30 Cdo 214/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně MOBIDIK, s. r. o., IČ 25266896, se sídlem v Pardubicích, Štrossova
291, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída
Míru 92, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v
Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 109/2012, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2014, č.
j. 22 Co 169/2014-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2014, č. j. 22 Co 169/2014-66, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2013, č. j. 25 C
109/2012-45, se zrušují v části, v níž jimi bylo žalobnímu návrhu do částky 61
250 Kč s příslušenstvím vyhověno, a v navazujících nákladových výrocích a věc
se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 4. 2012 domáhala na žalované
zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Újma
měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhé daňové kontroly vedené
Finančním úřadem pro Pardubický kraj, územním pracovištěm v Pardubicích, která
trvala pět let a jeden měsíc. Daňová kontrola byla podle žalobkyně stižena
průtahy v řízení, a to v období od října 2007 do 21. 5. 2009 a poté od září
2009 do 5. 5. 2011, kdy správce daně byl zcela nečinný. Dále se žalobkyně
žalobou domáhala náhrady škody dle citovaného zákona ve výši 37 691 Kč s
příslušenstvím odpovídající nákladům právního zastoupení ve věci daňové
kontroly vyúčtované žalobkyni advokátem dne 18. 12. 2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.
11. 2013, č. j. 25 C 109/2012-45, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve
výši 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 6. 5. 2012 do
zaplacení (výrok I). Následně zamítl žalobní návrh, kterým se žalobkyně
domáhala na žalované zaplacení částky 37 691 Kč se zákonným úrokem za dobu od
podání žaloby do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 80 000 Kč za
dobu od 2. 5. 2012 do 5. 5. 2012 a částky 680 000 Kč s příslušenstvím (výrok
II). Soud prvního stupně dále uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení ve výši 24 864,05 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I tak, že se
žaloba co do částky 18 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu
od 6. 5. 2012 do zaplacení zamítá, ve zbývající části výrok I rozsudku prvního
stupně potvrdil (výrok I). Dále odvolací soud vyslovil, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 19 358,55 Kč
(výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně prostřednictvím
svého právního zástupce doručila dne 5. 11. 2011 Ministerstvu financí faxové
podání, v němž požadovala náhradu v tomto řízení uplatněných nároků. Do dne 30.
4. 2012, kdy došlo k sepisu žaloby, nebylo o oprávněnosti těchto nároků
rozhodnuto. Ze spisu Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územní pracoviště v
Pardubicích, soud prvního stupně zjistil, že kontrola daně z příjmů právnických
osob za rok 2003 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2003 až
prosinec 2003 byla zahájena dne 30. 3. 2006 a byla ukončena dne 5. 5. 2011. Při
ústním jednání dne 5. 5. 2011 správce daně žalobkyni prostřednictvím jejího
právního zástupce sdělil, že dne 31. 12. 2009 zaniklo právo kontrolovanou daň
dodatečně stanovit a doměřit s tím, že kontrolní zjištění, s nimiž byla
žalobkyně jako daňový subjekt seznámena při předchozích ústních jednáních dne
12. 3. 2009 a 21. 5. 2009, nebudou využita jako podklad k dodatečnému doměření
daně. Z faktury vystavené žalobkyni Mgr. Josefem Smutným dne 18. 12. 2009 vzal
soud prvního stupně za zjištěné, že jmenovaný advokát vyúčtoval žalobkyni touto
fakturou za zastupování při předmětné daňové kontrole částku 31 900 Kč bez DPH.
5. Soud prvního stupně se vzhledem k námitkám vzneseným žalovanou předně
zabýval tím, zda žalobou uplatněné nároky byly u Ministerstva financí v souladu
s ustanovením § 14 odst. 1 OdpŠk uplatněny a zda předmětný nárok na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu není promlčen. Tyto námitky však vyhodnotil
jako nedůvodné. Při posuzování nároku na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé
trvání daňové kontroly soud prvního stupně postupoval podle stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“, a dospěl k závěru, že daňovou kontrolu
probíhající od 30. 3. 2006 do 5. 5. 2011, která tedy trvala 5 let a 1 měsíc,
pokládá za nepřiměřeně dlouhou a porušující povinnost státního orgánu
rozhodnout o žalobcově záležitosti v přiměřené lhůtě. Při určování výše
přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze Stanoviska a stanovil
základní částku na 20 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky řízení
snížil částku na polovinu. Celkem tedy žalobkyni přiznal 80 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku daňové kontroly.
Zohlednil přitom význam daného správního řízení pro žalobkyni, která svým
chováním nepřispěla k prodlužování daňové kontroly. Zároveň seznal, že se na
její délce podílel především Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní
pracoviště v Pardubicích, aniž by bylo možno konstatovat mimořádnou složitost
věci. Žádné z hodnocených kritérií však podle soudu prvního stupně nezavdalo
důvod ke zvýšení či snížení zadostiučinění v základní výši. Co se týče nároku
na náhradu škody odpovídající nákladům právního zastoupení ve věci daňové
kontroly, soud prvního stupně tento posoudil podle § 31 odst. 1 OdpŠk jako
nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených poškozeným účelně na nápravu
nesprávného úředního postupu a uzavřel, že žalobkyní vynaložené náklady na
zastoupení advokátem Mgr. Smutným v průběhu předmětné daňové kontroly nijak
nesouvisí s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, neboť je žalobkyně
vynaložila za účelem, aby dostála své povinnosti poskytnout správci daně
nezbytnou součinnost.
6. Odvolací soud doplnil dokazování úplným výpisem z obchodního
rejstříku k osobě žalobkyně. Zjistil, že žalobkyně, společnost s ručením
omezeným, byla do obchodního rejstříku zapsána dne 17. 3. 1997, přičemž v době
posuzovaného daňového řízení byl předmětem jejího podnikání pronájem
nemovitostí, bytových a nebytových prostor a dále zprostředkovatelská činnost v
obchodě a v informačním servisu a velkoobchod. Jejími jednateli byli v téže
době M. Ch. a M. M., společníky byly společnosti LEATHER, s. r. o. a RENO-M, s.
r. o. Základní kapitál žalobkyně činil v období od 5. 11. 2002 do 26. 9. 2009
částku 32 100 000 Kč, od 26. 9. 2009 do 21. 4. 2011 částku 21 100 000 Kč a od
21. 4. 2011 činí částku 16 100 000 Kč.
7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadeném (vyhovujícím) výroku o věci samé pod bodem I a akcesorickém výroku o
nákladech řízení pod bodem III. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že v předmětném daňovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu
postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, trvalo-li řízení 5 let a 1
měsíc a zvláště pak za situace, kdy v období od října 2007 do 21. 4. 2009 a od
září 2009 do 5. 5. 2011 bylo řízení provázeno průtahy v řízení. Na uvedeném
nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že nálezem Ústavního
soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, došlo k judikatornímu odklonu
ve výkladu běhu prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně nebo přiznání
nároku na daňový odpočet, když i po vydání uvedeného nálezu měl správce daně v
posuzovaném řízení k doměření daně k dispozici dobu více než jednoho roku,
uplynula-li prekluzivní lhůta dnem 31. 12. 2009. Nicméně na rozdíl od soudu
prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že odpovídající základní částkou
zadostiučinění je vzhledem k délce daňové kontroly, již nelze označit za zcela
zjevně extrémní, i délce kompenzačního řízení, částka ve výši 15 000 Kč za
první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení, celkem tedy 61 250
Kč. Po přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedeným v §
31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk odvolací soud snížil základní částku
odškodnění o 20 %, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně je právnickou
osobou a jejími společníky v rozhodné době byly další právnické osoby, přičemž
nebyl zjištěn konkrétní nepříznivý dopad na fyzické osoby – jednatele
žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalované v odvolání, kdy
podstatu případu vystihla jako spor o to, zda žalobkyně bude moci vynaložené
náklady uplatnit v jednom zdaňovacím období prostřednictvím výdajů vynaložených
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, či tyto náklady daňově
uplatní jako daňové odpisy v následujících sedmi zdaňovacích obdobích poté, co
byly posouzeny jako tzv. technické zhodnocení, přičemž ani takové posouzení
žalobkyní vynaložených nákladů by nemohlo (zejména při vědomí zjištěné výše
základního kapitálu žalobkyně) vést k ohrožení dalšího fungování žalobkyně. V
daném případě dále odvolací soud nepřehlédl opakovanou dobu nečinnosti správce
daně, když průtahy zahrnují období zhruba 3 let a 3 měsíců, a proto přistoupil
ke zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 % z důvodu postupu orgánů
veřejné moci během řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v části, v níž
byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a zároveň v
navazujícím nákladovém výroku.
9. Žalovaná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud neposoudil správně
význam řízení a vznik imateriální újmy žalobkyně, jakožto právnické osoby, s
ohledem na význam pro „poškozeného“. Nejvyšší soud se podle žalované dosud ve
své rozhodovací praxi nezabýval otázkou významu řízení pro „poškozeného“ ve
vztahu mezi jednorázovým uplatněním daňově uznatelných nákladů podle § 24
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění, a postupným
odepisováním nákladů posouzených jako technické zhodnocení majetku pomocí
daňových odpisů v následujících zdaňovacích obdobích. Žalovaná má za to, že
význam řízení pro žalobkyni byl spíše malý či nepatrný vzhledem k rizikům
spojeným s výsledkem daňové kontroly v porovnání se jměním této právnické
osoby. Podle žalované možné dopady do majetkové sféry žalobkyně neměly
potenciál negativně ovlivnit její podnikání, pokud šlo o možnost doměření daně
z příjmů právnických osob za rok 2003. I v případě, že by nedošlo k prekluzi a
daň by byla skutečně doměřena, mohla by žalobkyně prostřednictvím daňových
odpisů částku technického zhodnocení majetku odečítat v následujících sedmi
zdaňovacích obdobích jako odpočitatelnou položku od základu daně, čímž by došlo
z peněžního pohledu k takřka rovnocenné situaci s tou, kdy by se v daňové
kontrole podařilo žalobkyni prokázat, že sporná částka spadá do daňově
uznatelných nákladů. Z uvedeného důvodu žalovaná rozporuje, že by daňové řízení
mohlo být pro žalobkyni jakkoli významné, a zpochybňuje, zda žalobkyni vůbec
mohla vzniknout imateriální újma.
10. Vzhledem k tomu, že s uvedenou argumentací žalované se odvolací soud
ztotožnil, žalovaná uvádí, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak, když napadený výrok neodpovídá odůvodnění rozsudku a soud
prvního stupně i soud odvolací pouze mechanicky vzaly v úvahu délku daňové
kontroly a vynásobily ji základní částkou odškodnění.
11. Zároveň se tímto jednáním měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když s poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, žalovaná dále uvádí, že v
řízení před soudy platně vznášela řadu námitek svědčících o nižším významu
předmětu řízení pro žalobkyni, aniž by byly ve výroku rozsudku zohledněny.
12. Závěrem žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil
celkovou délku řízení, stejně jako složitost řízení, když pro úvahu, zda se
jedná o technické zhodnocení či opravy ve smyslu § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o
daních z příjmů, v rozhodném znění, bylo třeba vést velmi složité dokazování, a
dále, že bylo namístě, aby soudy zohlednily jednání žalobkyně podle § 31a odst.
3 písm. c) OdpŠk, která měla přispět k průtahům v řízení tím, že proti nim
nebrojila dostupnými prostředky.
13. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl
dovolání a změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku tak, že se
žaloba v celém rozsahu zamítá, a související nákladový výrok změnil podle
principu úspěchu ve věci.
14. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále je „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
17. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Pokud se týče námitek uvedených výše v odstavcích 10 a 12 tohoto
rozsudku, žalovaná v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle
§ 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
19. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu
(zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání
u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní
právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4199/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1519/2016).
20. Pokud se žalovaná domnívala, že vyřešená právní otázka má být
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. odst. 10 tohoto rozsudku), muselo by
pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. být z dovolání zřejmé,
od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle
mínění žalované) dovolací soud odchýlit. V případě, že měla žalovaná za to, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov.
odst. 12 tohoto rozsudku), musela by pro splnění téhož požadavku jako v
předchozí větě uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle ní
odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
21. Dovolání tak v části obsahující námitky uvedené výše v odstavcích 10
a 12 trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud
k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
22. U ostatních dovolacích důvodů žalovaná v dovolání vymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. výše odst. 9 a 11), a
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání je přípustné pro řešení otázky významu daňového řízení pro
poškozeného ve vztahu mezi jednorázovým uplatněním daňově uznatelných nákladů a
postupným odepisováním nákladů posouzených jako technické zhodnocení majetku
pomocí daňových odpisů v následujících zdaňovacích obdobích, a dále pro
posouzení otázky, zda byl žalovanou prokázán nižší význam předmětu řízení pro
žalobkyni.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným
soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo
závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny
buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo
národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy
nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu
považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním
okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
27. Článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Odstavec 2 téhož ustanovení říká, že
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost
může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
28. Ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk stanoví, že stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6
odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Zákonná úprava zadostiučinění za
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se po novele zákonem č.
160/2006 Sb., nachází v zákoně č. 82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních § 13
OdpŠk (shodně v § 22 OdpŠk) a § 31a OdpŠk. Na tuto zákonnou úpravu pak navazuje
Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové doby
řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1
věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání
rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem ustanovení § 31a OdpŠk. Stanovisko je
však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a
čl. 38 odst. 2 Listiny (podrobněji níže).
30. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
344/2014, dospěl dovolací soud k následujícím závěrům:
31. „Z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že se
tento vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně
nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i
na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné
dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. Uvedený
závěr je možné dovodit i z obsahu tohoto článku, neboť ten říká, že „každý má
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně“. Veřejnost jednání je přitom
znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními
orgány veřejné moci, především orgány moci výkonné.
32. Také čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o ‚projednání záležitosti v
přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne
o jeho občanských právech nebo závazcích‘. Citované ustanovení tak vedle
trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být
rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. Evropský soud pro lidská
práva (dále jen ‚ESLP‘) termín ‚projednání soudem‘ vykládá široce, a tudíž za
soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud
tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné
rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za
splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve
správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož
rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva
nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním
právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná,
civilní (tj. soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tedy
vztahuje jen na některá správní řízení (na ta, která splňují uvedené podmínky).
33. Nejsou-li však tyto podmínky splněny, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na
posuzované správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho
délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku
aplikovat ani Stanovisko. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky
tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č.
82/1998 Sb. (srov. § 13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve
smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale o nesprávný úřední postup podle § 13
odst. 1 věty druhé OdpŠk. Z ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk totiž
vyplývá, že povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze
tehdy, pokud zákon žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví. Pro správní
řízení, na rozdíl od řízení soudního, je však typické, že správní řád pro
vydání rozhodnutí lhůty určuje, na správní řízení tak lze aplikovat větu druhou
§ 13 odst. 1 OdpŠk. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů
možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán
porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný
úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná
domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik
újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.“
34. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované řízení probíhalo před
správními orgány, je třeba se v prvé řadě zabývat otázkou, zda dané řízení
splňuje výše uvedené podmínky a je tak řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1
Úmluvy. Dovolací soud nejprve posuzoval kritérium, zda právo nebo závazek, o
které se v daném případě jedná, je civilní povahy. Předmětem posuzovaného
řízení byl přezkum postupu správce daně při daňové kontrole. Evropský soud pro
lidská práva ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že daňové otázky
spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci, tudíž jde o veřejnoprávní vztah.
Daňové spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo závazek
soukromoprávní povahy, navzdory jejich finančním dopadům do majetkové sféry
daňových poplatníků, které z nich nepochybně plynou, a tudíž tato řízení pod
ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nespadají (srov. rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci Ferrazzini proti
Itálii, č. 44759/98, § 29 a 30, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.
2016, sp. zn. 30 Cdo 5172/2015). U těchto sporů tedy převažuje veřejnoprávní
povaha nad přítomností soukromoprávního prvku a je možné konstatovat, že daňová
kontrola nemá civilněprávní povahu. Protože správní řízení při kontrole daní
nesplňuje první podmínku pro možnou aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Nejvyšší
soud se již nezabýval ostatními předpoklady aplikace tohoto článku, neboť výše
zmíněná kritéria musí být naplněna kumulativně. Předmětné správní řízení tedy
není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a aplikovatelné tak není
ani Stanovisko. Nelze se tak dovolávat porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá
toliko nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk (průtahy
spočívající v porušení zákonné lhůty).
35. Soudy nižších stupňů tudíž pochybily, když posuzovaly přiměřenost
celé délky daňového řízení podle zásad uvedených ve Stanovisku a pokud na celou
délku tohoto řízení aplikovaly domněnku o vzniku újmy žalobkyně. Z těchto
důvodů soudy nesprávně konstatovaly, že došlo k porušení práva žalobkyně na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovolání je proto s přihlédnutím ke všemu
výše uvedenému nejen přípustné, ale i důvodné.
36. S ohledem na pochybení v základní úvaze soudů nižších stupňů ohledně
existence nesprávného úředního postupu, se Nejvyšší soud nemohl zabývat
otázkami, pro které bylo dovolání připuštěno, neboť jejich vyřešení za dané
situace by bylo předčasné.
37. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou
vadou řízení zatíženo bylo.
38. Žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí
měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
nepřiměřené délce daňové kontroly, aniž by k průtahům, které časově ohraničila,
uvedla, jakého odškodnění si ve vztahu ke každému z nich žádá. Z toho důvodu
trpí její žaloba vadou.
39. Soud prvního stupně pochybil, když žalobkyni nevyzval postupem podle
§ 43 odst. 1 o. s. ř., aby vadu žaloby odstranila, tj. konkretizovala průtahy v
řízení, od nichž odvozuje vznik své újmy, včetně uvedení, v čem daná újma
spočívá, a rovněž uvedla výši náhrady újmy (zadostiučinění), jíž se v
souvislosti s jednotlivými průtahy domáhá. Jelikož odvolací soud toto pochybení
soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
40. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo
žalobnímu návrhu vyhověno, a též v navazujících nákladových výrocích. Protože
se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v
tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
41. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k odstranění shora
uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru
dovolacího soudu tak povede žalobkyni ke specifikaci, jaké výše náhrady
nemajetkové újmy se domáhá ve vztahu k jednotlivým průtahům v řízení, a tyto
následně posoudí ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
44. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu