28 Cdo 1160/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně Creditpol a. s., IČ 60913851, se sídlem v Praze 4, Mašovická
202/8, zastoupené Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě,
Kamenice 155, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem
v Praze 1, Letenská 15, o 296.429,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 109/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, č. j. 22 Co 302/2008-56,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, č. j. 22 Co 302/2008-56,
zrušuje se ve výroku I. v té části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2. 2008, č. j. 60 C 109/2007-36, jakož i ve výroku
v odstavci II.
Zrušuje se rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2. 2008, č.
j. 60 C 109/2007-36, a to ve výroku v odstavci II. a III.
Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9, jako soud prvního
stupně, rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č. j. 60 C 109/2007-36, ve výroku I. zastavil řízení v té části, kde se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena
povinnost zaplatit žalobci rok z prodlení z částky 296.429.-Kč ve výši, která
odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních
bodů, a to od 1.10.2006 do 2.1.2008. V té části, kde se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena
povinnost zaplatit žalobci 296.429.-Kč s úrokem z prodlení z částky 296.429.-
Kč od 3.1.2008 do zaplacení, a to ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby
stanovené ČNB platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž
trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů, žalobu zamítl. Žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 10.9.2002 Finanční úřad pro Prahu 9 jako
správce daně zahájil u žalobkyně kontrolu daně z přijmu právnických osob za rok
1995 a za roky 1996 až 2001. Dále vzal za prokázané, že dne 3.1.2005 žalobkyně
udělila plnou moc k zastupování pro daňová řízení za roky 1995 až 2001 advokátu
Mgr. V. J. Též zjistil, že dopisem ze dne 14.9.2006 právní zástupce žalobkyně
uplatnil u Ministerstva financí ČR náhradu škody ve výši 296.429 Kč s tím, že
se jedná o škodu, která spočívá v úhradě poskytnuté právní pomoci v souvislosti
se zahájením daňové kontroly z příjmu právnických osob za roky 1996 a 1997 u
žalobkyně, kdy tato částka je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním
postupem správce daně. Věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 82/1998 Sb.“) ve znění zákona č. 160/2006 Sb., konkrétně podle § 13 odst. 1
a 2, a to jako případnou odpovědnost žalované za škodu způsobenou finančním
úřadem. Postup správce daně při správě daní posuzoval podle zákona č. 337/92
Sb. a 586/92 Sb. Uzavřel, že ze strany finančního úřadu nedošlo k nesprávnému
úřednímu postupu. Snížení majetkové podstaty žalobkyně o částku, kterou
zaplatila v rámci úhrady za poskytování právní pomoci neshledal v příčinné
souvislosti s jednáním správce daně. Dovodil, že při stanovení odměny za právní
pomoc je namístě postup podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.10.2008, č. j. 22
Co 302/2008-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 139.223,40 Kč se 7%
úrokem z prodlení od š.1.2008 do 30.6.208, se 7,5% úrokem z prodlení od
31.7.2008 do 23.10.2008 a za dobu od 24. 10.
2008 do zaplacení s ročním úrokem
z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni
příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Jinak výrok soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s
jeho závěrem o posouzení běhu prekluzívní lhůty podle § 47 zákona o správně
daní a poplatků, kdy za první úkon, který směřuje k vyměření daně, je možno
považovat zahájení daňové kontroly ze dne 10.9.2002 a 25.11.1999 a uzavřel, že
za roky 1996 a 1997 bylo možno doměřit daň koncem roku 2000, resp. 2001,
byla-li tedy zahájena daňová kontrola za toto období protokolem ze dne
10.9.2002, stalo se tak po uplynutí prekluzivní lhůty. Odvolací soud však na
rozdíl od soudu prvního stupně spatřoval v tomto úkonu, když dojde k doměření
daně za roky 1995 až 2001 v celkové částce 29.968.640 Kč, nesprávný úřední
postup ze strany finančního úřadu, neboť se tak ve vztahu k rokům 1996 a 1997
stalo v době, kdy již nemohlo dojít k naplnění cíle kontroly a doměření daně. Vyslovil, že za toto období tedy šlo o nedoplatek na dani ve výši 24.512.280
Kč. Podle odvolacího soudu vzala-li si žalobkyně následně advokáta, který ji
zastupoval pro daňová řízení za roky 1995 až 2001, byla jí způsobena škoda, a
to v částce, která náležela advokátu za úkony poskytnuté právní pomoci, jež se
vztahují n nedoplatku na dani za roky 1996 a 1997 a k úkonům učiněným v rámci
této pomoci s výjimkou vyjádření ke stanovisku správce daně ze dne 31.3.2005. Zaujal názor, že za tuto škodu nese odpovědnost Česká republika v souvislosti s
ustanovením § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Pro stanovení výše škody, která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním
postupem Finančního úřadu pro Prahu 9, vyšel odvolací soud z hodnoty právního
úkonu stanovené podle § 7, § 8 odst. 1 a ve vztahu k odvoláním proti rozsahu
nahlížení do spisů podle § 9 odst. 1 vyhl. 177/96 Sb. ve znění platném v roce
2005, a z punkta 29 968 640 Kč. Úkon učiněný po 30.3.2005, vyjádření žalobce ze
dne 31.3.2005 ke stanovisku správce daně ze dne 24.3.2005, posoudil shodně se
soudem prvního stupně jako neúčelně vynaložený. Vyslovil závěr, že žalobkyně
byla zastoupena v daňových řízeních za období 1995 až 2001, přičemž daňová
kontrola byla neoprávněně zahájena pouze za roky 1996 a 1997, ohledně kterých
byla uvažována daň v celkové výši 24.512.280 Kč. Podle odvolacího soudu
žalobkyni lze přiznat tedy pouze 139 223,40 Kč, což představuje 81,8 %
nákladů, neboť částka 24.512.280 Kč představuje 81,8 % celkově uvažované
doměřované daně za roky 1995 až 2001. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (proti části, kterou byl zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., neboť soud sice použil správný právní předpis,
ale nesprávně jej vyložil. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelky odvolací soud řešil
právní otázku tzv. puncta, tedy výši tarifní hodnoty v rozporu s vyhláškou
Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách za poskytnutí
právních služeb č. 177/1996 Sb. a v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků
č. 337/1992 Sb. Poukazovala na skutečnost, že podle odvolacího soudu
dovolatelka byla zastoupena v daňových řízeních za období 1995 až 2001 a
neoprávněně byla zahájena kontrola pouze za roky 1996 a 1997, za které byla
uvažována daň ve výši 24.512.280 Kč. Namítala, že odvolací soud stanovil
tarifní hodnotu součtem hodnoty částek, které žalobkyni budou správkyní daně
doměřeny, t.j. z hodnoty 29.986.640 Kč a z této částky představovala daň, která
by měla být doměřena na roky 1996 a 1997, t.j. 81,8 %. Částku 29.968.640 Kč
považoval odvolací soud za tarifní hodnotu. Přitom však podle § 16 odst. 1
daňového řádu správce daně daňovou kontrolou zjišťuje nebo prověřuje daňový
základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně a podle § 21
odst. 1 daňového řádu je řízení zahájeno dne, kdy podání daňového subjektu
došlo příslušnému správci daně, přičemž podle § 32 daňového řádu správce daně
může vydat pouze jedno rozhodnutí, které se může týkat pouze jednoho daňového
řízení. Podle dovolatelky protospojování daňového řízení a případně vydání
společného rozhodnutí není zákonem v dané věci daňovým řádem připuštěno. Vytýkala odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ustanovením § 12 odst. 3
advokátního tarifu, podle kterého při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení
ke společnému projednání není stanoveno zákonem, zvyšuje se mimosmluvní odměna
náležející ve věci s nejvyšší tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny,
jež by jinak náležela v ostatních spojených věcech. Podle dovolatelky odvolací
soud měl tedy vycházet z tarifních hodnot jako ve věcech samostatných, t.j. z
tarifní hodnoty 20.216.040 Kč a 4.296.240 Kč. Navrhla proto zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu (v napadené části potvrzujícího rozsudku soudu prvního stupně)
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně namítala nesprávnost rozhodnutí
odvolacího soudu (ač sama dovolání nepodala), s tím, že odvolací soud nesprávně
posoudil skutečnost, zda zahájením daňové kontroly došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, na jehož základě pak částečně přiznal žalobci nárok na náhradu škody. V tomto směru tvrdila, že správce daně postupoval popsaným způsobem v
souladu s dříve platnou interpretací § 38r zákona č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, ve znění pozdějších předpisů, která se změnila v důsledku rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 28/2003 až dnem 31. 8. 2004, když bylo
toto ustanovení označeno za hmotně právní, takže podle něho nemohla být
zahájena daňová kontrola u zdaňovacích období předcházejících jeho platnosti.
Podle žalované cíl daňové kontroly byl naplněn, neboť nesprávnost uplatnění
nákladových položek se promítala do více ročních daňových období. Na tom nic
nemění fakt, že správce daně nemohl při respektování zákonných lhůt pro
doměření daně tuto vyměřit. Žalovaná nesouhlasila s tím, že pro základ škody by měla být považována
částka, která nepředstavuje újmu žalobce, když šlo naopak o újmu žalované ve
formě zkrácení daně za roky 1996 a 1997. Podle žalované odvolací soud posoudil
jako výši škody daňový nedoplatek plynoucí z daňové kontroly, ač takový
neexistoval, neboť ještě nebyl vyměřen a nestal se splatným. Polemizovala posléze s pojmem škody, jak ji vymezil odvolací soud a
namítala, že odvolací soud měl přihlédnout i k přiměřenosti vyúčtované odměny
právního zastoupení s ohledem na článek 10 odst. 2 etických pravidel. Konečně namítala nesprávnost tvrzení dovolání, podle něhož je
vyloučeno, aby finanční orgán postupoval a rozhodoval při spojení řízení v
daňové kontrole. Pro takový závěr platná úprava neposkytuje podklad. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora popsanou procesní situaci přichází do úvahy hodnocení
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tedy má-
li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V této věci otázka předložená dovolacímu přezkumu – v souladu s obsahem
podaného dovolání – je formulována tak, že jde o posouzení správnosti závěrů
odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení § 12 odst. 3 advokátního
tarifu, podle kterého při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke
společnému projednání není stanoveno zákonem, zvyšuje se mimosmluvní odměna
náležející ve věci s nejvyšší tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny,
jež by jinak náležela v ostatních spojených věcech, a to v případě zastupování
advokátem v daňovém řízení.
Dovolací soud přiznává takto formulované otázce zásadní právní význam, ježto v
této podobě nebyla v rozhodování soudů vyšších stupňů dosud řešena.
Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, dovolatelka uzavřela dne
3.1.2005 smlouvu o zastupování advokátem pro daňová řízení za roky 1995 až
2001. Přitom však z dokazování plyne (a takto byla věc správně posouzena
odvolacím soudem), že zastupování advokátem poskytované za roky 1996 a 1996 se
vztahovala k daňovému řízení, pro jehož přípustnost už scházel zákonný podklad,
s ohledem na prekluzi, jak to plyne ze shora citovaných ustanovení zákona o
správě daní a poplatků (č.337/1992. Sb., v platném znění). Soud prvního stupně
(viz str. 39 p.v. spisu), jehož skutková zjištění odvolací soud převzal,
přitom měl za prokázáno, že výsledkem daňové kontroly mělo být stanovení
dodatečné daně za rok 1996 ve výši 20.216.040.-Kč a za rok 1997 ve výši
4.296.240.- Kč. Odvolací soud, jehož správnost právního posouzení je předmětem
dovolacího přezkumu, postupoval tak, že při uznání důvodnosti výše škody
žalobkyni vzniknuvší vzal za základ odměny poskytování právní moci úhrn těchto
částek ve výši 24.515.280 Kč. Z této úvahy odvíjející se závěr se promítl i do
posouzení úspěšnosti žalobkyně (v procentním vyjádření uvedeném v odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud v tomto směru dospívá k závěru, že argumentaci dovolatelky nelze
upřít důvodnost, a to z dále uvedených důvodů. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, platí že při
spojení dvou nebo více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není
stanoveno zákonem, se zvyšuje mimosmluvní odměna náležející ve věci s nejvyšší
tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak náležela v
ostatních spojených věcech. Dovolatelce lze přisvědčit, že tarifní hodnotu nelze posuzovat jako součet
hodnoty částek, které žalobkyni budou správcem daně doměřeny. Pro tento závěr
je třeba připomenout, že smlouva uzavřená mezi advokátem a subjektem, jemuž
jsou poskytovány služby právní pomoci, tkví svými kořeny v soukromém právu, ať
už jde o ustanovení občanského práva, zejména v ustanoveních § 31 a násl. občanského zákoníku, nebo v ustanovení obchodního zákoníku vztahujících se k
mandátní smlouvě.. Vzhledem ke specifičnosti postavení advokáta nejde o pouhou
smlouvu o zastoupení, nýbrž jde o případ smíšené smlouvy, do níž se í promítají
kogentní ustanovení zákona o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb.). Ten modifikuje
ustanovení vztahu mezi zastoupeným a zástupcem v souladu s řadou povinností
plynoucích mj. ze stavovských povinností advokáta. Výše odměny za zastupování je pak svěřena podzákonné normě, v daném případě
vyhlášce č. 177/1996Sb., ve znění změn a doplňků. Z hlediska správného výkladu ustanovení posledně zmíněného předpisu
důvodně odkazuje dovolatelka na znění ustanovení § 12 odst. 3, podle něhož při
spojení dvou nebo více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není
stanoveno zákonem, se zvyšuje mimosmluvní odměna náležející ve věci s nejvyšší
tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak náležela v
ostatních spojených věcech. Vzhledem k povaze smlouvy o poskytnutí služeb advokáta je totiž
namístě vycházet z povahy nepřímého předmětu právního vztahu zastupování
advokátem, jímž je ta právní otázka, v souvislosti s níž si klient advokáta k
poskytování služeb právní pomoci zvolil. To vede k závěru, že tento nepřímý
předmět smluvního vztahu mezi klientem a advokátem, je třeba posuzovat podle
obsahu právní normy, ať už pramenící z ustanovení hmotného nebo procesního
práva (lhostejno, zda jde o odvětví práva veřejného či soukromého). Aplikováno na posuzovaný případ se nabízí závěr, podle něhož podpisem plné moci
dne 3.1.2005, kterou žalobkyně udělila plnou moc k zastupování pro daňová
řízení za roky 1995 až 2001 zvolenému advokátovi, došlo k uzavření smlouvy o
poskytnutí právní pomoci při zastupování v daňovém řízení za shora uvedená
roční období. Důvod k této distinkci plyne v tomto případě z příslušných
ustanovení veřejnoprávního předpisu, jímž je zákon o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., v platném znění. Ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění. upravující výši mimosmluvní odměny, které je třeba vztáhnout na uzavření
smlouvy ze dne 3.1.2005, zůstalo nezměněno.
Stále v této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné reagovat na
argumentaci žalované obsažené ve vyjádření k dovolání, podle níž předmětem
poskytování služeb právní pomoci nemůže být uvažovaná (a v důsledku prekluze
neuložená) daňová povinnost, nýbrž že má jít pouze o zastupování ve věci penězi
neocenitelné. Takový závěr není v souladu s právní úpravou, ani realitou. Kauzou každého právního úkonu je hospodářský cíl sledovaný jedním z
kontrahentů. V případě zastupování plátce daně je jeho hospodářský cíl vyjádřen
zcela konkrétně, totiž zájmem na optimalizaci či případně zabránění uložení
daňové povinnosti, která by pro něj jinak plynula z ustanovení zákona. V
případě daňové kontroly je pak jejím výsledkem začasté uložení dodatečné daňové
povinnosti, která je zcela konkrétní, zjistitelná a znamená ono zmenšení
majetku poplatníka. Není proto rozumného důvodu k tomu, aby toto zcela
konkrétní a finančně jistě tíživé vyvrcholení daňové kontroly nemělo být
použito pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta v průběhu daňové kontroly, pro
kterýžto účel si klient poskytnutí služby právní pomoci s advokátem sjednal.. Podle § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, správci daně
postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při
vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové
prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě
dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny
daňové příjmy. Podle § 16 odst. téhož zákona daňovou kontrolou pracovník správce daně
zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné
stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu
kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro
dosažení účelu podle tohoto zákona. Podle § 47 odst. 1 téhož zákona pokud tento nebo zvláštní zákon
nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový
odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová
povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které
nemají zdaňovací období. V posuzované věci byly předmětem daňové kontroly jednotlivá roční zdaňovací
období. Ostatně tento důsledek správně dovodil i odvolací soud v souvislosti se
závěrem o prekluzi oprávnění finanční kontroly za roky 1996 a 1997. Pak ovšem obstojí závěr, podle něhož bylo namístě, aby i důsledek
plynoucí z výsledků daňové kontroly (nepřípustné pro shora uvedenou prekluzi)
byl posuzován samostatně, izolovaně, v závislosti na zmíněném ročním daňovém
období. To je z hlediska přípustného dovolacího přezkumu představováno rokem
1996, za nějž přicházelo do úvahy doměření daně ve výši 20.216.040.-Kč a za rok
1997 ve výši 4.296.240.- Kč. Zmíněný důsledek se pak vztahuje i na posuzování
jednotlivých úkonů, jak to vytýká dovolatelka, jmenovitě na odměny za nahlížení
do spisu a z odvolání proti rozsahu nahlížení do spisu, které mělo být
posuzováno podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu.
Na podporu shora uvedených závěrů připomíná dovolací soud závěry, které
byly vysloveny v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne13.7.2011, č.j. 28 Cdo
3117/2009-90: „Podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly
poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo
na nápravu nesprávného úředního postupu. V odstavci 3 tohoto ustanovení se pak
uvádí, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně
vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí
podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátního
tarifu). Podle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, platí, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše
peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době
započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se
považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Ustanovení § 10 odst. 1 citované vyhlášky (ve znění od 1. 9. 2006) pak vymezuje
speciální tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč pro zastupování ve správním
řízení, včetně řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech. Před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., tj. do 31. 8. 2006, však
bylo v ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu pouze uvedeno, že se za
tarifní hodnotu považuje částka 1.000,- Kč, a to při zastupování v řízení o
přestupcích nebo o jiných správních deliktech. Odvolacímu soudu lze tedy přisvědčit potud, že s účinností od 1. 9. 2006 bylo
nutno při výpočtu odměny advokáta ve věci vycházet z tarifní hodnoty stanovené
v § 10 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. K tomuto
datu byla totiž do textu advokátního tarifu zahrnuta speciální úprava, která
pro správní, potažmo pro daňová řízení (když tato jsou zvláštní formou řízení
správního), stanovila tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč. Předtím, než novela č. 276/2006 Sb. vstoupila v účinnost, bylo třeba odměnu
advokáta určit podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu – tj. podle výše peněžitého
plnění. Ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění před novelou č. 276/2006
Sb. řešilo otázku tarifní hodnoty jen pro řízení o přestupcích a jiných
správních deliktech. O správním řízení celkově se vyhláška dříve výslovně
nezmiňovala. Za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti citované
novely proto přísluší advokátu odměna podle dosavadní úpravy, tj. za užití § 8
odst. 1 tohoto podzákonného předpisu. V posuzovaném případě bylo proto (pouze)
u právních úkonů učiněných advokátem v období do 31. 8. 2006 nutno vyjít z výše
dodatečně vyměřené daně v jednotlivých daňových řízeních“. Stejně tak nutno přisvědčit dovolatelce, že ze žádného ustanovení zákona o
správě daní a poplatků, neplyne výslovně možnost o spojení řízení o daňové
kontrole.
Na okraj se podotýká k opačné argumentaci žalované ve jejím vyjádření
k dovolání, že finančnímu orgánu jistě nelze upřít právo komplexní kontroly
správnosti uplatnění nákladů poplatníka (daňově a účetně zohlednitelných) za
delší časové období, nicméně limitem pro dovození důsledků z toho plynoucích je
platné ustanovení shora citovaného § 47 zákona. Mimochodem, z obsahu spisu se
nenabízí závěr o tom, že by finanční orgán při zahájení finanční kontroly
nerespektoval právě okolnost plynoucí z jednotlivých daňových ročních období,
právě naopak, tato jsou jednotlivě, srozumitelně identifikována a konečně za
roční (pozdější) období bylo o daňové povinnosti takto izolovaně, za jednotlivá
roční období, rozhodováno. Nepřichází proto do úvahy aplikace ustanovení § §
12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., pamatujícího na případy spojení věci ze
zákona. Opačnému závěru odvolacího soudu v této věci tak nelze spolehlivě přisvědčit. Odlišný přístup k výpočtu mimosoudní odměny pak má za následek o rozdílný
závěr o úspěšnosti žalobce v tomto řízení. Dovolání bylo proto v mezích
dovolacího přezkumu shledáno důvodným. Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek
soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem a odst. 3, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově
též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).