30 Cdo 4971/2016-189
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 5/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 51 Co 2/2016-148, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 51 Co 2/2016-148, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 4. 2015, č. j. 48 C 5/2013-83,
se zrušují v rozsahu, v jakém jimi byl zamítnut nárok žalobce na náhradu
nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, a v navazujících
nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5
k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 2. 1. 2013 domáhal na žalované
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena mimo jiné
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca
57/2006. Předmětem tohoto řízení byla žaloba proti nezákonnému zásahu správního
orgánu vůči žalobci.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
30. 4. 2015, č. j. 48 C 5/2013-83, mimo jiné uložil žalované písemně se žalobci
omluvit doporučeným, datovaným a k podpisu oprávněnou osobu podepsaným dopisem
znění uvedeného v rozsudku (výrok III) a zamítl žalobu v části, v níž se
žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok
IV). Tyto výroky se týkaly odškodnění žalobce ve vztahu k nemajetkové újmě
způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení před Městským soudem v Praze
rozhodujícím ve věci správního soudnictví. Konečně soud prvního stupně uložil
žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 200 Kč (výrok V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 4. 2016,
č. j. 51 Co 2/2016-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve
výrocích III a IV o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil
žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
13 000 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího
soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl po provedení dokazování, v rozsahu
dovoláním dotčeného rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, která měla být
žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení před správním soudem, k
následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce se žalobou podanou dne 24. 2. 2006 k
Městskému soudu v Praze a vedenou pod sp. zn. 5 A 174/2010 domáhal vyslovení
nezákonnosti zásahu Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie Praha (dále jen „Policie ČR“) vůči své osobě. Nezákonný zásah měl spočívat v bezdůvodném použití násilí ze strany příslušníka
Policie ČR P. F. vůči žalobci dne 28. 12. 2005 a neoprávněném pořizování
videozáznamu o průběhu poskytování informací za účasti žalobce ve dnech 28. 12. 2005 a 29. 12. 2005. Žalobce se dále domáhal vyslovení zákazu žalované
pokračovat v zásahu nebo opakovat takový zásah. Současně žalobce podal návrh na
nařízení předběžného opatření, kterým bude takové chování žalované zakázáno. Usnesením ze dne 30. 3. 2006 soud zamítl návrh žalobce na nařízení předběžného
opatření. Výzvou ze dne 9. 6. 2006 požádal soud Ministerstvo vnitra jako
původního žalovaného o vyjádření k žalobě. Vyjádření bylo soudu doručeno dne 3. 8. 2006, současně byly připojeny i dva spisy, když třetí spis (který se jevil
pro projednávanou věc jako zásadní) nebyl k dispozici, a původní žalovaný se
tak nemohl ve věci vyjádřit. Původní žalovaný se ve věci vyjádřil až dne 12. 2. 2007, a soud zaslal toto vyjádření žalobci dne 21. 2. 2007. Soud dne 17. 10. 2008 nařídil jednání na den 3. 12. 2008. Dne 2. 12. 2008 se ve věci vyjádřil
žalobce, označil důkazy, vzal žalobu částečně zpět ohledně požadavku na vrácení
vybrané úhrady a upřesnil žalobní petit. Dne 3. 12. 2008 se konalo jednání, na
kterém bylo dohledáno podání žalobce z předešlého dne a jednání bylo odročeno
za účelem seznámení s rozšířeným žalobním petitem a dání možnosti původnímu
žalovanému se k němu vyjádřit. Původní žalovaný se dne 9. 1. 2009 vyjádřil k
podání žalobce, který reagoval svou replikou dne 4. 2. 2009. Dne 4. 2. 2009 se
konalo jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba z části
odmítnuta, z části zamítnuta a v části bylo řízení zastaveno. Podáním doručeným
soudu dne 28. 4. 2009 podal žalobce kasační stížnost. Dne 28. 7. 2009 soud
zaslal původnímu žalovanému kasační stížnost k vyjádření. Dne 13. 10. 2009
předložil soud věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozsudkem ze dne 2. 6. 2010 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek ze dne 4. 2. 2009. Dne 20. 8. 2010 vyzval soud nově označenou žalovanou – Policii ČR, aby se
vyjádřila k podané žalobě ve lhůtě jednoho měsíce. Podáním ze dne 18. 10. 2010
požádala Policie ČR o zaslání všech příloh a zároveň o prodloužení lhůty k
vyjádření k žalobě. Policie ČR se následně vyjádřila dne 12. 11. 2010 a žalobce
na to reagoval replikou ze dne 20. 12. 2010. Dne 14. 12. 2011 se konalo
jednání, na kterém bylo řízení zastaveno, když žalobce zohlednil stanovisko
Policie ČR ze dne 12. 11.
2010, že nemohou být přijata žádná kázeňská opatření
vůči pracovníkům předmětného oddělení policie, neboť tito zde již nepracují a
oddělení bylo zrušeno. Opakování zásahu tak již nehrozí a další protahování
sporu je neekonomické. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 2. 1. 2012.
