U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce T. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
145/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
7. 2015, č. j. 14 Co 188/2015-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2015,
č. j. 10 C 145/2013-31, zamítl žalobu na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím
(výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II). K podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném
rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se
konstatuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C
316/2002 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a v
rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II a III rozhodl o nákladech
řízení. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
průtazích v řízení (nepřiměřené délce řízení) vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 316/2002. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dle obsahu dovolání v plném rozsahu
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v
případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. nemůže založit ani obecný nesouhlas žalobce s tím, že odvolací
soud v daném případě považuje konstatování porušení práva za dostatečné
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nepřiměřeně dlouhým
řízením.
Žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro
námitky, že odvolací soud ohledně hodnocení významu řízení zdůraznil
skutečnost, že v původním řízení vystupovalo dvanáct žalobců, a že jejich újma
je do určité míry jakožto procesní stranou sdílena, že částku odpovídající
finančnímu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nelze vtělit do
příslušenství přisouzené částky a nechat tak předmětné řízení bez finanční
satisfakce pouze s odkazem, že žalobci připadne vysoká částka jako úroky z
prodlení. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí
Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má
řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud
postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže
specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v dané části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout. Jelikož žalobce podal dovolání dle jeho obsahu proti všem výrokům odvolacího
soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v
dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat,
a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.), a v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 1. března 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu