30 Cdo 5172/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně VÚN-AQUAHOLDING
s. r. o., se sídlem v Praze 9, Lisabonská 4, zastoupené JUDr. Petrou
Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
136 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
28 C 119/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. 4. 2015, č. j. 72 Co 9/2015-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 136 250 Kč s
příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudních
řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 23/2010, 8 Af
33/2013 a 8 Af 26/2010 (dále jen „posuzovaná řízení“). Za první a třetí z
uvedených řízení se domáhala částky 39 250 Kč a za druhé částky 57 750 Kč. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Předmětem posuzovaných řízení byl přezkum rozhodnutí správního orgánu ve věcech
dodatečných výměrů daně z přidané hodnoty, a to u prvního řízení ve výši 36 260
Kč, u druhého ve výši 35 860 Kč a u třetího ve výši 33 135 Kč. Posuzovaná
řízení byla zahájena 13. 2. 2009 a skončila 7. 5. 2013 (první řízení), 3. 5. 2013 (druhé řízení) a 15. 8. 2013 (třetí řízení). Následně soud popsal průběh
posuzovaných řízení, přičemž poukázal na okolnost, že v průběhu řízení byly
soudy nečinné 35, 36, respektive 32 měsíců. Žalovaná před zahájením tohoto
řízení již žalobkyni poskytla zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaných
řízení v celkové výši 73 750 Kč (23 750 Kč za první a třetí řízení a 26 250 Kč
za druhé řízení). Po právní stránce odvolací soud s ohledem na existenci
průtahů dospěl k závěru, že posuzovaná řízení byla nepřiměřeně dlouhá. Zadostiučinění, jež bylo žalobkyni ze strany žalované poskytnuto před zahájením
řízení, však shledal přiměřeným. Předmětem posuzovaných řízení byla v souhrnu
částka 105 255 Kč, jež představuje horní limit tzv. základní (obecné) výše
finanční kompenzace. Posuzovaná řízení nespadala mezi řízení, jímž se obecně
zvýšený význam pro účastníky přiznává. Předmětem řízení byla povinnost
žalobkyně k úhradě v průměru cca jen 35 000 Kč. Odvolací soud tak z titulu
objektivně nižšího významu posuzovaných řízení snížil základní výši odškodnění
o 30 %, tj. na částku 73 679 Kč. Žádný důvod pro navýšení uvedené částky
neshledal. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že nesprávně posoudil kritérium
významu předmětu řízení pro poškozeného. Dovolatelka poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3440/2011, a v něm
citované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne
23. 4. 1998, ve věci Doustaly proti Francii, stížnost č. 26256/95, odst. 48, a
ze dne 26. 9. 2000, ve věci Garcia proti Francii, stížnost č. 41001/98, odst. 14. Soudy měly individuálně posoudit otázku významu řízení pro poškozeného,
neboť poškozeným je výzkumný ústav nanotechnologie, který nepobírá státní
granty a je zcela závislý na předpokládaném chodu společnosti. Dovolatelce
navíc hrozilo vysoké penále, které by bylo pro společnost likvidační.
Vratka
daně z přidané hodnoty byla nejdůležitějším prostředkem dalšího fungování
dovolatelky. Situace musela být řešena získáním úvěru. Jelikož se společnost
podílí na vývoji filtrace vody, tedy v oblasti, kde zisk není garantován,
odrazilo se takové financování ve vyšším úroku za sjednaný úvěr. Soudy měly
vzít v potaz, že i bagatelní částky jsou pro chod společnosti významné za
situace, kdy je chod společnosti ohrožen. Projednávaný spor se tak blíží
pracovněprávnímu sporu, u něhož je pravidelně dovozován zvýšený význam pro
poškozeného. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v nyní projednávané věci ve
vztahu k prvnímu a třetímu posuzovanému řízení, neboť odvolací soud rozhodoval
o jednotlivých nárocích žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkové újmy ve výši
39 250 Kč. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v uvedené části výroku o věci samé,
nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění
převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské
smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2
o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v
ustanovení § 238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Ve vztahu k části výroku, jíž odvolací soud rozhodl o nároku žalobkyně na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 57 750 Kč způsobenou nepřiměřenou
délkou druhého posuzovaného řízení, se přípustnost dovolání posoudí dle § 237
o. s. ř. Dovolací soud však neshledal dovolání přípustným ani v této části. Dovolatelka přípustnost dovolání postavila na tom, že odvolací soud se měl v
napadeném rozhodnutí odchýlit od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího
soudu a ESLP. Dovolatelkou namítaná judikatura se však na nyní projednávaný
případ nevztahuje. Nejvyšší soud ve své judikatuře vztahující se k otázce odčinění nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení důsledně vychází z judikatury ESLP
(srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). ESLP ve
vztahu k aplikaci čl. 6 odst.
1 Úmluvy na konkrétní řízení primárně posuzuje,
zda předmětem řízení byl spor nebo závazek soukromoprávní povahy, a to v
autonomním významu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
344/2014, a vněm citovanou judikaturu ESLP). Předmětem posuzovaného řízení byl
přezkum rozhodnutí správního orgánu ve věci dodatečného výměru daně z přidané
hodnoty. ESLP ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že daňové otázky
spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci, tudíž jde o veřejnoprávní vztah. Daňové spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo závazek
soukromoprávní povahy, navzdory jejich finančním dopadům do majetkové sféry
daňových poplatníků, které z nich nepochybně plynou, a tudíž tato řízení pod
ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nespadají (srov. usnesení ESLP ze dne 13. 1. 2005,
ve věci EMESA SUGAR N.V. proti Nizozemí, stížnost č. 62023/00, nebo rozsudek
ESLP ze dne 12. 7. 2001, ve věci Ferrazzini proti Itálii, stížnost. č. 44759/98, odst. 24 až 31). Nelze tudíž přisvědčit námitce dovolatelky, že soudy nižších stupňů se měly
odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ESLP, neboť posuzované
řízení svým předmětem spadalo mezi typová řízení, u nichž je dovolatelkou
namítanou judikaturou ESLP dovozován zvýšený význam pro účastníka, když naopak
posuzované řízení svým předmětem pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vůbec
nespadá, a tudíž na něj nemůže dopadat ani dovolatelkou namítaná judikatura. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.