5. Soud prvního stupně při svém právním posouzení postupoval podle
příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
přičemž dovodil, že byť soud postupoval v zásadě plynule, bylo řízení trvající
5 let a 10 měsíců nepřiměřeně dlouhé, přičemž konstatování porušení práva
nepovažoval za dostačující. S ohledem na to, že délka řízení nedosáhla šesti
let, řízení bylo relativně složité a soud až na drobné výjimky postupoval v
zásadě plynule, žalobce se podílel na délce řízení svými žádostmi o odročení
jednání a opakovaným zpřesňováním žalobního petitu a tím, že vyjádření
předkládal až před nařízeným jednáním, žalobci bylo částečně plněno již v
průběhu řízení v roce 2008 a v roce 2010 odpadly důvody pro další vedení sporu.
Z toho dovodil soud prvního stupně, že přiměřeným zadostiučiněním je omluva. Co
do peněžitého zadostiučinění ve výši 100 000 Kč pak shledal žalobu nedůvodnou.
6. Odvolací soud zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho názorem, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a samotné
konstatování porušení práva není dostatečným způsobem zadostiučinění, přičemž
za přiměřenou formu satisfakce odvolací soud rovněž považoval omluvu, a to
zejména s přihlédnutím k významu předmětu řízení pro žalobce. Odvolací soud
nesouhlasil s názorem žalobce, že řízení pro něho mělo zvýšený význam. Odvolací
soud uvedl, že nezákonný zásah Policie ČR měl spočívat v tom, že se dva
konkrétní policisté, s nimiž se žalobce dostal do styku při vyřizování své
stížnosti, chovali k žalobci arogantně a vulgárně a že od něj neoprávněně
vybrali částku 37,50 Kč. Takový zásah nemůže podle odvolacího soudu objektivně
znamenat žádnou vážnou újmu na právech žalobce, proto je odvolací soud toho
názoru, že předmět řízení měl pro žalobce pouze nevelký význam, a proto
psychická újma ohledně nejistoty z výsledku řízení nemohla být nijak významná.
Pro úplnost odvolací soud uvedl, že se žalovaná mýlí, když má za to, že pokud
soud nepřiznal peněžité zadostiučinění, nemůže přiznat ani omluvu, neboť omluva
je samostatnou formou satisfakce, byť není v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk
výslovně uvedena. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé IV jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku I o věci
samé, kterým byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém
uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně vyložil a aplikoval podmínky a
kritéria pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
obsažená v ustanovení § 31a odst. 2 a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, a závažnost
vzniklé újmy. Přestože žalobce má za to, že odvolací soud posoudil nesprávně
všechna kritéria počínaje kritériem významu řízení pro poškozeného, dále
složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci v průběhu
řízení a výsledku řízení, je z obsahu jeho dovolání zřejmé, že právní otázku ve
smyslu § 237 o. s. ř. vymezuje pouze u kritéria významu řízení pro poškozeného
a postupu orgánů veřejné moci. Podle žalobce šlo o řízení o žalobě na ochranu
proti nezákonnému zásahu správního orgánu, tedy o řízení, jehož význam je z
podstaty věci zvýšený, neboť má-li být takové řízení efektivní, musí proběhnout
urychleně, jinak ztrácí smysl, přičemž význam takového řízení je zdůrazněný v §
56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
podle kterého takové žaloby soud projednává a rozhoduje přednostně. Zároveň se
podle žalobce jedná o řízení o právním prostředku nápravy před vnitrostátním
orgánem ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobce
je tedy toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium významu
předmětu řízení pro poškozeného a přípustnost dovolání ohledně dané otázky
spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího
soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30
Cdo 3869/2012, a od judikatury Nejvyššího správního soudu.
9. Odvolací soud dále podle žalobce nezahrnul do svého hodnocení
podmínek a kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou
újmu postup Městského soudu v Praze, který nesprávně jednal jako se žalovaným s
Ministerstvem vnitra a nikoliv s Policií ČR (kterou žalobce správně v žalobě
označil jako žalovanou), v důsledku čehož pak vydal nezákonné rozhodnutí a
přivodil tak důvodnou kasační stížnost žalobce a zrušení daného rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem, čímž prodloužil délku řízení. Žalobce odkazuje na
judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je ve sporu o náhradu imateriální újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení třeba zohlednit právě i okolnost, že došlo
ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, a
to zejména tehdy, dojde-li v důsledku takového pochybení orgánu veřejné moci ke
zjevnému prodloužení řízení oproti tomu, postupoval-li by orgán veřejné moci z
procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Podle žalobce se tedy odvolací soud odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když nezhodnotil kritérium postupu
orgánu veřejné moci při stanovení formy a výše odškodnění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
10. Odvolací soud se měl podle žalobce při výkladu a aplikaci podmínek a
kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
obsažených v ustanovení § 31a odst. 2 a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, když
nepřiznal žalobci zadostiučinění v penězích.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné pro posouzení typové významnosti předmětu
řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu, neboť
tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
17. Dovolání je taktéž přípustné pro řešení otázky postupu orgánu
veřejné moci, když odvolací soud nezvážil jeho podíl na celkové délce řízení v
situaci, kdy správní soud jednal s nesprávným správním orgánem, čímž se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Na úvod považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na své rozhodnutí
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, ve kterém dovodil, že právo na
projednání věci v přiměřené době správním soudem v řízení, které svým předmětem
nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neplyne z čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy
toliko právo na projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne
z ustanovení § 6 odst. 1 o. s. ř., které je podle § 64 s. ř. s. použitelné i
pro poměry správního soudnictví, a které ukládá soudu povinnost postupovat tak,
aby ochrana práv byla rychlá. Výše uvedené se vztahuje taktéž na správní řízení
soudní v projednávané věci, neboť předmětem řízení je posouzení zákonnosti
zásahu orgánu veřejné moci, což je otázka, která vyplývá z veřejného práva, a
proto nelze v daném případě uzavřít, že se jedná o správní řízení soudní, které
by spadalo do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
20. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. S ohledem na první dovolací námitku se Nejvyšší soud nejprve zabýval
žalobcovou námitkou spočívající v tom, že odvolací soud nepřihlédl k povaze
řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu a zákonné
povinnosti projednat a rozhodnout takovou žalobu přednostně.
22. Žalobce se domnívá, že otázka rychlosti postupu správního soudu v
řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu spadá pod
kritérium § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj. významu předmětu řízení pro
poškozeného.
23. Při posouzení kritéria významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro
účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4761/2009).
24. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci je
třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
25. Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých
právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah”) správního
orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat
ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho
opakování.
26. Podle § 56 odst. 3 s. ř. s. soud projednává a rozhoduje přednostně
žaloby proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu,
pokynu nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní
ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit
území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání
zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení
osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-
li tak zvláštní zákon.
27. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, ve spojení s citovanými
zákonnými ustanoveními je zřejmé, že otázka přednostního projednání a
rozhodnutí o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu nespadá pod
kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk], neboť nic nevypovídá o tom, co bylo v daném řízení pro poškozeného v
sázce, ale spadá pod posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk]. K jejímu zodpovězení je totiž třeba zkoumat, zda
orgány veřejné moci postupovaly v souladu s procesními předpisy, jejichž
součástí v posuzovaném případě je i zákonný příkaz projednat a rozhodnout
žalobu proti nezákonnému zásahu přednostně (§ 56 odst. 3 s. ř. s.).
28. S ohledem na požadavek přednostního projednání a rozhodování žalob
proti nezákonnému zásahu uvedený v § 56 odst. 3 s. ř. s. je třeba takovým
řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní,
skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co
nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 9 Aps 5/2007).
29. Úvaha o tom, zda byl v posuzovaném řízení dodržen zákonný požadavek
§ 56 odst. 3 s. ř. s. a žaloba byla projednána a rozhodnuta přednostně, v
napadeném rozsudku chybí, což činí právní posouzení žalobcova nároku odvolacím
soudem neúplným, a tudíž nesprávným.
30. Nejvyšší soud se s ohledem na druhou dovolací námitku zabýval
kritériem podílu správního soudu na celkové délce řízení.
31. Nejvyšší soud k tomu v již zmíněném rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 1328/2009, uvedl, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu
orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat,
zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke
zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí
předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování
celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku
uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti
stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2800/2009). Stejně je pak třeba hodnotit kritérium postupu orgánu veřejné moci
i při stanovení odpovídající výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn.
IV. ÚS 128/11).
32. K náležitému posouzení kritéria postupu soudů vybídl rovněž Ústavní
soud v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, když s poukazem na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zdůraznil, že opakované
projednávání věci na několika stupních soudní soustavy, kdy vydaná rozhodnutí
musela být soudy vyšších instancí rušena z důvodu existence vad řízení či
nesprávného posouzení věci, svědčí spíše o vážné dysfunkci soudního systému, a
že tuto skutečnost je třeba přičítat k tíži soudům.
33. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, z jakého důvodu došlo ke
zrušení prvního rozsudku správního soudu v posuzovaném řízení a zda nešlo o
tzv. kvalifikovanou kasaci ve smyslu výše citované judikatury (k tomu srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009), a to
přesto, že na nezákonnost rozhodnutí prvostupňového správního soudu a jeho
podíl na celkové délce řízení žalobce poukázal již v žalobě. I v této otázce je
tak právní posouzení žalobcova nároku odvolacím soudem neúplné, a tudíž
nesprávné.
34. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že s ohledem na
význam předmětu původního řízení pro žalobce, jak jej popsal odvolací soud,
nemusí v dalším řízení dojít nutně k poskytnutí jiného zadostiučinění, než
které již bylo žalobci poskytnuto. I to však záleží na tom, jakým způsobem
odvolací soud zváží kritérium postupu soudů v původním řízení z hledisek výše
vymezených.
35. Dalšími dovolacími námitkami žalobce, směřujícími proti přiznané
formě zadostiučinění, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť o přiměřenosti
poskytnuté formy zadostiučinění bude nižšími soudy nově rozhodováno.
VI. Závěr
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části výroku I potvrzujícím
zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím
výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku
odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku IV, kterým byla zamítnuta žaloba o 100 000 Kč s příslušenstvím, a
v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu
vrátil k dalšímu řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu