30 Cdo 3326/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobkyně DELPHIN SUB s. r. o., identifikační číslo osoby: 46712127, se sídlem
v České Lípě, Buckova 1807, zastoupené JUDr. Ladislavem Ejemem, advokátem se
sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 600.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 92/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 22
Co 476/2008 – 52, takto:
I. V rozsahu, v němž směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v
níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 45.000,- Kč, se
dovolání odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1.
2009, č. j. 22 Co 476/2008 – 52, zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala,
aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 600.000,- Kč, a to jako
přiměřené zadostiučinění vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení před
Krajským soudem v Ústí nad Labem.
Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč a ve zbytku
žalované částky (tj. v rozsahu 555.000,- Kč) rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. V původním řízení zahájeném dne 19. 9. 1994 vedeném před Krajským soudem v Ústí
nad Labem se žalobce domáhal vydání věcí a uložení předběžného opatření. Žalovaná při předběžném projednání nároku žalobce podle § 6 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též „OdpŠk“), uvedla, že v daném případě došlo k nesprávnému
úřednímu postupu, avšak za adekvátní prostředek nápravy považovala konstatování
porušení práva. Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že nejsou dány
podmínky pro to, aby bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu poskytnuto v
penězích podle § 31a odst. 2 OdpŠk. S tímto názorem se odvolací soud neztotožnil. Uvedl, že délku řízení v rozsahu
14 let a 4 měsíců nelze akceptovat a spokojit se s konstatováním porušení
práva. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění pak vycházel zejména z § 31a
odst. 3 OdpŠk a dále pak i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „Soud“ či „ESLP“). Žalobkyni bylo možno přiznat nejvýše částku 200.000,- Kč
(při částce 15.000,- Kč za jeden rok řízení). Nicméně věc byla do určité míry
složitá, neboť žalobkyně se ve své žalobě domáhala vydání zboží v hodnotě
651.430,- Kč, aniž konkrétně specifikovala, jaké věci žádá vydat, dále byla
vyzvána k upřesnění žalobního petitu, což neučinila, a z toho důvodu bylo
řízení zastaveno. Později upravila žalobní petit tak, že žádala o vydání celkem
150 věcí. Proto bylo třeba tuto částku ponížit o 30%. Žalobkyně se také
částečně podílela na celkové době řízení, neboť bylo třeba několikráte
odstraňovat vady její žaloby. Žalobkyně též často žalobu měnila a žádala o
odročení jednání a z tohoto důvodu bylo třeba celkovou částku snížit o dalších
20%. Věc byla pro žalobkyni málo významná, což bylo dáno již tím, že „jde o
právnickou osobu (je třeba mít na zřeteli, že jde o náhradu újmy nemajetkové a
nikoliv majetkové), a nelze přehlédnout, že spor vyvěrá z jejích vlastních
poměrů, uplatněný nárok je v předmětném řízení žalovaným sporován, a v
neposlední řadě je odvolacímu soudu z jeho činnosti známo, že jednatel žalobce
provozuje advokacii.“ Z tohoto důvodu odvolací soud zmenšil celkovou částku o
dalších 27,5%. Žalobkyni tak bylo možno z uvažované částky 200.000,- Kč možno
přiznat pouze 22,5%, tj. 45.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku (a to i do výroku o náhradě nákladů řízení) podala
žalobkyně dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu dle jejího tvrzení spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které
podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a
řízení je též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolatelka nesouhlasí s úvahami odvolacího soudu o výpočtu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zejména pak s krácením celkové částky.
Dovolatelka namítá, že jako právnická osoba nemůže být diskriminována oproti
osobě fyzické snížením částky nemajetkové újmy. Posuzované řízení má pro
dovolatelku velký význam, když se v něm domáhá věcí nemalé hodnoty, tyto věci
byly jediným jejím majetkem a v důsledku jejich odcizení společníkem musela
ukončit podnikání. Předmětné řízení též nebylo složité, neboť v době podání
žaloby stačilo k projednání a rozhodnutí odkázat na specifikaci věcí podle
interního seznamu. Žalobkyně se na délce řízení významně nepodílela, neboť
žaloba vady neměla a až v důsledku probíhajícího soudního jednání a provádění
dokazování byla žaloba upravována, a to i s ohledem na mnohé výzvy soudkyně,
která se od samého počátku snažila žalobkyni škodit. Bez významu je závěr
odvolacího soudu, že spor vyvěrá z vlastních poměrů žalobkyně a že uplatněný
nárok je žalovaným sporován. Již vůbec pak nelze žalobkyni přičítat k tíži, že
její jednatel provozuje advokacii. Tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na
snížení částky přiměřeného zadostiučinění, neboť žalobkyně je samostatný
subjekt, stejně jako její právní zástupce. Žalobkyni měla být přiznána mnohem
vyšší částka zadostiučinění za nemajetkovou újmu, než ke které dospěl odvolací
soud. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku
rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 45.000,- Kč, neboť v této části bylo žalobkyni vyhověno, a není
tak dána subjektivní přípustnost dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003,
publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004). Dovolací
soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 234b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Co se týče dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzující části výroku ve
věci samé, je přípustnost možno zvažovat jen za splnění podmínek vymezených v §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné pro zodpovězení otázky zásadního významu, zda význam
řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je menší již jen
proto, že poškozeným je právnická osoba. Tato otázka nebyla v judikatuře
dovolacího soudu doposud vyřešena.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované
ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4815/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz).
V daném případě je třeba nejprve vyzdvihnout přehlednost odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, zohlednění
jednotlivých kriterií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk při procentuální úpravě
celkové částky, jakož i judikatury ESLP.
Na druhou stranu se dovolací soud nemůže ztotožnit s tím, kterak odvolací soud
v rámci procentuální úpravy částky přiměřeného zadostiučinění zohlednil některé
okolnosti daného případu, což v konečném důsledku vyústilo v nesprávnou
aplikaci § 31a odst. 3 OdpŠk.
Dovolací soud nemíní posuzovat to, zda dovolatelka z větší či menší části
zapříčinila nepřiměřenou délku řízení či zda řízení bylo v důsledku jejího
chování složité či nikoliv. Ostatně argumenty, které dovolatelka proti těmto
závěrům odvolacího soudu staví, obsahově naplňují dovolací důvod, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, jež podle obsahu spisu nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. K němu ale může dovolací soud přihlédnout pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o.
s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu odvolacího, že malý význam
řízení pro žalobkyní (kritérium § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) je dán již tím,
že žalobkyně je právnickou osobou. Ze znění citovaného zákona není možné
odvodit, že by zákonodárce měl v úmyslu odlišovat postavení fyzických a
právnických osob při uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk.
Obecně platí, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného (pod nějž
odvolací soud zahrnul tuto úvahu) obsahuje to, o jaká práva či povinnosti se
dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla
důležitou součástí života jednotlivce nebo chodu a organizace právnické osoby.
I judikatura ESLP zastává stanovisko, že přiměřené zadostiučinění za
imateriální újmu se v zásadě poskytuje také právnickým osobám (např. rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 8. 12. 1999, ve věci Freedom and Democracy Party
/ÖZDEP/ proti Turecku, stížnost č. 23885/94, či rozsudek ESLP ze dne 19. 12.
1994, ve věci Vereinigung demokratisher Soldaten Österreichs and Gubi proti
Rakousku, stížnost č. 15153/89).
Z rozsudku velkého senátu Soudu ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A.
proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 27 až 36, vyplývá, že v
případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného
zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti
(company´s reputation), nejistota v plánování rozhodování (uncertainty in
decision-planning), rozkol ve vedení společnosti (disruption in the management
of the company) a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže
způsobené členům vedení společnosti (the anxiety and inconvenience caused to
the members of the management team).
Z pohledu závažnosti nemateriální újmy je pak sice možné, že v konkrétním
případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů právnické osoby
mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické, a vzniklá
újma tudíž menší, nicméně takovou úvahu nelze činit paušálně, automaticky, bez
přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Jak vyplývá ze shora uvedeného,
imateriální újma u právnických osob se sice zpravidla neprojevuje týmiž
důsledky jako u osob fyzických, dovolací soud se však nedomnívá, že by se při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění mělo apriori rozlišovat mezi osobami
fyzickými a právnickými. Takový přístup nelze dovodit ani z judikatury Soudu
(viz například výše uvedený rozsudek ve věci Comingersoll S. A. proti
Portugalsku, dále ve vztahu k České republice rozsudky senátu druhé sekce ze
dne 14. 2. 2006, ve věci Skoma, spol. s. r. o. proti České republice, stížnost
č. 21377/02, ze dne 17. 5. 2005, ve věci EKO-Energie, spol. s. r. o. proti
České republice, stížnost č. 65191/01, ze dne 26. 10. 2004, ve věci Fackelmann
ČR, spol. s. r. o. proti České republice, stížnost č. 65192/01 či ze dne 7. 6.
2005, ve věci L. C. I. proti České republice, stížnost č. 64750/01). Všechna
rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách
http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce.
Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná
též na stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390.
Jinými slovy řečeno, při zohlednění uvedených kritérií může platit, že újma
způsobená nepřiměřenou délkou řízení bude u právnických osob zpravidla
(statisticky) nižší. Nelze však z tohoto předpokladu vycházet jakožto z
právního argumentu vyplývajícího z aplikace § 31a odst. 3 OdpŠk.
Dovolacímu soudu též není zcela zřejmé, jakým způsobem mají na výši
zadostiučinění vliv skutečnosti, že spor vyvěrá z vlastních poměrů žalobkyně,
že nárok je žalovaným sporován a že jednatel žalobkyně provozuje advokacii. Bez
bližšího odůvodnění, kterak mají tyto skutečnosti dopad na způsobenou újmu, je
považuje dovolací soud za nepřiléhavé.
Dovolací soud z těchto důvodů považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný
a dovolání za důvodné. Proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr.
František I š t v á n e k, v. r.
předseda
senátu