30 Cdo 765/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobkyně FATO invest a. s., Hradec Králové, identifikační číslo osoby
15062597, se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, zastoupené JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2,
Vyšehradská 16, o zaplacení částky 211.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 162/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009, č.j. 39 Co 172/2009
– 80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009, č. j. 39 Co 172/2009 – 80,
se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 5.
2. 2009, č.j. 15 C 162/2008 – 48, zamítající žalobu do částky 139.092,- Kč s
příslušenstvím, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č.j. 15 C
162/2008 – 48, vyhověl do částky 71.000,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 16.
11. 2008 do zaplacení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, kterou měla
utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové původně pod
sp. zn. 12 C 175/94 a poté pod sp. zn. 16 C 54/2007 bylo porušeno její právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Do částky 140.000,- Kč s příslušenstvím a
úroku z prodlení z částky 71.000,- Kč za dobu od 14. 5. 2008 do 15. 11. 2008
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že délka
původního řízení dosáhla čtrnácti a půl let a v době rozhodování soudu prvního
stupně nebylo původní řízení pravomocně skončeno. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovanou mimosoudně přiznané zadostiučinění ve výši 39.000,- Kč
není dostatečné. Při svém rozhodování přihlédl k judikatuře Evropského soudu
pro lidská práva (dále také „ESLP“), která akceptuje na vnitrostátní úrovni
přiznání nižší částky odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, než by přiznal
sám ESLP. Soud prvního stupně konstatoval, že jelikož je žalobkyně právnickou
osobou, nemohla jí vzniknout újma v tak zásadním rozsahu jako osobě fyzické. Poukázal na to, že v období od roku 1994 do roku 2008 se základní jmění
žalobkyně zvětšilo z 1.100.000,- Kč na 35.000.000,- Kč, z čehož dovodil, že
délka řízení nijak výrazně neovlivnila rozvoj žalobkyně. Uvedl, že řízení
proběhlo na čtyřech stupních soudní soustavy, věc nebyla složitá a žalobkyně se
na vzniklých průtazích v řízení nepodílela. Proto žalobkyni přiznal
zadostiučinění v částce 71.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž úrok z prodlení z
této částky přiznal od 16. 11. 2008, tj. ode dne následujícího po uplynutí
šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované. K odvolání žalobkyně odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované zaplatit
žalobkyni částku 908,- Kč s úroky z prodlení od 17. 11. 2008 do zaplacení,
zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že v době jeho
rozhodování nebylo dosud původní řízení skončeno. V ostatním vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že v původním řízení bylo
porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z hlediska
kritérií rozhodných pro výši odškodnění se ztotožnil se soudem prvního stupně,
že původní řízení nemělo pro žalobkyni podstatný význam. Zdůraznil, že
nepřiměřená délka řízení dopadá tíživěji na fyzické osoby než na osoby
právnické. Částka, o kterou se v řízení jednalo (52.984,55 Kč), se nemohla
zásadněji promítnout do majetkové sféry žalobkyně (akciové společnosti se
základním kapitálem v hodnotě 35.000.000,- Kč). K výši žalované smluvní pokuty
odvolací soud nepřihlížel, neboť se jedná o sankci za porušení smlouvy, se
kterou žalobkyně při řádném plnění nemohla počítat. Soud za přiměřenou délku
původního řízení považoval dobu pěti let, a to s ohledem na složitost a
náročnost věci, která si vyžádala opakované znalecké posudky a ve které bylo
jednáno před více instancemi, včetně Nejvyššího soudu České republiky. Pokud
byla žaloba podána dne 24. 8. 1994, mělo být rozhodnuto do 31. 8. 1999 a po
tomto datu je nárok žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy opodstatněný. Odškodnění přiznal odvolací soud za dobu od 1. 9. 1999 do 30. 9. 2009, tj. do
konce měsíce, ve kterém o nároku žalobkyně rozhodoval. Základní částku stanovil
ve výši 11.000,- Kč za rok řízení nad přiměřenou dobou řízení.
Tak dospěl k
celkové částce 110.908,- Kč, proto žalobkyni přiznal 908,- Kč úrokem z prodlení
od 17. 11. 2008, tedy až od uplynutí šestiměsíční lhůty, kterou zákon č. 82/1998 Sb. poskytuje žalované na vyjádření se k žádosti, do zaplacení. Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu potvrzujícího zamítavého výroku,
napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Za důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nesouhlasí s výší náhrady nemajetkové újmy. Za
otázky zásadního právního významu považuje, zaprvé, zda průtahy v řízení mají
tíživější dopad do sféry osoby fyzické než právnické, zadruhé, zda se přihlíží
ke smluvní pokutě při posuzování významu předmětu řízení či nikoli, zatřetí, od
jakého okamžiku vzniká poškozenému nárok na zákonný úrok z prodlení z
nemajetkové újmy, a začtvrté, zda lze dobu pěti let považovat za přiměřenou pro
řízení před soudem prvního stupně u řízení relativně náročnějšího na
dokazování. Dovolatelka brojí proti názoru, že nepřiměřená délka řízení má
zpravidla tíživější dopad na fyzickou osobu než osobu právnickou, který
považuje za nesprávný a diskriminační, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod založeném na právu každého domáhat se soudní ochrany. Skutečnost, že má obchodní společnost vysoký základní kapitál, v žádném případě
neznamená, že by pro ni probíhající řízení mělo malý význam. Namítala, že
odvolací soud vycházel z nesprávné částky, o kterou bylo řízení vedeno. Na
počátku řízení představovala jistina částku 238.011,20 Kč a smluvní pokuta
částku 345.933,- Kč (v průběhu řízení, v roce 2007, byla rozšířena o dalších
500.000,- Kč, o kterých však bylo rozhodnuto včas), přičemž je přesvědčena, že
odvolací soud měl při stanovení odškodnění dle zák. č. 82/1998 Sb. ke smluvní
pokutě přihlédnout, neboť se nejedná o příslušenství pohledávky. Neztotožňuje
se se závěrem odvolacího soudu, který považuje za přiměřenou délku řízení před
soudem prvního stupně dobu pěti let. Nesouhlasí dále s argumentem odůvodňujícím
nižší náhradu také z toho důvodu, že řízení bylo vedeno před více instancemi,
neboť má za to, že pokud by soudy rozhodovaly řádně, nebyla by jejich
rozhodnutí rušena soudy vyšších stupňů a řízení by bylo nepochybně kratší. Žalobkyně je dále toho názoru, že příslušenství nároku jí mělo být přiznáno již
počínaje dnem 16. 5. 2008, kdy byl nárok uplatněn u žalované. Proto navrhla,
aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, stejně
tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen
„o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozsudkem soudu prvního stupně došlo k rozštěpení původního nároku tak, že se
požadavek na zákonný úrok z prodlení z částky 71.000,- Kč za dobu od 14. 5. 2008 do 15. 11.
2008 stal samostatným předmětem řízení (na rozdíl od zbylého
příslušenství žalované jistiny ve výši 71.000,- Kč, byla žaloba v dané části
zamítnuta). Tak o něm bylo rozsudkem odvolacího soudu také rozhodnuto. Ohledně
tohoto výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož předmětem je plnění
nepřevyšující částku 50.000,- Kč, není dovolání přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání v daném rozsahu podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka vlivu většího počtu instancí, kterými je věc projednávána, na výši
odškodnění v rámci kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) byla
odvolacím soudem posouzena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009,
dostupný, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho
internetových stránkách www.nsoud.cz), a nepředstavuje proto otázku zásadního
právního významu. Nejvyšší soud však shledal, že je dovolání přípustné pro otázku rozhodné doby
trvání původního řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva
žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a na ni navazující otázku určení
výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem (§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti /notářský řád/ /dále jen „OdpŠk“/), která byla odvolacím soudem
posouzena v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a představuje tak otázku
zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je důvodné. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že při úvaze o tom,
zda doba řízení byla přiměřená, jakož i při stanovení celkové výše přiměřeného
zadostiučinění, je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je
zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1614/2009).
Vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých sporů,
které jsou projednávány soudy v občanském soudním řízení, není až na výjimky
dosti dobře možné obecně stanovit lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout. Nejvyšší soud proto při posuzování přiměřenosti délky řízení vychází z toho, že
je třeba stanovit celkovou délku řízení, a posoudit, zda doba řízení odpovídá
složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 a Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, část IV). Pro posouzení přiměřenosti délky řízení se proto
použijí stejná kritéria, jako při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Soud by měl přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování poškozeného,
postupu orgánů veřejné moci a k významu předmětu řízení pro poškozeného. Aplikace kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk na posouzení
přiměřenosti délky řízení nadto vyplývá i z judikatury Evropského soudu (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii,
stížnost č. 64890/01, § 66 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). V posuzované věci tedy odvolací soud nesprávně stanovil „přiměřenou délku
řízení“, kterou poté nezahrnul do celkové délky řízení při úvaze o výši
odškodnění žalobkyně ve smyslu § 31 odst. 3 písm. a) OdpŠk. Z tohoto pohledu je
právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem nesprávné. Rovněž nesprávný je názor odvolacího soudu, že malý význam řízení pro žalobkyni
[kritérium § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] je dán již tím, že žalobkyně je
právnickou osobou. Ze znění citovaného zákona není možné dovodit, že by
zákonodárce měl v úmyslu odlišovat postavení fyzických a právnických osob při
uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve
smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009 a dále Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
sedmá právní věta). Ačkoliv může platit, že újma způsobená nepřiměřenou délkou
řízení bude u právnických osob zpravidla (statisticky) nižší, nelze z tohoto
předpokladu vycházet jakožto z právního argumentu vyplývajícího z aplikace §
31a odst. 3 OdpŠk, nýbrž je nutno přihlédnut k okolnostem konkrétního případu. Také námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně dovodil nízký význam
předmětu řízení pro ni z toho, že v průběhu let 1994 až 2008 vzrostl její
základní kapitál z 1.100.000,- Kč na 35.000.000,- Kč, je důvodná. Základní
kapitál (do 31. 12. 2000 základní jmění – viz § 58 obch. zák.) vypovídá o
majetkové situaci obchodní společnosti jen velmi málo, nepřímo a nespolehlivě
(srov. např. Eliáš, K. a spol. Kurs obchodního práva. Obchodní společnosti a
družstva. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 44 s.).
Pouze z toho, že došlo v
průběhu určité doby ke zvýšení základního kapitálu žalobkyně a z jeho aktuální
výše, nelze usoudit v poměru k hodnotě předmětu řízení na nízký význam předmětu
řízení pro žalobkyni. Obecně si lze i představit, že ke zvýšení základního kapitálu, který je
peněžním vyjádřením souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků,
dojde z důvodu špatné ekonomické situace společnosti, kterou se společníci
snaží zvýšením svých vkladů ekonomicky posílit. V takovém případě by zvýšení
základního kapitálu vypovídalo spíše o vyšším než nižším významu předmětu
řízení pro obchodní společnost, která se domáhá v řízení zaplacení (obecně)
nikoli zanedbatelné finanční částky. Měla-li by být (rámcově) poměřována ekonomická síla žalobkyně a hodnota
předmětu řízení, měl by odvolací soud vycházet spíše z jejího vlastního
kapitálu, představujícího vlastní zdroje financování jejího obchodního majetku
(§ 6 odst. 4 obch. zák.) a hodnoty předmětu řízení, avšak včetně žalované
smluvní pokuty, jak je níže uvedeno. Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka
dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při
uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě
poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již
povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou
například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního
stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková
řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu
stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení
pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro
poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou
a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti
rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž
třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího
významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj
standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního
odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií § 31a odst. 3
OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako
součásti práva na spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod a § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.). V posuzované věci z obsahu spisu nevyplývá tvrzení žalované o nižším významu
předmětu řízení pro žalobkyni z důvodu její ekonomické síly.
Nevyplývá z něj, a
ani z rozsudků soudů obou stupňů, z jakého důkazu převzaly skutkové zjištění o
zvýšení základního kapitálu žalobkyně v letech 1994 až 2008 a že by případně
soud prvního stupně při provádění tohoto důkazu upozornil žalobkyni na význam
daného zjištění pro rozhodnutí sporu a umožnil jí se k němu vyjádřit. Tím
zatížil soud prvního stupně řízení vadou spočívající v porušení rovnosti
účastníků, a pokud odvolací soud danou vadu řízení nenapravil, je řízení
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při posouzení kritéria významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba
ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v
sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České
republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci
Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Je
proto třeba přihlédnout i k žalované smluvní pokutě a její případně narůstající
výši v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud, že ke smluvní pokutě v rámci
hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni přihlížet nelze, je jeho
posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu nesprávné. Z výše uvedeného je zřejmé, že posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem je v
otázce významu předmětu řízení pro ni (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) nesprávné
a že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první
o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.