30 Cdo 3711/2018-134
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce
M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2017, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-99, ve
spojení s usnesením téhož soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-107,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-99, ve
spojení s usnesením téhož soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-107, se
zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 56 000 Kč s
příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu
měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 9 A 275/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 9. 11. 2017, č. j. 18 C 1/2017-68, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku ve výši 56 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalovanou zavázal
k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši 20 570 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem posuzovaného
řízení byla žaloba proti žalobcem tvrzenému nezákonnému zásahu policejního
orgánu spočívajícím v pěti provedených orientačních vyšetřeních žalobce coby
řidiče motorového vozidla na přítomnost alkoholu v krvi a to v období od 6. 8.
2011 do 14. 4. 2012. Řízení před Městským soudem v Praze jako správním soudem
trvalo 4 roky a 9 měsíců. Ve věci rozhodoval rozsudkem třikrát Městský soud v
Praze, dva jeho rozsudky byly zrušeny ke kasační stížnosti rozsudky Nejvyššího
správního soudu, kasační stížnost proti v pořadí třetímu rozsudku Městského
soudu v Praze byla usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta. V průběhu
řízení o žalobě směřující k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení žalovaná poskytla žalobci omluvu, v níž
konstatovala, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě. Žalobce vzal následně svoji žalobu ohledně požadované omluvy zpět a
řízení bylo v tomu odpovídajícím rozsahu zastaveno. Délku řízení před správními
soudy považoval soud prvního stupně za nepřiměřeně dlouhou.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval zákon č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zejména jeho § 13 a 31a, když měl za
to, že samotné konstatování porušení práva by se jevilo jako nedostatečné. Soud
prvního stupně součinem 4 let a 9 měsíců posuzovaného řízení a částky 15 000 Kč
za rok (za první dva roky v poloviční výši) určil podle svých propočtů základní
částku 60 000 Kč, kterou dále modifikoval jejím snížením o 20 %, když věc
probíhala opakovaně na více stupních soudní soustavy. Postup žalobce v řízení
hodnotil jako neutrální. Z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce navýšil
základní částku o dalších 20 %. Celkem by žalobci náleželo 60 000 Kč, soud byl
však vázán jeho požadavkem. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně
podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“).
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že žalobu
zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně uložil žalované zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 16 456 Kč
(opravený výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále žalobce zavázal k náhradě
nákladů odvolacího řízení vzniklých žalované v částce 900 Kč (výrok III
rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního
stupně, dokazování nedoplňoval.
7. Při právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Při
posuzování formy přiměřeného zadostiučinění však oproti soudu prvního stupně
vzal do úvahy skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k
soudu, když iniciuje velké množství civilních a správních sporů a podává velké
množství stížností jak na úřadech, tak u soudů.
8. Doplnil rovněž, že samotný výsledek řízení pro posouzení zda došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné
stanovení odškodnění, je nevýznamný. Podle odvolacího soudu tato skutečnost
není významná pro případné stanovení odškodnění, protože poškozený mohl být po
nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. To se však netýká
formy poskytnutého odškodnění, případně její výše. Zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním
postavením poškozeného, které je tím větší, čím je větší význam předmětu řízení
pro poškozeného. Výsledek posuzovaného řízení byl pro žalobce negativní,
protože ve výsledku byla jeho žaloba na ochranu proti opakovanému zásahu
Policie České republiky spočívající v opakovaných orientačních vyšetřeních na
alkohol při silniční kontrole zamítnuta. Zároveň odvolací soud zohlednil, že
žalobce podává k obecným soudům, ale i k jiným státním orgánům desítky let
mnohdy bezvýznamné žaloby, různá podání, stížnosti apod. proti státu, když s
ohledem na jejich množství a obsah lze shledat význam jednotlivých řízení pro
žalobce (tj. to co je pro něj v sázce) v takovém případě nicotným. Rovněž
Ústavní soud ve svých rozhodnutích, např. sp. zn. IV. ÚS 3266/07, sp. zn. III.
ÚS 2791/08, sp. zn. II. ÚS 325/14, označil činnost žalobce za sudičskou s tím,
že nepovažuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním
mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou mez zatěžoval
kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Za situace, kdy byl žalobce podroben
legální silniční kontrole policie a v následném řízení, na základě podané
správní žaloby, nebyl úspěšný, odvolací soud uzavřel, že žalobci sice vznikla
nemajetková újma nepřiměřeně dlouhou délkou správního řízení, avšak s
přihlédnutím k minimální závažnosti vzniklé újmy (pro žalobce nebylo v sázce
téměř nic) a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§ 31a odst. 2
věta druhá OdpŠk), je poskytnutí omluvy a konstatování porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě plnohodnotným a dostatečným kompenzačním
prostředkem nápravy (potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9.
2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009), zejména pokud v konstatování porušení práva (ve
formě omluvy žalované) ze dne 21. 6. 2017 bylo výslovně uvedeno, k porušení
kterého práva žalobce došlo. Délka posuzovaného řízení nemohla negativně
zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl
žalobci přivodit pocit nejistoty, který by vyžadoval jakoukoliv kompenzaci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I
dovoláním, ve kterém namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že v důsledku nepřiměřené
délky posuzovaného řízení vznikla žalobci jen zanedbatelná újma. Žalobce měl za
to, že nebyly naplněny výjimečné podmínky, jež by vylučovaly poskytnutí
zadostiučinění v penězích. Odvolací soud rovněž pominul preventivně-sankční
účinek přiznávaného zadostiučinění. Žalobce konkrétně nesouhlasil s tím, že by
závěr o zanedbatelném významu posuzovaného řízení mohl vyplývat pouze ze
skutečnosti, že iniciuje velké množství sporů, pročež jsou jeho návrhy označeny
za sudičské. Podle žalobce musí být v takovém případě splněna rovněž podmínka,
že je v daných sporech opakovaně neúspěšný. Pro případ, že by se Nejvyšší soud
hodlal přidržet své judikatury týkající se rozsahu újmy poškozeného v relaci k
množství sporů, které poškozený vede, pak je podle žalobce namístě, aby
Nejvyšší soud posoudil danou otázku jinak. Žalobce posléze odvolacímu soudu
vytýkal, že nepřípustně bagatelizoval význam posuzovaného řízení; řízení
směřující k ochraně před zásahem správního orgánu soudní řád správní (zákon č.
150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) vnímá jako řízení se
zvýšeným významem a správním soudům ukládá povinnost jej přednostně projednat.
Závěr o sníženém významu řízení učinil odvolací soud, aniž by tak reagoval na
skutková tvrzení žalované a respektoval kontradiktornost civilního sporu.
Nesouhlasil ani s úvahou odvolacího soudu, že výsledek posuzovaného řízení byl
určující pro stanovení formy nebo výše odškodnění. Závěry odvolacího soudu jsou
v rozporu kupř. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1496/2012. V souvislosti s otázkou adekvátnosti formy přiměřeného
zadostiučinění žalobce dále odvolacímu soudu vytýkal, že napadené rozhodnutí je
překvapivé, neboť odvolací soud při nepřípadném použití tzv. notoriet dospěl k
odlišným skutkovým a právním závěrům než soud prvního stupně, aniž na to
žalobce upozornil a umožnil mu se k těmto odlišným závěrům vyjádřit. Žalobce v
dovolacím řízení nesouhlasil ani s tím, že mu odvolací soud odepřel právo na
náhradu nákladů řízení a navrhoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání stručně vyjádřila. Nepovažovala je
za důvodné a odkázala na rozhodovací důvody, o něž své rozhodnutí opřel
odvolací soud.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII
zákona č. 296/2017 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se
proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při
vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil
odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila
již ve vyjádření k žalobě a posléze i v odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovoláním předestřená otázka významu vzniklé újmy pro žalobce z
důvodu množství jím vedených sporů není způsobilá (sama o sobě) založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013,
Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce
staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou
jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná
jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému
rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší
soud i v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze
dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp.
zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016,
a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale
formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka
proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a
61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností
12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09.
17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů
vyjádřených ve shora označených rozhodnutích, není dovolání, na jehož základě
by měl dovolací soud podle eventuálního návrhu žalobce vyřešenou právní otázku
posoudit jinak, přípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2.
2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016).
18. Námitka žalobce týkající se charakteru poskytovaného zadostiučinění,
které má zahrnout také složku preventivně-sankční ve vztahu k orgánu státu,
který se dopustil nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. nezakládá, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu institut
tzv. punitive nebo exemplary damages, tj. nekompenzačního odškodnění exemplární
nebo represivní povahy, nemá v českém právním řádu oporu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž
směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12.
6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/2012).
19. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro zpochybňované
posouzení kritéria významu řízení pro žalobce s odkazem na požadavek
přednostního projednání správní žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu
správního orgánu. Implicitní závěry odvolacího soudu ohledně významu
posuzovaného řízení pro žalobce se nevzpírají závěrům, k nimž Nejvyšší soud
dospěl v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4971/2016, v němž
vyložil, že otázka přednostního projednání a rozhodnutí (viz § 56 odst. 3 s. ř.
s.) žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.)
nespadá pod kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk], neboť nic nevypovídá o tom, co bylo v daném řízení pro
poškozeného v sázce, ale spadá pod posouzení kritéria postupu orgánů veřejné
moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], ale lze ji proto řešit jen v rámci
(dovoláním nezpochybňovaného) kritéria postupu orgánů veřejné moci.
20. Dovolání rovněž nemůže být přípustné v otázce údajné nesprávnosti
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, a to nejen proto, že
dovolání proti výroku o nákladech řízení je objektivně nepřípustné [§ 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř.], ale též z důvodu, že se míjí s obsahem napadeného
rozsudku odvolacího soudu, kterým byly úspěšnému žalobci náklady řízení vzniklé
mu před soudem prvního stupně přiznány.
21. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze počínání
žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení
považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské) a dále pro posouzení vztahu
výsledku posuzovaného řízení k výši a formě odpovídajícího zadostiučinění,
neboť uvedené otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu
dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
24. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě,
veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným
zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o
oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích (včetně těch,
jež se týkala osoby žalobce) zabýval otázkou, kdy lze počínání účastníka řízení
s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za
obstrukční a litigiózní (sudičské). V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30
Cdo 2531/2016, ve kterém po zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu
(srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12), dospěl k
závěru, že litigiózní chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na
počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Aby jednání
žalobce bylo možno hodnotit jako litigiózní (sudičské), musejí být současně
splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou
mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a
zadruhé musí být většina těchto žalob neúspěšná. K uvedenému závěru se Nejvyšší
soud opět přihlásil ve svém rozsudku ze dne 24. 4.2019, sp. zn. 30 Cdo
2865/2017.
28. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v
projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval.
Hodnocení, na kterém odvolací soud – mimo jiné – vystavil svůj závěr o
zanedbatelném významu řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného
zadostiučinění, tak dovolací soud považuje za přinejmenším předčasné, a tudíž
nesprávné.
29. Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu
řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud
dospěl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru,
že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §
31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu
v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo
dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o
významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného
odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy
účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od
počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě,
pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda
bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem není případ posuzovaného řízení.
30. Právní posouzení odvolacího soudu, který poněkud protichůdně v
důvodech přezkoumávaného rozsudku na straně jedné uvedl, že souhlasí s názorem,
že výsledek posuzovaného řízení je nevýznamný pro posouzení, zda došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro stanovení
odškodnění, aby současně (v odstavci 12 svého rozsudku) učinil zcela opačný,
totiž že tato skutečnost (výsledek posuzovaného řízení) „není významná pro
stanovení odškodnění, což se však netýká formy poskytnutého odškodnění,
případně jeho výše“, nelze považovat za zcela přiléhavé. Judikatura Nejvyššího
soudu, jak je zmíněna výše, je přitom ustálena v názoru, že výsledek
posuzovaného řízení je zpravidla nerozhodný jak pro závěr o porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, tak i co do určení formy a výše přiměřeného
zadostiučinění. Odvolací soud tak byl povinen zabývat se otázkou významu
posuzovaného řízení pro žalobce, nikoliv však ve vztahu k následnému výsledku
řízení. I v uvedeném rozsahu proto nelze mít právní posouzení odvolacího soudu
za správné.
31. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal dovolání opodstatněným,
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
je již bez významu se podrobněji zabývat dalšími procesními výhradami žalobce
vznášenými vůči přezkoumávanému rozsudku odvolacího soudu, zejména pokud je
namítána nesprávná aplikace § 121 o. s. ř., umožňujícího přihlédnout k tzv.
notorietám. Vzhledem k tomu, že odvolací soud bude muset znovu v dalším řízení
zvažovat zákonná kritéria uvedená v § 31a odst. 1 až 3 OdpŠk, bylo by
předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval dalšími výhradami
žalobce vůči formě a případně i výši poskytovaného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu.
32. Nad rámec nosných rozhodovacích důvodů Nejvyšší soud doplňuje, že se
zabýval i navazující problematikou, kdy a za jakých okolností lze vycházet z
jiných rozhodnutí soudů (včetně soudu Nejvyššího nebo Ústavního), jak to, po
citaci konkrétních rozhodnutí, učinil v projednávané věci soud odvolací. Ve
vztahu k otázce, zda odvolací soud v nynější věci rozhodl obdobně jako soudy v
jiném srovnatelném případě, Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře
vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá
právní ochrany zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut
obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích
(srov. § 13 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené civilním
soudům v § 153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného skutkového
stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé
projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě výsledkem
procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání účastníka
nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od již dříve
rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové
situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s
jinou shoduje v podstatných znacích, pročež by bylo nutné ji rozhodnout
obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy
civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §
153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). Odvolací soud však v projednávané věci
neřešil, zda jím citované závěry soudů vyšších stupňů vážících se k osobě
žalobce a učiněné ve světle tehdy projednávaných případů lze bez dalšího a ve
světle novější judikatury promítnout i do věci právě projednávané, nota bene
dospěl-li současně k závěru, že základ žalobou uplatněného nároku byl dán.
33. Je-li dovolání již jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu
přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též k jiným
(dovoláním neuplatněným) vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost
přezkoumávaného rozhodnutí. Existenci takových vad však Nejvyšší soud neshledal.
VI. Závěr
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
35. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu přezkoumal rozsudek soudu
prvního stupně a zvážil jednotlivá kritéria uvedená v § 31a OdpŠk. Přihlédne
tak i k množství sporů vedených žalobcem a k významu posuzovaného řízení pro
žalobce. Dospěje-li odvolací soud při opětovném přezkumu rozsudku soudu prvního
stupně k závěru, že je v daném řízení vskutku nezbytné hodnotit i to, zda
návrhy žalobce mají šikanózní charakter, bude postupovat v intencích závěrů
plynoucích z odstavce 27 tohoto rozsudku. Ve vztahu mezi již poskytnutou
omluvou a konstatováním porušení práva, popř. poskytnutím zadostiučinění v
penězích, bude vycházet rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu