U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. D. T., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2,580.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, č. j. 51 Co 239/2009-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2012, č. j. 51 Co 239/2009-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 15.750,- Kč s přísl., jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18. 9. 2009, č. j. 51 Co 239/2009-42, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j.
30 Cdo 2014/2010-63, z důvodu nedostatečného odůvodnění přisouzené částky zadostiučinění. Odvolací soud doplnil dokazování o usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 257/2005, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta, a toto rozhodnutí jí bylo doručeno dne 23. 12. 2011. Posuzované řízení o ochranu osobnosti vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 1/92 trvalo celkem 20 let a 6 měsíců. Odvolací soud vyšel ze základní částky odškodnění 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, celkem tedy z částky 292.500,- Kč. Od této částky odečetl 40% za složitost případu, která v sobě zahrnuje nejen počet instancí, které se věcí opakovaně zabývaly, ale i složitost skutkovou danou počtem účastníků na straně žalované, a rozsahem prováděného dokazování, včetně důkazů prováděných dožádaným soudem a vypracováním znaleckého posudku.
K prodloužení řízení došlo i v důsledku procesní aktivity žalobkyně, která využila všech možností, které jí právní řád v této věci dává, což si vyžádalo tomu odpovídající reakci soudu příslušného stupně. Za chování žalobkyně odečetl odvolací soud 30%, neboť zejména v případě podání ústavní stížnosti si žalobkyně jako advokátka musela být vědoma toho, že se svou ústavní stížností nemůže být úspěšná. Postupu soudů jednotlivých stupňů nelze v zásadě až na některé prodlevy nic vytknout, a pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobkyni, dospěl odvolací soud k závěru, že přestože byla v dané věci předmětem řízení ochrana osobnosti, dopad do osobnostní sféry žalobkyně mělo řízení jen krátkodobý, nikoliv významnější.
Po odečtení 70% ze základní částky tak dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 87.750,- Kč, přičemž 72.000,- Kč již bylo žalobkyni vyplaceno na základě dřívějších rozhodnutí soudů. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, jaká výše zadostiučinění žalobkyni náleží s ohledem na aplikaci § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Přisouzenou částku odškodnění považuje dovolatelka s ohledem na extrémní délku řízení za zjevně nepřiměřenou.
Dovolatelka namítla, že odvolací soud neodkázal na použitelnou judikaturu ESLP, vyšel ze základní částky 15.000,- Kč, přestože řízení trvalo 20 let a 6 měsíců, nesouhlasí se snížením o 40% z důvodu složitosti řízení a o 30 % z důvodu jednání poškozené během řízení, a považuje za nesprávné, že odvolací soud nepřihlédl k typovému významu předmětu řízení pro žalobkyni.
Dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc přikázat k rozhodnutí jinému senátu odvolacího soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. 4. 2012, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. /vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne
21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012/, přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Ohledně hodnocení kriteria § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a části IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že v rámci kriteria složitosti řízení soud zhodnotil jak počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly (věcí se zabývaly všechny tři stupně soudní soustavy i Ústavní soud), tak složitost věci po stránce skutkové (počet účastníků řízení na straně žalované a rozsah prováděného dokazování) a procesní (procesní aktivita žalobkyně). Takový postup odvolacího soudu je v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu. Při posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného je rozsudek odvolacího soudu rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a proto tato otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení. Není proto vždy na místě uvažovat o zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného po celou dobu řízení, pokud z okolností případu vyplývá, že se význam předmětu řízení pro poškozeného v průběhu řízení změnil.
U řízení o ochranu osobnosti se obvykle předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, je však třeba posoudit, o zásah do jakého osobnostního práva se jednalo, jak dlouho tento zásah reálně trval a jaké byl intenzity. Odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že dopad do osobnostní sféry žalobkyně mělo řízení jen krátkodobý, čemuž odpovídají skutkové okolnosti případu. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo v důsledku uveřejnění nepravdivých údajů o činnosti žalobkyně jako advokátky v čísle 16.
periodika Týden u nás dne 25. 4. 1991, po upozornění žalobkyně tehdejší vydavatel periodika žalobkyni poskytl odpovídající prostor v následujícím vydání periodika (číslo 20), ve kterém mohla uvést věci na pravou míru, a současně uveřejnil omluvu redakce. Přestože následné soudní řízení tedy trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně byl v té době již odstraněn a trval relativně krátkou dobu. Hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou odvolacím soudem je proto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V otázce snížení základního odškodnění o 70% nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50% oproti výchozí částce (viz.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn, 30 Cdo 3995/2011).
Dovolání nakonec není přípustné ani v otázce snížení základní částky odškodnění o 30 % z důvodu chování žalobkyně, neboť Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska uvedl, že nelze vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti). Jestliže odvolací soud přihlédl ke zjevné bezúspěšnosti ústavní stížnosti, pak přihlédl k další konkrétní okolnosti případu v souladu s výše uvedeným Stanoviskem, byť uvedené hodnocení ne zcela správně podřadil pod kriterium jednání poškozené během řízení.
Konečně z dovoláním napadeného rozsudku je zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4541/2011).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu