30 Cdo 1019/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyně B. R., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000,- Kč a 2.000,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 169/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, č. j. 35
Co 331/2011-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
1. 8. 2006, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního
stupně, na který pro stručnost odkázal. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 5. 2010 domáhala po žalované odškodnění nemajetkové újmy spočívající v hrubém
narušení pocitu soukromí a bezpečí způsobené domovní prohlídkou provedenou dne
1. 8. 2006 v bytě, kde žila ve společné domácnosti se svým druhem, jenž byl
obviněn z trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou
spáchaného ve formě pomoci, avšak následně bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Žalobkyně byla dne 1. 8. 2006 kolem šesté hodiny ranní zastižena příslušníky
policie při odchodu do práce, kteří se jí legitimovali a vyzvali ji ke
zpřístupnění bytu, což odmítla. Byla proto odvedena na místní oddělení policie,
kde s ní byl sepsán protokol o odnětí klíčů, a teprve poté proběhla domovní
prohlídka. Obviněný A. F. přišel domů v průběhu provádění domovní prohlídky,
byla mu nasazena pouta, a poté byl zadržen na 48 hodin. V průběhu domovní
prohlídky nečinili příslušníci policie žádný fyzický nátlak, žalobkyně seděla
na židli a nemohla jít do práce. Prohlídka skončila kolem poledne, z věcí
žalobkyně byly zajištěny dopisy, knížka, věci z nočního stolku a další
dokumenty, jež jí byly vráceny asi po roce a půl. Po půl roce od provedení
domovní prohlídky se z bytu, který patřil panu F., přestěhovali do jiného,
neboť se v něm necítila bezpečně a „sousedi se na ně divně dívali“. Odvolací soud co do právního posouzení věci uvedl, že skončilo-li
trestní stíhání jeho zastavením, pak nárok na náhradu škody je nárokem z
nezákonného rozhodnutí podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., na nějž mají
právo účastníci daného řízení. Žalobkyně nebyla účastníkem předmětného
trestního stíhání, nicméně byla účastna domovní prohlídky. Příkaz k domovní
prohlídce je třeba hodnotit s přihlédnutím k zastavení trestního stíhání jako
nezákonné rozhodnutí, přičemž touto domovní prohlídkou bylo porušeno právo
žalobkyně na ochranu a respektování soukromého a rodinného života. Co do
posouzení aktivní legitimace žalobkyně odkázal odvolací soud na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, týkající se
aktivní legitimace družky obviněného. Nedůvodnou shledal námitku žalované, že
žalobkyně u ní nárok předběžně neuplatnila, i námitku promlčení. Odvolací soud
dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla nemajetková újma spočívající v porušení
práva žalobkyně na ochranu a respektování soukromého a rodinného života, a to v
příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím v podobě příkazu k domovní
prohlídce ze dne 28. 7. 2006, č. j. 0 Nt 510/2006-3. Zároveň však přihlédl k
zásadním rozporům mezi žalobními tvrzeními žalobkyně a její výpovědí před
soudem prvního stupně, proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemohla utrpět
nemajetkovou újmu v rozsahu jí uváděném. Rovněž tvrzený „brutální, násilný a
šokující způsob provedení domovní prohlídky“ nebyl prokázán.
V daném případě se
proto jeví dostačující samotné konstatování porušení práva žalobkyně dle § 31a
odst. 2 zákona, a to ve výroku rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje
nesprávným právním posouzením věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje dovolatelka v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyla
řešena otázka náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonnou domovní prohlídkou. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 31a odst. 1 a 2 zákona č.
82/1998 Sb. jak co do základu věci, tak co do způsobu náhrady. Nesprávné právní
posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že porušení jejích základních práv a
svobod je soudem řešeno jen konstatováním porušení práva žalobkyně a nikoliv
peněžitým zadostiučiněním, což považuje za „zjevný exces z principu
spravedlnosti“. Odkázala rovněž na nálezy Ústavního soudu s tím, že nemajetková
újma se neprokazuje a vzniká samotným porušením základních práv a svobod. Žalobkyně očekávala, že soudy budou při posuzování její žaloby postupovat jako
v obdobných věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C
625/2009, sp. zn. 25 C 71/2008, sp. zn. 11 C 292/2007 a sp. zn. 11 C 533/2007,
toto očekávání však soudy v nyní projednávané věci nenaplnily, čímž porušily i
ústavní princip rovnosti v právech. Navrhla zrušit v dovoláním napadené části
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, že
tvrzení žalobkyně ohledně utrpěné újmy obsahují zásadní rozpory, zpochybnila
aktivní legitimaci žalobkyně k uplatněnému nároku a znovu vznesla námitku
promlčení. Navrhla dovolání zamítnout. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami žalobkyně, že nemajetková újma se
neprokazuje, a že rozhodnutím soudu bylo porušeno její legitimní očekávání. V
těchto otázkách není dovolání žalobkyně přípustné, neboť řešení přijaté
odvolacím soudem odpovídá zcela judikatuře Nejvyššího soudu, od níž nemá
Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Žalobkyně předně pomíjí, že vyvratitelná právní domněnka o vzniku nemajetkové
újmy platí v případě nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení,
tedy v případě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu
§ 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č.
82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), jak
vyplývá z třetí právní věty i odůvodnění části V. Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod R 58/2011. K této problematice se vztahují i dovolatelkou
citované nálezy Ústavního soudu. V posuzované věci se však jedná o nárok na
odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s provedenou domovní
prohlídkou, nikoliv o nepřiměřenou délku řízení. V takovém případě se plně se
uplatní procesní práva a povinnosti stran, včetně povinnosti žalobkyně prokázat
vznik nemajetkové újmy. O vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně však
nebylo v dané věci sporu, jednalo se pouze o zhodnocení závažnosti vzniklé újmy
a posouzení, za jakých okolností k nemajetkové újmě došlo. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá námitka žalobkyně vztahující se k
posuzování obdobných případů shodně. Soud prvního stupně se dovolatelkou
předloženými rozhodnutími náležitě zabýval na str. 7 svého rozhodnutí, kde
předně zdůraznil, že v těchto případech se jednalo o domovní prohlídky
provedené zjevně nepřiměřeným způsobem, jejichž nezákonnost byla konstatována
Ústavním soudem, a dále uvedl, v čem byly žalobkyní předložené případy odlišné
od jejího. V rámci svého odvolání žalobkyně posuzování obdobných případů shodně
již nenamítala, a proto se odvolací soud k této otázce nemohl žádným způsobem
vyjádřit. Přípustnost dovolání tak nemůže založit otázka, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá, a jíž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec
nezabýval. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustné pro posouzení otázky náhrady
nemajetkové újmy způsobené družce obviněného, jehož trestní stíhání bylo
zastaveno, domovní prohlídkou a odnětím jejích věcí, uskutečněnými v průběhu
trestního stíhání v bytě obviněného, neboť tato otázka dosud nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu řešena. V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že vzhledem k
zastavení trestního stíhání druha žalobkyně, je třeba považovat příkaz k
domovní prohlídce i ve vztahu k žalobkyni za nezákonný, a tudíž je naplněn
prvotní předpoklad odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., zároveň
však posoudili újmu vzniklou žalobkyni jako menší, k jejímuž odškodnění postačí
konstatování porušení práva. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. i ve vztahu k předchozímu zákonu č. 58/1969 Sb. dovodil, že právo
na náhradu škody či újmy způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit
zpravidla i v případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní
stíhání příslušné osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby. Smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá
majetková či nemajetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu
proti občanovi (fyzické osobě) byla odčiněna.
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08,
uveřejněném pod číslem 108/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v
odstavci 35., „Trestní stíhání představuje kontinuální proces zjišťování a
ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného a jejich
hodnocení z hlediska trestněprávních norem. Za tím účelem jsou orgány činné v
trestním řízení nadány řadou procesních pravomocí, jež umožňují a usnadňují
průběh trestního řízení, které ovšem nemohou vykonávat mechanicky. Vždy je
třeba využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do
základních práv obviněného. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou
k omezení základních práv obviněného, proto také nelze posuzovat zcela
izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a
potrestání pachatele trestné činnosti.“ Ústavní soud proto dospěl v daných
souvislostech k závěru, že ve vztahu k obviněnému je třeba považovat za vadné
veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, zejména pokud šlo o
vazební stíhání. Nejvyšší soud sdílí názor Ústavního soudu, že prostředky trestního procesu
nelze posuzovat zcela izolovaně od kontextu účelu jejich použití, ani od
výsledku trestního stíhání. Skončilo-li trestní stíhání obviněného zastavením
nebo zproštěním obžaloby, měly by soudy posuzovat jednotlivé úkony a instituty
provedené v průběhu trestního řízení s přihlédnutím k tomu, zda se jednalo o
zásah či omezení základních práv poškozeného proporcionální účelu trestního
stíhání. V případě nároku poškozeného, jenž byl zároveň účastníkem trestního
řízení jako obviněný či obžalovaný, může soud přihlédnout k těmto v zákoně č. 82/1998 Sb. výslovně neuvedených úkonům řízení, t.j. provedení domovní
prohlídky, odnětí věci, zajištění peněžních prostředků, a podobně, v rámci
odškodnění za tzv. nedůvodné trestní stíhání, které se dle konstantní
judikatury odškodňuje v režimu § 8 OdpŠk. Jako samostatné nároky může poškozený
účastník trestního řízení uplatnit dle zákona č. 82/1998 Sb. nárok na
odškodnění za rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření ve smyslu §§ 9
až 11 OdpŠk nebo za jiný nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. V zásadě však nelze vyloučit, že jednotlivými úkony provedenými v trestním
řízení budou postiženy i osoby, proti kterým trestní stíhání přímo nesměřovalo,
jako například osoby blízké. Aktivní legitimaci v případě nezákonného
rozhodnutí upravuje blíže ustanovení § 7 OdpŠk, přitom pro všechny druhy řízení
platí, že vedle účastníků řízení o věci samé bude třeba za účastníky řízení ve
smyslu § 7 OdpŠk považovat i další osoby, o jejichž právech a povinnostech se v
určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité
fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, nebo Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 90).
Takto rozšířený okruh oprávněných subjektů odůvodňuje zájem
státu na odškodnění osob, jejichž práva mohla být autoritativním zásahem státu
zasažena. Mezi tyto další osoby lze zjevně podřadit i družku obviněného, která
se osobně účastnila dílčí fáze trestního řízení, konkrétně domovní prohlídky,
při níž jí byly odňaty některé věci důležité pro trestní řízení. V takovém
případě nelze vyloučit, že následné zastavení trestního stíhání vedené proti
osobě blízké založí nárok osoby zúčastněné na dílčí fázi trestního řízení,
zejména došlo-li u ní k zásahu do některého ze základních lidských práv, byť
samotné odnětí věcí bylo v souladu se zákonem a směřovalo k ověřování
skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného. Odvolací soud i soud
prvního stupně proto postupovaly ve výsledku správně, jestliže při stanovení
formy zadostiučinění zohlednily okolnosti (způsob provedení, jakož i závažnost
vzniklé újmy vyplývající z výpovědi žalobkyně) odnětí věcí žalobkyni, byť
uvažovaly nepřiléhavě a nadbytečně o souvislostech provedení domovní prohlídky,
ohledně níž nebyla naplněna podmínka účasti žalobkyně v trestním řízení
(nesvědčil jí žádný opravný ani jiný procesní prostředek). Ohledně psychických
následků vzniklých družce obviněného při provádění domovní prohlídky ji nelze
mít ve sporu proti státu o náhradu nemajetkové újmy způsobené zahájením
(vedením) trestního stíhání jejího druha, které skončilo jeho zastavením nebo
zproštěním obžaloby, za účastnici trestního řízení a tudíž za poškozenou ve
smyslu § 7 OdpŠk. Nesprávný úřední postup při provádění domovní prohlídky, jenž by mohl zakládat
úvahu o možné aktivní legitimaci žalobkyně jako poškozené ve smyslu § 13 odst. 2 OdpŠk, není v dané věci podložen žalobními tvrzeními a jeho existence je
vyloučena skutkovými závěry, jež soudy ohledně nařízení a samotného provedení
prohlídky shodně učinily. Namítá-li dovolatelka, že ve výroku rozhodnutí schází uvedení toho, jaké právo
žalobkyně bylo porušeno, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že by pozdější
judikatuře odpovídalo, aby ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno, k porušení
kterého práva žalobkyně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010). V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je
však explicitně uvedeno, že bylo porušeno právo žalobkyně na ochranu a
respektování soukromého a rodinného života, a to dvakrát na str. 6 rozhodnutí,
tudíž musí být i žalobkyni zřejmé, které právo měl odvolací soud ve svém výroku
na mysli. Konstatování porušení práva žalobkyně ve výroku rozhodnutí tudíž
představuje plnohodnotnou formu morální kompenzace, byť s ohledem na výše
uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu má být napříště ve výroku rozhodnutí
výslovně uváděno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo. Dovolací soud z vyložených důvodů neshledal dovolání žalobkyně důvodným, a
proto postupoval podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a
dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř.
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.