30 Cdo 794/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem
v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. Miroslava Špadrny,
narozeného dne 22. listopadu 1967, s adresou pro doručování v Praze 5 -
Radotíně, Šárovo kolo 2/981, o zaplacení částky 10.320,-Kč a zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
190/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
září 2012, č. j. 54 Co 299/2012-186, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 54 Co
299/2012-186 se ve výroku II., bodech 1. a 2. a ve výrocích III. a IV. o
nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ domáhal, aby soud určil, že jeho nezákonným
trestním stíháním a postupem policejního orgánu Policie ČR, služby kriminální
policie a vyšetřování v Berouně, který dne 27.1.2010 žalobci v době, kdy byl
zadržen a jeho osobní svoboda omezena, ani při podání vysvětlení, neumožnil
právní pomoc advokáta, byla porušena základní práva a svobody žalobce,
garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
aby žalované uložil povinnost se za toto porušení práv písemně omluvit, aby
žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu škody 10.320,- Kč a náhradu
nemajetkové újmy 20.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č.j. 26 C
190/2010-124, uložil žalované zaplatit žalobci částku 10.320,- Kč za náklady na
obhajobu při nezákonném trestním stíhání a 20.000,- Kč na náhradu nemajetkové
újmy spočívající v tom, že policisté žalobci nesdělili pravdivé údaje o tom, že
na oddělení Policie ČR je již přítomna jeho obhájkyně a byl tak vyslechnut bez
umožnění kontaktu s obhájcem. Pokud žalobce požadoval, aby soud určil, že došlo
k porušení jeho práv a žalované uložil se mu za toto porušení práv omluvit,
žalobu zamítl.
K odvolání obou stran Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2012, č.
j. 54 Co 299/2012-186, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
1. konstatoval, že nezákonným trestním stíháním žalobce a postupem Policie ČR,
služby kriminální policie a vyšetřování v Berouně, která dne 27.1.2010 v době,
kdy byl žalobce zadržen a při podání vysvětlení, mu neumožnila právní pomoc
advokátky, bylo porušeno právo, 2. uložil žalované povinnost omluvit se žalobci
za porušení práva uvedené v bodu 1. do 15 dnů od právní moci rozsudku a 3.
zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení 20.000,- Kč. Rozhodl také nově o
nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že došlo k porušení práva
žalobce (na ochranu osobní svobody i spravedlivý proces) v důsledku nezákonného
trestního stíhání i nesprávného úředního postupu orgánů policie, a proto je
požadavek na konstatování porušení ve výroku rozsudku, stejně jako na omluvu,
důvodný. Neshledal však, že by nemajetkovou újmu vzniklou žalobci bylo třeba
ještě odškodnit v penězích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 26. listopadu 2012 a právní
moci nabyl dne 10. prosince 2012.
Proti uvedenému rozsudku, a to proti měnícím výrokům, kterými odvolací soud
konstatoval porušení práva a uložil žalované povinnost omluvy, podal dne 31.
prosince 2012 žalobce dovolání. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom,
že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle
které ve výroku rozsudku konstatujícího porušení práva žalobce musí být
uvedeno, jaké právo žalobce bylo porušeno. Poukazuje přitom na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010 a sp. zn. 30 Cdo
1019/2012. Stejně tak, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14.4.2011, sp. zn. 25 Cdo 4047/2009, dovozuje, že ve výroku rozsudku musí být
přesně specifikováno, jak má znít žalobcem požadovaná, resp. soudem uložená
omluva. V rozporu s uvedenou judikaturou (přestože žalobní petit to v obou
případech obsahoval) odvolací soud v měnícím výroku neuvedl, jaké právo žalobce
bylo porušeno, jak má znít omluva žalované, ani jaká má být forma této omluvy.
Za vadu řízení pak považuje jednak to, že výrok o povinnosti k omluvě,
postrádající její znění a formu, je tak materiálně nevykonatelný, jednak to, že
soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby upřesňující požadované znění
omluvy a rozšiřující ji o úroky z prodlení po uplynutí šestiměsíční lhůty k
předběžnému projednání nároku žalovanou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v dovoláním napadeném rozsahu i v
akcesorických výrocích o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) do 31. 12. 2012 (viz čl. II. čl. 7 zák.
č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o.s.ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky přípustnosti dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
V posuzované věci jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti
označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o.s.ř., které dopadají na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou směřující proti znění výroku
ukládajícího žalované povinnost žalobci se omluvit. Výrok rozsudku musí být
přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální (§
155 a § 261a o.s.ř.). Žalobci je třeba dát zapravdu, že formulace uvedeného
výroku, v němž nebylo uvedeno znění ani forma omluvy žalované, těmto kriteriím,
na rozdíl od žalobního petitu, neodpovídá a dovolací řízení je tak zatíženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž
dovolací soud z úřední povinnosti musel ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř.
přihlédnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní
pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010,
uvedl, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění
za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení
práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo
práv poškozeného došlo. K tomuto závěru se přiklonil např. i v rozsudku ze dne
18. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp.
zn. 30 Cdo 2778/2011 a v rozsudku ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo
2174/2012 (citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud odvolací soud nekonstatoval
porušení práv žalobce výše uvedeným způsobem ve výroku svého rozsudku, i když v
odůvodnění výslovně uvedl, že došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobní
svobody i spravedlivý proces, je jeho právní posouzení žalobcova nároku
nesprávné.
Protože je tedy z uvedených důvodů právní posouzení nároku žalobce odvolacím
soudem nesprávné a odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném
rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na
uvedenou skutečnost pak bylo již nadbytečné zabývat se dalšími námitkami
uplatněnými v dovolání.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je ve smyslu § 243d odst. 1, části první
věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s § 226 o.s.ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2013
JUDr.
Pavel P a v l í k
předseda
senátu