30 Cdo 4889/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,,
ve věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
432.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
41 C 201/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. 6. 2009, č. j. 54 Co 95/2009 – 42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č. j. 54 Co 95/2009 – 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dalších
14.713,- Kč, a co do zbývající částky 417.287,- Kč jej potvrdil. Pod bodem II.
výroku přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši 26.858,- Kč.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že celková doba
řízení, jehož předmětem byl spor o pojistné plnění za ukradený automobil,
činila přibližně 10 let. Přitom vyšel z domněnky, že je třeba nejprve učinit
závěr o tom, jaká lhůta byla v daném případě přiměřená a porovnat ji se lhůtou
skutečnou. Přiznané odškodnění by proto podle jeho názoru mělo odpovídat právě
této době „navíc“ a nikoliv celkové délce řízení jako takové. Při posouzení
přiměřenosti doby řízení vyšel odvolací soud z toho, že běžné úkony v řízení by
měly být provedeny do měsíce, a celkově tak dospěl k závěru, že doba objektivně
nutná k řízení byla 3 roky a 2 měsíce. Doba, o kterou bylo řízení prodlouženo
nad dobu přiměřenou tak činí přibližně 6 let a 10 měsíců. Při posuzování výše
přiměřeného zadostiučinění vyšel odvolací soud z částky 750,- € za každý rok, o
který bylo řízení nepřiměřeně delší, a to s ohledem na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva, ze které dovodil, že Evropský soud v obdobných
případech přiznává přibližně 600,- € za každý rok trvání řízení. Částku, kterou
by žalobkyni mohl přiznat Evropský soud, odvolací soud ponížil o 40 %, a to z
toho důvodu, že na vnitrostátní úrovni může být nápravy dosaženo rychleji,
přitom přihlédl i k nižší životní úrovni v České republice oproti vyspělým
členským státům. Za přiměřenou výši zadostiučinění za imateriální újmu
považoval odvolací soud částku 82.713,- Kč, z toho 68.000,- Kč již bylo
žalobkyni vyplaceno.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, tj. co do částky 417.287,- Kč, podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a má za to, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka
spatřuje zásadní vadu napadeného rozsudku v tom, že odvolací soud aplikoval,
byť zvýšenou základní sazbu odškodnění, pouze na období „průtahů“ v řízení a
nikoliv na délku celého řízení a nesouhlasí s kalkulací základní částky 750,- €
za jeden rok „průtahů“. S ohledem na citaci judikatury ESLP ve věcech Havelka
proti České republice, Vitásek proti České republice a Heská proti České
republice, se dovolatelka domnívá, že v jejím případě měl soud počítat
přinejmenším s částkou 950,- € za jeden rok celkové délky řízení. Za přiměřené
snížení částky na vnitrostátní úrovni, z důvodu větší dostupnosti opravného
prostředku, považuje dovolatelka snížení o 20 % oproti tomu, co by mohl přiznat
Evropský soud. Dovolatelka navrhla rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a
věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím, § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen, § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné, neboť otázka výše přiměřeného zadostiučinění za
nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 31a odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
jen „OdpŠk“), byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou soudu
dovolacího.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že při úvaze o tom,
zda doba řízení byla přiměřená, jakož i při stanovení celkové výše přiměřeného
zadostiučinění, je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je
zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1614/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. ).
Vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých sporů,
které jsou projednávány soudy v občanském soudním řízení, není až na výjimky
dosti dobře možné obecně stanovit lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout.
Nejvyšší soud proto při posuzování přiměřenosti délky řízení vychází z toho, že
je třeba stanovit celkovou délku řízení, a posoudit, zda doba řízení odpovídá
složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Pro posouzení
přiměřenosti délky řízení se proto použijí stejná kritéria, jako při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění. Soud by měl přihlédnout k složitosti případu,
chování poškozeného, postupu orgánů veřejné moci i k významu předmětu řízení
pro poškozeného. Aplikace kritérií upravených v § 31a odst. 3 b) až e) OdpŠk na
posouzení přiměřenosti délky řízení nadto vyplývá i z judikatury Evropského
soudu (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella
proti Itálii, stížnost č. 64890/01, § 66 Rozhodnutí je dostupné v českém jazyce
na stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&h=1&q=Apicella.
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Nejvyšší soud na základě těchto úvah dospěl k závěru, že přiměřené
zadostiučinění je třeba přiznat za celkovou délku řízení a při výpočtu výše
zadostiučinění vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení. Při stanovení
výše zadostiučinění je přitom třeba přihlédnout k tomu, že každé řízení trvá
určitou dobu a každý procesní úkon vyžaduje určitý čas. Tato skutečnost se
zohlední tím, že za první dva roky řízení se přizná poškozenému poloviční
částka, než která mu bude náležet za další roky řízení. Pro poměry České
republiky přitom považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní
částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje
v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za každý rok řízení, za současného
snížení částky za první dva roky na polovinu.
Odvolací soud, přestože veden v zásadě správnými úvahami, tak dospěl k celkové
výši zadostiučinění, kterou nelze považovat za přiměřenou utrpěné nemateriální
újmě. Základní výši odškodnění (15.000,- Kč až 20.000,- Kč za rok) je obvykle
třeba následně upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4761/2009). Z okolností posuzované věci však nevyplývá, že by bylo
na místě snížit částku až na 9.200,- Kč za rok, tj. na částku, kterou přiznal
poškozené odvolací soud (82.713,- Kč za 10 let řízení). Při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění je proto lépe vycházet z výše uvedené základní
částky, která reflektuje životní úroveň země a lepší dostupnost vnitrostátních
prostředků nápravy, než dovozovat výši zadostiučinění z judikatury Evropského
soudu. Takovýto postup zajistí relativní jednotnost rozhodování vnitrostátních
orgánů při určování výše přiměřeného zadostiučinění a naplní požadavek
legitimního očekávání účastníků řízení.
Jelikož odvolací soud vyšel z judikaturou překonaného předpokladu, že při
stanovení částky přiměřeného zadostiučinění je třeba vyjít z délky řízení
„navíc“ a nikoliv z celkové délky řízení, a jelikož nesprávně dovodil i
základní částku zadostiučinění, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr.
František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu