnkou zajištěnou pohledávku
(z nezaplacených faktur specifikovaných na směnce) zaplatil - jak tvrdil ve
včas podaných námitkách - ještě před vydáním směnečného platebního rozkazu ve
třech splátkách celkem 30.000,- Kč.
Odvolacímu soudu lze nepochybně přitakat v závěru, že důkazní břemeno ve vztahu
k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (mezi než
patří také námitka zaplacení směnkou zajištěné pohledávky) nese žalovaný (srov.
v tomto směru např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32
Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod
číslem 84). Odvolací soud ovšem již přehlédl, že soud může své rozhodnutí
založit na závěru, že účastník (přítomný při soudním jednání) neunesl důkazní
břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl
poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. července 2005, sp. zn. 1069/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 10, ročník 2005, pod číslem 158).
Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. je přitom vybudována na
objektivním principu, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není
závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl.
Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z
objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §
118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím řízení.
V poměrech projednávané věci výše uvedené znamená, že zabýval-li se odvolací
soud (maje směnku na rozdíl od soudu prvního stupně za platnou) námitkou
žalovaného, podle které zaplatil na směnkou zajištěnou pohledávku celkem
30.000,- Kč, nemohl uzavřít, že žalovaný ohledně svého tvrzení o částečné
úhradě kauzální pohledávky neunesl důkazní břemeno, aniž by žalovaného ve
smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil o tom, že dosud nenavrhl
důkazy potřebné k prokázání tvrzení o (částečné) úhradě směnkou zajištěné
pohledávky, jakož i o následcích nesplnění této výzvy. Jestliže tak neučinil,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. K existenci takové vady řízení dovolací soud podle ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, i kdyby nebyla dovolatelem v dovolání
výslovně uplatněna.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. v
části měnícího výroku ve věci samé, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz se (i) co do částky 30.000,- Kč
s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů
řízení ponechává v platnosti, a ve výroku o nákladech námitkového řízení zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a § 243b odst. 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že potřeba uvést další tvrzení
nebo důkazy vyplynula z jeho odlišného právního názoru na (ne)platnost směnky
(§ 213b odst. 2 o. s. ř. ). Jiný postup, než kasace rozhodnutí soudu prvního
stupně tedy bude v projednávané věci přicházet v úvahu jen v případě, že by
žalovaný na řádné poučení, poskytnuté mu podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
odvolacím soudem, nereagoval.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu