30 Cdo 4550/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 136/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, č.
j. 51 Co 460/2013-66, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, č. j. 51 Co
460/2013-66, se ve výroku I. mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 16. 4. 2013, č. j. 30 C 136/2012-40, se ve výroku I. mění tak, že
žalovaná je povinna omluvit se žalobci doporučeným, datovaným a podpisem
oprávněné úřední osoby opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva T. H.: Česká
republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu,
která Vám vznikla nepřiměřenou délkou řízení vedeného o Vaší žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu u Městského soudu v Praze nejprve pod sp. zn.
9 Ca 113/2007 a poté pod sp. zn. 9 A 43/2011, které trvalo po dobu téměř čtyř a
čtvrt roku, čímž bylo porušeno Vaše základní právo na projednání věci v
přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.“
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, č. j. 51 Co
460/2013-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2013, č. j.
30 C 136/2012-40, ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
4. 2013, č. j. 30 C 136/2012-40, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na
žalované poskytnutí písemné omluvy (výrok I) a zaplacení částky 80 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II) jako odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu
tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 9 Ca 113/2007 (původně; posléze pod sp. zn. 9 A 43/2011; dále i jen
„namítané řízení“), jehož byl (v procesním postavení žalobce) účastníkem.
Výrokem III rozsudku soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce výrokem I
shora uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku I
(v upřesněném znění, tj. obsahujícím citaci textu žalobcem požadované omluvy),
výrokem II rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
II (rovněž v upřesněném znění, tj. obsahujícím úplnou specifikaci žalobcem
spolu s částkou 80 000 Kč požadovaného příslušenství) a výrokem III rozsudku
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se
žalobce v namítaném řízení, zahájeném podáním žaloby u Městského soudu v Praze
dne 1. 10. 2007 a skončeném dne 19. 12. 2011 nabytím právní moci rozsudku
tohoto soudu ze dne 23. 9. 2011, domáhal podanou žalobou ochrany proti
nečinnosti správního orgánu.
Takto ohraničenou celkovou dobu trvání posuzovaného řízení (soudy shodně
určenou na 4 roky, dva měsíce a 19 dnů) zhodnotil odvolací soud jako
nepřiměřenou, představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta
třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Dále
odvolací soud uzavřel, že v důsledku tohoto nesprávného úředního
postupu vznikla žalobci nemajetková újma podle § 31a OdpŠk. Postačujícím
zadostiučiněním této újmy shledal odvolací soud konstatování porušení práva
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož se žalobci od žalované již
dostalo po předběžném projednání nároku v rámci stanoviska ze dne 31. 7. 2012.
Požadavky na přiznání „další omluvy nad rámec již žalovaným konstatovaného
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě“, jakož i přiznání
zadostiučinění v penězích, proto odvolací soud neshledal důvodnými. Závěr o
adekvátní formě odškodnění odůvodnil odvolací soud úvahou o nižším významu
řízení pro žalobce. Nižší význam řízení pak dovodil zejm. vzhledem k (nižšímu)
významu správního řízení zatíženého nečinností, vůči které žalobcem podaná
správní žaloba směřovala.
Věcně správným shledal dle odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud rovněž
výrok III rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (aniž by však
uvedený závěr našel odraz v jeho výrokové části). O náhradě nákladů odvolacího
řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a
§ 142 odst. 1 o. s. ř. (a contrario). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) v meritorních
výrocích dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně následující
otázky hmotného práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, v čemž spatřuje
naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud dle dovolatele předně pochybil v řešení otázky významu
řízení. V tomto směru shledal dovolatel nesprávným
závěr, že předmětem správního řízení předcházejícího řízení namítanému bylo
toliko vyřízení jeho podnětu o údajném spáchání trestného činu či přestupku,
tj. že ve správním řízení nešlo „přímo o jeho subjektivní práva a povinnosti“,
z čehož odvolací soud usoudil (dle dovolatele mylně) na malý význam správního
řízení pro jeho osobu. Současně dovolatel zpochybnil úvahu odvolacího soudu
dovozující nízký význam namítaného řízení zprostředkovaně právě z malého
významu předchozího správního řízení. Oproti tomu je dovolatel toho názoru, že
řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu má pro
navrhovatele již z povahy věci zvýšený význam, neboť se jedná o vnitrostátní
prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“). Přípustnost dovolání ve vztahu k těmto otázkám
dovozuje dovolatel s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že nebyly v rozhodovací
praxi odvolacího soudu (zřejmě míněno „dovolacího soudu“ – poznámka Nejvyššího
soudu) dosud řešeny. Při posouzení adekvátnosti formy zadostiučinění odvolací soud dle dovolatele
pochybil náležitým nezohledněním jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3
písm. a) až e) OdpŠk, konkrétně pak tím, že odhlédl od kritéria postupu orgánů
veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] při současně
nesprávném upřednostnění kritéria významu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk], ač se jedná toliko o jedno z pěti v citovaném zákonném
ustanovení příkladmo vyčtených kritérií. Přípustnost
dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s
poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudcích ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009. Odvolací soud dle dovolatele dále posoudil nesprávně otázku nutných náležitostí
konstatování porušení práva daného mu (údajně) žalovanou již v rámci
předběžného projednání nároku.
Nesprávnost právního posouzení této otázky
spatřuje dovolatel jednak v tom, že odvolací soud vyhodnotil stanovisko
žalované jako obsahující konstatování porušení práva, ač v něm výslovně
obsaženo není, jednak v tom, že žádal odškodnění rovněž za porušení práva na
účinný prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem ve smyslu čl. 13 Úmluvy, s
kterýmžto nárokem se však žalovaná ve svém stanovisku v rámci předběžného
uplatnění nároku nikterak nevypořádala (stejně jako se s ním nevypořádal
odvolací soud v napadeném rozsudku při hodnocení obsahu stanoviska). Rovněž
přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce spatřuje dovolatel v tom, že
odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (pročež poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a
ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 794/2013). Konečně se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (nesprávným) řešením otázky důvodnosti nároku na omluvu,
kterou dovolateli nepřiznal, ač podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, má omluva jako první kompenzační prostředek
přednost před jinými formami zadostiučinění, přičemž je na individuálním
posouzení, zda vedle omluvy (tj. zároveň) konstatovat porušení práva nebo
poskytnout zadostiučinění v penězích. Bez ohledu na namítaná pochybení odvolacího soudu při nakládání s kompenzačními
prostředky morální satisfakce je dovolatel toho názoru, že mu přísluší
zadostiučinění v penězích, neboť to se dle jím v dovolání citované judikatury
Ústavního a Nejvyššího soudu v případě odškodňování nemajetkové újmy způsobené
porušením práva na přiměřenou délku řízení nepřiznává jen zcela
výjimečně. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu a
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že stanovení formy
zadostiučinění a příp. výše zadostiučinění v penězích je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu závěrů soudů nižších stupňů o formě (příp. výši)
zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž soudy nižších stupňů
výsledně zvolenou formou (částkou) zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li
by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu
ohledně aplikace toho kterého kritéria (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 23. 2.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto
rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nemajetková újma způsobená
nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (tj.
nepřiměřenou délkou řízení) odškodňuje zásadně v penězích, nepostačuje-li
odškodnění ve formě konstatování porušení práva (viz třetí právní věta a V. bod
Stanoviska) jakožto základního, vůči ostatním druhům zadostiučinění
subsidiárního, přesto však plnohodnotného odškodnění nemajetkové újmy. Vůči
zadostiučinění v penězích subsidiárním a takto případně i postačujícím morálním
odškodněním může být rovněž omluva, je-li požadována [k tomu blíže viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2012 (dále
jen „R 57/2012“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015
(dále jen „R 37/2015“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn.
30 Cdo 4342/2014].
Základní výčet okolností odůvodňujících (toliko) morální odškodnění nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení již byl v judikatuře Nejvyššího soudu
proveden (viz taktéž V. bod Stanoviska). Mezi tyto okolnosti patří rovněž malý
(až zanedbatelný) význam řízení pro poškozeného.
V dané věci odůvodnil odvolací soud závěr o adekvátnosti nepeněžního odškodnění
právě úvahou o nízkém významu řízení pro dovolatele. Zdůrazněním kritéria
významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk se odvolací soud (oproti
mínění dovolatele) neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011
a tam citovaná judikatura dovolacího soudu). Rovněž tak nelze shledat napadené
rozhodnutí rozporným s judikaturou dovolacího soudu, pokud je mu dovoláním
vytýkána absence náležitého zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci
během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]; z napadeného rozhodnutí je patrné,
že odvolací soud kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zohlednil a že
právě nedostatky (průtahy) v postupu soudu v řízení vedly odvolací soud (vůbec)
k závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě
a tím i k závěru o odpovědnosti státu za v důsledku toho dovolateli vzniklou
nemajetkovou újmu. Pro řešení uvedených otázek proto přípustnost dovolání
založena být nemůže.
Přípustnost dovolání rovněž nezakládá námitka dovolatele, dle níž stanovisko
žalované výslovně neobsahovalo konstatování porušení práva. Zjištění, zda
dovolateli již před zahájením soudního řízení bylo žalovanou stranou dáno
zadostiučinění (v jaké konkrétní formě, případně výši), je zjištěním skutkovým.
Dovolací soud je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a nemůže je v
dovolacím řízení revidovat.
V rozsahu, v němž dovolatel brojil proti správnosti závěrů odvolacího soudu o
dostatečnosti žalovanou provedeného konstatování porušení práva a absenci
nároku na omluvu je dovolání přípustné, a to částečně pro řešení právních
otázek, jež v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny nebyly, částečně z
důvodu, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
První doposud neřešená otázka se týká vztahu řízení na odstranění nečinnosti k
významu řízení, které má být nečinností postiženo. Již výše byla citována
ustálená judikatura Nejvyššího soudu, jež právě na kritérium významu řízení pro
poškozeného ve vztahu k určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
klade důraz. Nelze se ztotožnit s dovolatelem předestřenou úvahou, dle níž by
pro hodnocení kritéria významu řízení, jehož předmětem je odstranění průtahů v
jiném řízení, měl být předmět průtažného řízení zcela bezvýznamným. V takovém
případě by veškerá řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu měla pro
účastníky totožný význam, aniž by bylo rozhodné, oč účastníkům ve správním
řízení jde. Takový závěr by byl nesprávným. Je zřejmé, že čím významnější je
pro účastníky předmět správního řízení, tím více nabývá na významu rovněž
řízení, jež má vést k odstranění průtahů v předmětném řízení. Obdobně, nižší
význam průtažného řízení snižuje význam řízení, jež má vést k odstranění
průtahů v tomto řízení.
V rozsudku ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že nepřiměřená délka správního řízení může způsobit účastníkům řízení
nemajetkovou újmu jen tehdy, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor
o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý
vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku,
jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a
jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná,
soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní
řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze aplikovat ani Stanovisko.
V průtažném správním řízení byl dovolatel účastníkem řízení jakožto
navrhovatel, na jehož návrh bylo zahájeno řízení o přestupku podle § 68 odst. 1
písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V
tomto řízení tudíž nebylo rozhodováno o žádném právu nebo závazku dovolatele.
Na dané řízení se tak ani nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený závěr se
nutně promítá do hodnocení kritéria významu předmětu soudního řízení, jež mělo
vést k odstranění průtahů v daném správním řízení, jak bylo uvedeno výše. Závěr
odvolacího soudu o nižším významu namítaného řízení je tudíž správný a dovolání
je v této části nedůvodné.
Druhá dovolatelem předestřená otázka spočívá v tom, zda v případě tvrzeného
porušení práva na účinný prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem ve
smyslu čl. 13 Úmluvy musí být v obsahu konstatování porušení práva, případně
omluvy, uvedeno rovněž porušení tohoto práva.
Ustanovení čl. 13 Úmluvy je specifické svým poloautonomním postavením, neboť
porušení tohoto ustanovení lze namítat jen ve spojení s jiným materiálním
ustanovením (srov. K. J., K. D., K., J., B. M.. Evropská úmluva o lidských
právech, Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 1198, ISBN
978-80-7400-365-3). Z toho důvodu ve vztahu k čl. 35 odst. 1 Úmluvy Evropský
soud pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ nebo „ESLP“) při tvrzení
porušení čl. 13 Úmluvy ani nevyžaduje vyčerpání národních prostředků nápravy,
neboť prostředky nápravy, které musejí být vyčerpány podle článku 35 odst. 1
Úmluvy, se vztahují na substantivní ustanovení, ve spojení s nímž je uplatňován
článek 13 Úmluvy (rozsudek ESLP ve věci Diallo proti České republice ze dne 23.
6. 2011, stížnost č. 20493/07, § 54 – 58).
Ve vztahu k právu garantovanému čl. 6 odst. 1 Úmluvy Evropský soud rozeznává
jednak preventivní prostředky nápravy, jednak kompenzační prostředky nápravy
(rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, stížnost č.
64890/01, § 72). Namítané řízení, v němž se dovolatel domáhal odstranění
nečinnosti správního orgánu, by bylo lze považovat za preventivní prostředek
nápravy, neboť svým účelem směřovalo k urychlení řízení, čímž mělo zamezit
nepřiměřené délce řízení. To ovšem pouze tehdy, pokud by čl. 6 odst. 1 Úmluvy
byla zaručena přiměřená délka průtažného správního řízení. Jelikož na dané
správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá (jak bylo vyloženo výše), nemůže
být tímto ustanovením zaručena ani přiměřená délka namítaného soudního řízení.
Namítané řízení tudíž nelze považovat za prostředek nápravy ve smyslu čl. 13
Úmluvy, neboť nepřiměřenou délkou daného správního řízení ani namítaného řízení
nemohlo být porušeno žádné materiální ustanovení Úmluvy.
Výše uvedená otázka tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je
konstruována na jiném základě (tj. že k porušení práv chráněných Úmluvou
došlo), než jaký byl v řízení zjištěn. Na vyřešení této otázky tak napadené
rozhodnutí nezávisí.
V rozsahu, v němž dovolatel brojil proti správnosti závěru odvolacího soudu o
absenci nároku na omluvu, je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při
řešení v tomto směru dovoláním nastolené otázky, na níž současně závisí jeho
rozhodnutí, vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z
téhož důvodu je v uvedeném rozsahu dovolání i důvodné.
Ohledně kompenzačního významu omluvy (jakožto satisfakčního prostředku v § 31a
odst. 2 OdpŠk sice výslovně neuvedeného, přesto však i v poměrech zákona č.
82/1998 Sb. nepochybně aplikovatelného – viz např. nález Ústavního soudu ze dne
1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08) pak dospěl Nejvyšší soud v R 57/2012 k
následujícím závěrům: „Bylo by popřením dispoziční zásady civilního soudního
řízení i zásady autonomie vůle, kdyby primární volba formy zadostiučinění
nenáležela poškozenému. Ten projevením toho, čeho se domáhá (viz § 79 odst. 1
o. s. ř.), nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat
utrpěnou újmu… Nejvyšší soud vychází z toho, že omluva jako satisfakční
prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev
jemu vstřícné vůle státu… není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou
nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o
projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti
by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé
dokonce jediné volby. Pokud pak poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění
uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními …, je
na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti
zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní
– přiměřené zadostiučinění v penězích.“
Ke shora citovaným východiskům se přihlásil Nejvyšší soud taktéž v R 37/2015. V
něm ohledně vztahu omluvy a konstatování porušení práva jako samostatných forem
morálního zadostiučinění uvedl, že „…konstatování porušení práva poškozeného je
možno považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení
konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným
východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu
za nemajetkovou újmu, tedy i pro závěr, že poškozenému vznikla v důsledku
porušení jeho práva nemajetková újma a že je tuto namístě nahradit poskytnutím
konkrétního zadostiučinění…Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí
zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo
peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady
přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout -
též vedle ní - zadostiučinění v penězích… Jelikož je konstatování porušení
práva poškozeného nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění
předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, je zpravidla obsaženo i v
dalších formách zadostiučinění… Soud může dojít k závěru, že je na místě
žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích, příp. uložit žalovanému
poskytnout žalobci omluvu (pokud se jí žalobce domáhá) či jen konstatovat
porušení práva (i bez návrhu)…. konstatování porušení práva poškozeného a
omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a to tak, že není-li
omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva …, mělo by porušení
konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Ať jen samotné
konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou mohou představovat
přiměřené zadostiučinění.“
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tedy, jak ze shora citovaných
rozhodnutí R 57/2012 a R 37/2015 vidno (srov. dále i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4342/2014), ustálila v názoru, podle kterého je konstatování porušení práva
zásadně základní formou satisfakce (nezbytným minimem odškodnění). Žádá-li však
poškozený zadostiučinění ve formě omluvy (a to příp. i vedle současně
požadovaného konstatování porušení práva), je tímto odškodněním („kompenzačním
prostředkem první volby“ – R 57/2012) omluva jakožto osobní (byť soudním
rozhodnutím uložený) projev uznání chyby samotným odpovědným subjektem. V
poskytnuté omluvě je zpravidla obsaženo i konstatování porušení práva (jako
„nutné východisko“ – R 37/2015). Souběžné odškodnění oběma zmíněnými
kompenzačními prostředky (omluvou a konstatováním porušení práva) bude proto
(vždy s ohledem na individuální okolnosti věci) namístě uvažovat zásadně jen
tehdy, nevyplyne-li porušení konkrétních práv poškozeného již z obsahu omluvy.
Tam, kde by mělo být jádro omluvy a konstatování porušení práva představováno
shodným výčtem porušených práv poškozeného, nebude pro paralelní odškodnění
těmito kompenzačními prostředky dán zásadně důvod.
adekvátním odškodněním konstatování porušení práva, je toto jeho právní
posouzení věci nesprávné.
Protože je ze shora uvedených důvodů odvolacím soudem přijaté právní posouzení
žalovaného nároku na odškodnění nemajetkové újmy v morální formě nesprávné a
jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout přímo
dovolacím soudem, postupoval Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. a
napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeného nároku změnil.
Dovolací soud nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit
napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proto nákladový
výrok III. rozsudku odvolacího soudu i III. rozsudku soudu prvního stupně
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v
němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně
jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2.3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu