30 Cdo 4084/2016-278
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně CHEMAGROUP s.r.o., IČ 64789071, se sídlem v Náchodě, V Náměrkách 101,
zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, o zaplacení 211 599 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 64/2010, o dovolání žalované a žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, č. j. 11 Co 435/2015-244,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, č. j. 11 Co 435/2015-244,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2015, č. j. 16 C
64/2010-204, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 42 319 840 Kč s příslušenstvím a
v navazujících nákladových výrocích, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 7. 4. 2010 domáhá zaplacení částky 211
599 200 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí
měla být způsobena v důsledku nezákonných rozhodnutí. Za ně označila správní
akty vydané Finančním úřadem v Náchodě (zajišťovací příkaz ze dne 5. 12. 2002,
č. j. 99708/02/243940/1167, exekuční příkaz ze dne 10. 12. 2002, č. j.
100445/02/243940/1167, 22 platebních výměrů ze dne 1. 4. 2004, kterými byla
žalobkyni doměřena spotřební daň z lihu a 15 platebních výměrů ze dne 10. 2.
2006, kterými byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty), rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové (22 rozhodnutí ze dne 13. 7. 2005 a
rozhodnutí ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4786/06-1300-60-4057, kterými byly změněny
platební výměry o doměření spotřební daně, a dále rozhodnutí ze dne 20. 10.
2006, č. j. 4784/06-1300-604057, kterým byly změněny platební výměry o doměření
daně z přidané hodnoty). Dále měla újma vzniknout žalobkyni v důsledku
nesprávného úředního postupu, který spatřuje jednak v nepřiměřené délce
daňového řízení ohledně spotřební daně z lihu a daně z přidané hodnoty vedených
vůči ní a jednak ve skutečnosti, že daňové řízení ohledně spotřební daně bylo
vyvoláno nezákonným postupem v souvislosti s vydáním tzv. signální informace.
Na tomto základě žalobkyně požaduje zaplacení částky 169 279 360 Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním uvedených rozhodnutí a
nesprávným úředním postupem v souvislosti s vydáním tzv. signální informace a
dále 42 319 840 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.
9. 2015, č. j. 16 C 64/2010-204, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 122
437,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 211 476 762,50 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení ve výši 71 352,99 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 3. 2016,
č. j. 11 Co 435/2015-244, ve vztahu k výroku I soudu prvního stupně rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil co do částky 90 000 Kč s příslušenstvím a ve
zbylém rozsahu (32 437,50 Kč s příslušenstvím) žalobu změnil tak, že ji zamítl
(výrok I odvolacího soudu). Výrok II soudu prvního stupně odvolací soud
potvrdil (výrok II odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací
soud odlišně od soudu prvního stupně tak, že žádná z účastnic nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III odvolacího soudu).
4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že Finanční
ředitelství v Praze poskytlo dne 5. 11. 2002 (pod č. j. 9689/02-130)
Ministerstvu financí tzv. signální informaci o možnosti daňových úniků v
oblasti spotřební daně s tím, že bylo zjištěno, že daňové subjekty nakupují bez
spotřební daně a dále prodávají či používají k výrobě výrobků určených k
dalšímu prodeji líh syntetický zvláště denaturovaný podle položky 20 přílohy č.
2 vyhlášky č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a
zpracování lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „signální informace“).
Nákup tohoto lihu bez spotřební daně je přitom vázán pouze na účel uvedený ve
vyhlášce č. 141/1997 Sb., tj. k technickému použití u zpracovatele lihu. Jiné
využití má za následek vznik daňové povinnosti ke spotřební dani podle zákona o
spotřebních daních (v době vydání signální informace zákona č. 587/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).
5. Finančním úřadem v Náchodě byla u žalobkyně dne 4. 12. 2002 zahájena
kontrola ohledně spotřební daně z lihu. V rámci této kontroly bylo zjištěno, že
žalobkyně nakoupila od dodavatele Chemopetrol, a. s., líh syntetický zvláště
denaturovaný podle položky č. 20 přílohy č. 2 vyhlášky č. 141/1997 Sb., přičemž
v objednávkách deklarovala, že je určen pro technické použití a že dodávky žádá
účtovat bez spotřební daně ve smyslu tehdejší právní úpravy. V rámci místního
šetření ve dnech 2. 12. 2002 až 4. 12. 2002 bylo zjištěno, že žalobkyně líh
deklarovaným způsobem nepoužila, ale prodala jej jiným daňovým subjektům, aniž
by byla odvedena spotřební daň. Na tomto základě vydal dne 5. 12. 2002 Finanční
úřad v Náchodě jakožto správce daně zajišťovací příkaz, kterým bylo žalobkyni
uloženo zajistit ve prospěch správce daně částku 97 949 124 Kč a následně byl
dne 10. 12. 2002 Finančním úřadem v Náchodě vydán exekuční příkaz. Odvolání
žalobkyně proti tomuto exekučnímu příkazu bylo zamítnuto Finančním ředitelstvím
v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 22. 1. 2003. Finanční úřad v Náchodě na
základě zpráv o kontrole spotřební daně ze dne 23. 2. 2004 vydal dne 1. 4. 2004
celkem 22 platebních výměrů, kterými žalobkyni doměřil spotřební daň z lihu v
celkové výši 173 441 970 Kč. Všechny tyto platební výměry byly na základě
odvolání žalobkyně změněny Finančním ředitelstvím v Hradci Králové
(rozhodnutími ze dne 13. 7. 2005 a později 31. 5. 2007). Následně byla tato
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové opakovaně zrušena Krajským
soudem v Hradci Králové pro jejich nezákonnost, a to nejprve třemi rozsudky dne
3. 7. 2006 (sp. zn. 31 Ca 198/2005, sp. zn. 31 Ca 201/2005 a sp. zn. 31 Ca
210/2005) a později rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 30 Ca 122/2007. Proti
posledně uvedenému rozsudku byla Finančním ředitelstvím v Hradci Králové podána
kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítnul rozsudkem ze dne 26.
11. 2008, sp. zn. 8 Afs 77/2008. Teprve na tomto základě Finanční ředitelství v
Hradci Králové rozhodnutím ze dne 15. 4. 2009 zrušilo předmětné platební výměry
(žalobkyni doručeno dne 20. 4. 2009).
6. Dále byla Finančním úřadem v Náchodě u žalobkyně zahájena také
kontrola ohledně spotřební daně z přidané hodnoty, a to dne 4. 2. 2003. Na
základě zpráv o kontrole daně z přidané hodnoty bylo Finančním úřadem v Náchodě
dne 10. 2. 2006 vydáno 15 platebních výměrů, kterými byla žalobkyni doměřena
daň z přidané hodnoty v celkové výši 38 157 230 Kč. Rozhodnutím ze dne 20. 10.
2006 byla Finančním ředitelstvím v Hradci Králové zamítnuta odvolání žalobkyně
proti předmětným platebním výměrům. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí
žalobu, která byla Krajským soudem v Hradci Králové zamítnuta rozsudkem ze dne
31. 1. 2008, sp. zn. 30 Ca 111/2006. Tento rozsudek byl na základě kasační
stížnosti žalobkyně zrušen Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 30. 9.
2008, sp. zn. 8 Afs 32/2008. Krajský soud v Hradci Králové následně rozsudkem
ze dne 30. 1. 2009, sp. zn. 30 Ca 165/2008, zrušil jak rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2006, tak všechny platební výměry
Finančního úřadu v Náchodě o doměření daně z přidané hodnoty ze dne 10. 2. 2006
a věc vrátil Finančnímu ředitelství v Hradci Králové k dalšímu řízení. Na tomto
základě vyrozuměl Finanční úřad v Náchodě žalobkyni sdělením ze dne 11. 5.
2009, č. j. 67807/09/243932/1330, že nedošlo k navýšení základu daně z přidané
hodnoty o spotřební daň, a proto se ruší doměřená daň z přidané hodnoty
(žalobkyni doručeno dne 12. 5. 2009).
7. Po právní stránce soud prvního stupně neshledal důvodným nárok
žalobkyně na náhradu újmy způsobené vydáním nezákonných rozhodnutí. U
rozhodnutí vydaných před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. před 27.
4. 2006) z důvodu, že podle tehdy platné právní úpravy stát neodpovídal za
nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. U rozhodnutí vydaných po
27. 4. 2006 z důvodu, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi jí
tvrzenou újmou a danými rozhodnutími v situaci, kdy jí tvrzená újma (blokování
podnikatelských aktivit žalobkyně, poškození jejího dobrého jména a vystavení
jednatele žalobkyně riziku trestního stíhání) existovala již v době před jejich
vydáním. Dále soud prvního stupně neshledal vznik odpovědnosti státu za
nesprávný úřední postup spočívající v zahájení daňového řízení v důsledku
nesprávného výkladu vzniku daňové povinnosti ke spotřební dani u lihu
syntetického zvláště denaturovaného podle přílohy 2 vyhlášky č. 141/1997 Sb.,
který byl obsažen v signální informaci. Soud prvního stupně konstatoval, že i
pokud by se žalobkyni podařilo prokázat, že daňová řízení byla vůči žalobkyni
zahájena výhradně v důsledku signální informace, nesprávnost jejího obsahu se
odrazila v žalobkyní označených rozhodnutích. Způsobilým titulem pro náhradu
újmy tak mohla být pouze tato rozhodnutí, nikoli nesprávný úřední postup, který
jim předcházel. Částečně důvodným shledal pouze nárok žalobkyně co do újmy
způsobené nepřiměřenou délkou daňových řízení. Dospěl k závěru, že byť
probíhalo celkem 22 samostatných řízení o spotřební dani a 15 samostatných
řízení o dani z přidané hodnoty, újmu způsobenou jejich trváním je třeba s
ohledem na jejich souběh a vzájemnou souvislost vnímat jako újmu jedinou.
Včetně délky soudních řízení představuje celkovou délku řízení období od 4. 12.
2002 do 12. 5. 2009, tedy 6 let 5 měsíců a 9 dnů. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že tuto délku neodůvodňuje složitost řízení ani postup žalobkyně, resp.
s ohledem na závadnost postupu žalované a význam řízení pro žalobkyni je naopak
na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve zvýšené výši. Při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a zde uvedené základní
částky, a přiznal žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 122 437,50 Kč s
příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
8. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu
prvního stupně.
9. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně ohledně nesplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu
způsobenou žalobkyní označenými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem v
souvislosti s vydáním signální informace. Odlišně odvolací soud hodnotil otázky
nesprávného úředního postupu souvisejícího s délkou řízení ve věci žalobkyně a
náhrady nákladů řízení. Na vedená řízení pohlížel odvolací soud, shodně jako
soud prvního stupně, jako na jedno řízení, a to včetně navazujícího řízení před
správními soudy. Co do náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho délkou odvolací
soud konstatoval, že při posouzení přiměřenosti délky daňového řízení a
případného přiměřeného zadostiučinění nebylo možné aplikovat závěry obsažené ve
Stanovisku, a to z důvodu, že se v posuzované věci nejednalo o závazek civilní
(soukromoprávní) povahy, nýbrž o daňovou záležitost. V tom odvolací soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
344/2014, a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Odvolací soud nicméně dále nahlížel na nárok žalobkyně jako na nárok plynoucí z
nepřiměřené délky řízení s tím, že ve věci žalobkyně nelze pro určení přiměřené
výše zadostiučinění v penězích použít postup dle Stanoviska. Úvahy soudu
prvního stupně o stanovení přiměřeného zadostiučinění odvolací soud doplnil,
resp. v části překlenul svými úvahami. Nejprve konstatoval, že soud prvního
stupně správně zvažoval konkrétní okolnosti posuzovaného řízení ve smyslu § 31a
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále
jen „OdpŠk“, ne vždy je však přiléhavě zhodnotil. Odvolací soud se neztotožnil
zejména se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné řízení nebylo možné
považovat za řízení skutkově či právně složité. Skutková složitost řízení
spočívala dle odvolacího soudu v tom, že bylo posuzováno 22 daňových období,
což si vyžádalo rozsáhlé dokazování. Právní složitost spatřoval v neustálenosti
výkladu pojmu „určení k technickému použití u zpracovatele lihu“ uvedeného v
příloze 2 v položce 20 vyhlášky č. 141/1997 Sb., který soud ve správním řízení
vyložil jinak než správní orgán. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci
odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal, že by došlo k překročení
lhůt k vyřízení odvolání proti vyměření a dodatečnému vyměření daně stanovených
interním pokynem Ministerstva financí č. D-125. Dále se odvolací soud zcela
neztotožnil ani se závěrem o vysokém významu předmětu řízení pro žalobkyni po
celou dobu jeho trvání, když jednak shledal proměny ve významu předmětu řízení
v souvislosti s tím, jak se měnila výše částky daně, která hrozila žalobkyni k
úhradě, a uzavřel také, že tyto částky zvyšovaly význam předmětu řízení pro
žalobkyni jen nevýznamně.
Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že
jako přiměřené zadostiučinění postačuje nižší částka, než byla přiznána soudem
prvního stupně, a to 90 000 Kč s příslušenstvím. Co do náhrady nákladů odvolací
soud žalobkyni náhradu nepřiznal s odůvodněním, že se svým nárokem na zaplacení
částky 169 279 360 Kč s příslušenstvím byla zcela neúspěšná a se svým nárokem
na zaplacení částky 42 319 840 Kč byla úspěšná pouze částečně.
10. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně i žalovaná.
11. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterým
byl nárok žalobkyně zamítnut, a dále ve výroku II a III, přičemž v dovolání
uplatnila následující dovolací důvody:
12. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku trvání nepřiměřené
délky daňových řízení s tím, že nesprávně pohlížel na 37 samostatných daňových
řízení vedených ve věci žalobkyně jako na jediné řízení. Dle žalobkyně měl
odvolací soud vypočítat odškodnění za délku jednotlivých řízení, protože u
všech byla naplněna podmínka pro odškodnění za délku řízení dle judikatury
ESLP. Žalobkyně nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, je pro
posuzovanou věc nepřiléhavý. Dle žalobkyně z uvedeného rozsudku plyne, že každé
daňové řízení je samostatné a nelze je spojovat, což má svědčit také odškodnění
za každé jednotlivé daňové řízení. Naopak za nesprávný považuje odkaz
odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30
Cdo 348/2010, a to s ohledem na odlišný hmotněprávní základ zde řešené věci.
Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou
má představovat, jak se podává z obsahu dovolání, uvedený rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009.
13. Odvolací soud dle dovolatelky rovněž nesprávně posoudil otázku
existence nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydáním signální
informace. Žalobkyně poukazuje na to, že postup správce daně (Finančního úřadu
v Náchodě) vůči žalobkyni byl dán nezákonným výkladem vyhlášky č. 141/1997 Sb.
obsaženým v signální informaci, přičemž tento nezákonný výklad byl základem
právního názoru uplatněného v řízeních vedených vůči žalobkyni. Žalobkyně je
toho názoru, že jestliže byla v rámci daňových řízení vydána předběžná
rozhodnutí na základě nesprávného právního názoru, který byl podnětem k daňové
kontrole, jedná se ze strany orgánů státu o nesprávný úřední postup v celých
řízeních. Z obsahu dovolání je zřejmé, že přípustnost dovolání ohledně této
otázky spatřuje dovolatelka v tom, že dosud v judikatuře dovolacího soudu
nebyla vyřešena.
14. Žalobkyně dále namítá, že nebyla odvolacím soudem správně poučena o
své povinnosti tvrzení ve vztahu k nemajetkové újmě, přičemž otázku poučení
žalobkyně měl posoudit odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu,
reprezentovanou rozsudkem ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010.
15. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně právně posoudil také
otázku náhrady nákladů řízení. Žalobkyně poukazuje na to, že jí bylo přiznáno
přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., jednalo se tedy o
situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS
3388/11, „[p]řizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než
jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142
odst. 3 [občanského soudního řádu], jenž umožňuje i v takovém případě částečně
úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.“ Přípustnost
dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
17. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části
výroku I, přičemž v dovolání uplatnila následující dovolací důvody:
18. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku důkazního břemene
žalobkyně a uplatnění vyvratitelné domněnky v případě nemajetkové újmy, která
měla být žalobkyni způsobena nepřiměřenou délkou řízení. Žalovaná poukazuje, že
ačkoli se odvolací soud ztotožnil s nemožností aplikace Stanoviska na nárok
žalobkyně, sám přebírá závěry soudu prvního stupně učiněné na základě
Stanoviska. Žalovaná odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, ze kterého plyne, že na daňová řízení ve věci
žalobkyně se Stanovisko a vyvratitelná domněnka vzniku újmy neuplatní. V
takovém případě pak břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně vzniku
nemajetkové újmy leží na žalobkyni, přičemž žalovaná zpochybňuje, že
nemajetková újma žalobkyně byla žalobkyní prokázána. V návaznosti na uvedené
žalovaná rovněž neshledává existenci nesprávného úředního postupu v podobě
nepřiměřené délky řízení a postrádá hodnocení, proč odvolací soud shledal
řízení jako nepřiměřeně dlouhé. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky
spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, zejména rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014.
19. Žalovaná dále namítá, že zdůvodnění odvolacího soudu o výši
poskytnutého přiměřeného zadostiučinění žalobkyni postrádá jakoukoli konkrétní
úvahu, resp. je pouhým konstatováním, které činí rozsudek odvolacího soudu v
této části nepřezkoumatelným.
20. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované vyjádřila nesouhlas se
závěry žalované a odkázala na obsah svého dovolání.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo jak v případě žalované, tak v případě žalobkyně podáno
včas a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a dodržení náležitostí podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Posouzení otázky odpovědnosti státu za případnou vadu tzv. signální
informace přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při
něm odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud shledal, že
našla svůj odraz v později vydaných rozhodnutích, a nelze ji proto považovat za
samostatný odškodňovací titul nesprávného úředního postupu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22.
10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, uveřejněném pod číslem 188/2015 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 5521/2007).
26. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka
žalobkyně o nesprávné aplikaci § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odvolacím soudem,
jestliže odvolací soud neposkytl dané poučení žalobkyni, která se jednání
odvolacího soudu, na němž jí poučení mělo být poskytnuto, nezúčastnila (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008).
27. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nezpochybnila zamítnutí žaloby v
rozsahu částky 169 279 360 Kč s příslušenstvím, představující nemajetkovou újmu
způsobenou vydáním uvedených rozhodnutí a nesprávným úředním postupem v
souvislosti s vydáním tzv. signální informace. Nejvyšší soud proto dovolání
28. Dovolání žalobkyně i žalované je však přípustné pro otázku
nesprávného úředního postupu spočívajícího v „nepřiměřené délce“ daňového
řízení, jelikož se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak bude dále popsána.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání žalované i žalobkyně je důvodné.
30. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), má každý právo na
to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o
jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost
mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti,
veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo
když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků
anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke
zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
31. Článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Odstavec 2 téhož ustanovení říká, že
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost
může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
32. Podle § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.
ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
33. Podle § 6 o. s. ř. v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi
účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti,
které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.
34. Ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk stanoví, že stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
35. Právo na projednání věci v přiměřené době je zakotveno v čl. 6 odst.
1 Úmluvy a právo na projednání věci soudem bez průtahů v čl. 38 odst. 2
Listiny. Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
soudních řízení se po novele zákonem č. 160/2006 Sb., nachází v zákoně č.
82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk
(shodně v § 22 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk) a § 31a OdpŠk. Na tuto
zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo jiné
posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem
ustanovení § 31a OdpŠk. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na posouzení
přiměřenosti délky řízení, která spadají pod věcný rozsah čl. 6 odst. 1 Úmluvy
a čl. 38 odst. 2 Listiny (podrobněji níže).
36. Z čl. 38 odst. 1 Listiny vyplývá, že se tento vztahuje výhradně k
soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde
upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož
navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec
vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr je možné dovodit i z obsahu
tohoto článku, neboť ten říká, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně“. Veřejnost jednání je přitom znakem odlišujícím řízení před orgánem
moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především orgány moci
výkonné.
37. Také čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o „projednání záležitosti v
přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne
o jeho občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle
trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být soudem
rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. ESLP termín „projednání
soudem“ vykládá široce, a tudíž za soud považuje i orgán, který není soudem
podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech
nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1
Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v
judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který
je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo
způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek
svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se
v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní povahy), pak na správní
řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Pod
ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale
pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tj. jestliže
na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012 ve věci W.
proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46).
38. Nejsou-li však tyto podmínky splněny, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na
posuzované správní řízení nedopadá, a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho
délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku
aplikovat ani Stanovisko. To ale ještě neznamená, že v případě nepřiměřené
délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb. (srov. § 13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve
smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající v nevydání rozhodnutí v
přiměřené lhůtě, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé
nebo třetí OdpŠk spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě.
V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze
jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost
učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého
řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska,
neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je
poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi
průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
39. Závěry ohledně omezení použitelnosti Stanoviska výše vysvětlené byly
potvrzeny v řadě pozdějších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení
ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, rozsudek ze dne 8. 11. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 2928/2016, rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014,
rozsudek ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4550/2014, či rozsudek ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2205/2015) a byly aprobovány i nálezy Ústavního soudu, a
to ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, a ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. IV.
ÚS 2800/16.
40. Ve vztahu k daňovému řízení Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že
ESLP ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že daňové otázky tvoří součást
tzv. tvrdého jádra výsad veřejné moci, tudíž se jedná o veřejnoprávní vztah, a
to navzdory finančním dopadům daňových otázek do majetkové sféry daňových
poplatníků (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 7. 2001 ve věci F.
proti Itálii, stížnost č. 44759/98, odst. 29 a 30). Řízení před správním
orgánem, které se týká daňové otázky, pak není řízením, ve kterém by bylo
rozhodováno o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají kumulativní
povahu, je třeba dospět k závěru, že správní, ale ani soudní řízení týkající se
daňových otázek nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5172/2015).
41. Skutečnost, že soudní řízení správní spočívající v přezkumu daňových
rozhodnutí, nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale bez dalšího
neznamená, že by jeho účastníci neměli právo na projednání věci v přiměřené
době. Toto právo sice neplyne ani z čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakládá
oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na projednání věci bez průtahů, nikoli v
přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1 o. s. ř., který je podle § 64 s. ř. s.
použitelný i pro poměry správního soudnictví, a který ukládá soudu povinnost
postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá.
42. Žalobkyně se v posuzované věci domáhá náhrady nemajetkové újmy
způsobené v souvislosti s délkou správních řízení, jejichž předmětem bylo
stanovení daňové povinnosti (řízení směřující k doměření spotřební daně z lihu
a daně z přidané hodnoty) a navazujícího soudního přezkumu těchto rozhodnutí. Z
dosud uvedeného tedy plyne, že tato řízení nejsou řízeními, na která dopadá čl.
6 odst. 1 Úmluvy a na která je aplikovatelné Stanovisko. Pokud posuzoval
odvolací soud přiměřenost délky daných řízení, a to navíc v jejich souhrnu, je
jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.
43. K tomu je třeba dodat, že skutková samostatnost nároku na odškodnění
nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí
v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1
Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na
přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení,
neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost
jejich délky jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Je třeba od sebe odlišit nárok na náhradu nemajetkové
újmy způsobené neučiněním úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě ve správním
řízení (k rozlišení těchto pojmů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a případnou újmu vzniklou porušením práva na
přiměřenou délku soudního přezkumu správních rozhodnutí.
44. Vedle toho je třeba od sebe (v rámci újmy způsobené průtahy ve
správních řízeních) odlišit újmu, která měla být žalobkyni způsobena
jednotlivými průtahy v daňových řízeních, popřípadě, hodlá-li tak svoji újmu
žalobkyně skutkově vymezit, souhrnem těchto průtahů v každém jednotlivém
daňovém řízení.
45. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Za takovou vadu Nejvyšší soud shledal neurčitost žaloby, ve
které žalobkyně uplatnila několik nároků se samostatným skutkovým základem,
aniž by tomu odpovídalo její žalobní žádání. Jak již bylo výše vysvětleno, jde
o nároky spočívající jednak v újmě vzniklé v důsledku nedodržení zákonných lhůt
k učinění úkonů v daňovém řízení (popř. nedodržení povinnosti učinit úkon ve
lhůtě přiměřené tam, kde není konkrétní lhůta zákonem stanovena), a to jedním
takovým průtahem nebo v souhrnu více průtahů v jediném daňovém řízení, a to za
každé daňové řízení samostatně, a dále o nároky na případnou újmu způsobenou
porušením práva na přiměřenou délku soudních řízení, kterými byla přezkoumána
rozhodnutí vydaná v daňových řízeních, a to vždy individuálně, tj. ve vztahu ke
každému soudnímu řízení zvlášť. Soud prvního stupně přitom žalobkyni k
odstranění vad žaloby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevyzval a odvolací
soud jeho pochybení nekorigoval.
VI. Závěr
46. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, vedle částečného odmítnutí
dovolání žalobkyně, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 42 319 840 Kč s příslušenstvím,
to dílem vyhověním tomuto nároku v částce 90 000 Kč s příslušenstvím a ve
zbytku jeho zamítnutím a zrušil i navazující výrok o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují ve
stejném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, když navíc bude potřeba
vyzvat žalobkyni k odstranění vad žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení
§ 243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně,
včetně navazujícího nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
47. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně především vyzve
žalobkyni k odstranění vady žaloby, jak je výše vysvětleno. Následně soudy
jednotlivé nároky žalobkyně opětovně posoudí.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na
nově vzniklou procesní situaci ve vztahu k předmětu tohoto sporu je nadbytečné
se vyjadřovat k dovolací námitce směřující proti nákladovému výroku, neboť o
náhradě nákladů řízení bude muset být rozhodnuto zcela nově.
44. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu