25 Cdo 4047/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce Mgr. M. Š., proti žalovaným 1) JUDr. Miroslavu Hauerlandovi, soudnímu
exekutorovi, se sídlem Praha 5, Zborovská 1222/3, 2) České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 25 C 17/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 3. 2009, č.j. 35 Co 611/2008-117, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, č.j. 35 Co
611/2008-117, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve
výroku, kterým bylo uloženo druhé žalované zaplatit žalobci 25.000,- Kč, a věc
byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zrušuje a v
tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Pokud byl rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním napaden ve výroku,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, kterým bylo uloženo
druhé žalované zaslat žalobci písemnou omluvu, a věc byla v tomto rozsahu
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dovolání se v tomto rozsahu
zamítá.
III. Pokud byl rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním napaden ve výroku,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, kterým bylo uloženo
druhé žalované zaplatit žalobci 15.000,- Kč, a věc byla v tomto rozsahu
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dovolání se v tomto rozsahu
odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. 10. 2008, č.j. 25 C
17/2008-98, rozhodl o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním
žalovaným, jakož i o tom, že ve vztahu mezi těmito účastníky nemá žádný z nich
právo na náhradu nákladů řízení, dále uložil druhému žalovanému povinnost do
tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 25.000,- Kč a 15.000,- Kč a
zaslat mu písemnou omluvu. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým
žalovaným rozhodl tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na jejich
náhradu. Soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce (po jejím
částečném zpětvzetí ve vztahu k prvnímu žalovanému) domáhal na druhé žalované
zaplacení částky 25.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež
mu vznikla v souvislosti s průtahy, kterých se dopustil první žalovaný (soudní
exekutor) v rámci exekuce nařízené k návrhu žalobce usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 3 ze dne 6. 1. 2006, č.j. 36 Nc 11419/2005-4, a dále zaplacení částky
15.000,- Kč a zaslání písemné omluvy, a to v souvislosti s tím, že dne 9. 1.
2007 byl jeho vstup do budovy Městského soudu v Praze neoprávněně podmiňován
tím, aby příslušníkům justiční stráže odevzdal do úschovy videokameru, kterou
měl u sebe, a aby strpěl nezákonné zjišťování své totožnosti. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro postup podle § 153b
odst. 1 o. s. ř., který upravuje podmínky, za nichž lze o žalobě rozhodnout
rozsudkem pro zmeškání, když žalobce, jenž se na rozdíl od řádně předvolané
druhé žalované dostavil k soudem nařízenému prvnímu jednání, které se ve věci
konalo, takovýto postup navrhl. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal
na skutečnost, že předvolání k prvnímu jednání ve věci, jehož obsahem bylo též
poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání, bylo do vlastních rukou druhé
žalované doručeno dne 9. 7. 2008, tj. více než deset dnů před jednáním. Soud
prvního stupně pokládal tvrzení žalobce o skutkových okolnostech za nesporná a
na jejich základě rozhodl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2009, č.j. 35 Co 611/2008-117,
odvolání druhé žalované proti výroku o zastavení řízení a výroku o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným odmítl a ve vyhovujících
výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a
druhou žalovanou rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že
nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, a to jednak
z důvodu neurčitosti žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal stanovení
povinnosti druhé žalované zaslat mu písemnou omluvu, a též proto, že žalobce
nenavrhl při jednání soudu prvního stupně dne 21. 10. 2008 vydání rozsudku pro
zmeškání, a tudíž soud prvního stupně shora uvedeným způsobem postupovat
nemohl. Odvolací soud též uvedl, že se z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně nepodává úvaha, jež by vycházela z aplikace konkrétní hmotněprávní normy
na žalobcem vylíčený skutkový stav věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (doplněné podáními ze
dne 30. 6. 2009 a 26. 5. 2010), jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost spatřuje v dovolacích důvodech vymezených
v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované pod R 38/1998, podle něhož je přípustné dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek pro zmeškání
vydaný soudem prvního stupně, neboť jde o rozhodnutí obsahově měnící. V postupu
odvolacího soudu shledává pochybení, neboť odvolací soud překročil meze
odvolacího přezkumu vymezené ustanovením § 205b o. s. ř. Dovolatel též namítá,
že v případě neurčitosti části výroku rozsudku soudu prvního stupně měl
odvolací soud zrušit pouze část tohoto výroku týkající se předmětné omluvy.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady pro
vydání rozsudku pro zmeškání proto, že žalobce vydání takového rozsudku při
jednání soudu nenavrhl. V této souvislosti odkazuje dovolatel na usnesení soudu
prvního stupně ze dne 21. 5. 2009, č.j. 25 C 17/2008-125, který vyhověl návrhu
dovolatele na opravu a doplnění protokolu o jednání v tom směru, že rozsudek
pro zmeškání byl vydán na návrh žalobce. Dovolatel označuje napadené usnesení
za překvapivé a přepjatě formalistické a odkazuje v tomto směru na judikaturu
Ústavního soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
ve výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu
řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení bylo vydáno dne 19. 3. 2009,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 - srov.
bod 12 čl. II zákona č. 7/2009).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s
právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] se nejprve zabýval jeho
přípustností.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem, rozhodnuto bylo o více samostatných nárocích odvíjejících se od
odlišného skutkového základu. Žalobce požadoval (vedle omluvy) na náhradě
nemajetkové újmy zaplacení částek 25.000,- Kč (za průtahy v exekučním řízení) a
15.000,- Kč (za omezení osobní svobody při vstupu do budovy Městského soudu v
Praze dne 9. 1. 2007). Jde tak o dva samostatné nároky, a přípustnost dovolání
je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to,
že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním
rozhodnutím. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o částce
15.000,- Kč, tj. o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost
dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř.
Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je
proto v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž na
základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny,
byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení, je rozhodnutím obsahově měnícím, a přípustnost dovolání proti
němu je nutno posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, publikovaný pod č.
38/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též obdobné věci se týkající
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, kterým bylo uloženo druhé žalované zaplatit žalobci
25.000,- Kč a zaslat mu písemnou omluvu, a věc byla v tomto rozsahu vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je tedy podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. přípustné.
Podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně
doručeny do jeho vlastních rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně
deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se
jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a
včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce,
který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o
skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může
soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Vycházel-li odvolací soud z obsahu protokolu o jednání ze dne 21. 10. 2008
(č.l. 96), v němž nebylo uvedeno, že žalobce navrhl vydání rozsudku pro
zmeškání, avšak následně byl pravomocným usnesením soudu prvního stupně výše
uvedený protokol doplněn o větu, že „žalobce přednáší žalobu shodně jako na
č.l. 1 a 2 a navrhuje vynesení rozsudku pro zmeškání“, pak závěr odvolacího
soudu, že pro chybějící návrh žalobce nebyly splněny zákonné předpoklady vydání
rozsudku pro zmeškání, nemůže obstát.
Podle ustanovení § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo
rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2
písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b).
Z ustanovení § 205b o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud může správnost rozsudku
pro zmeškání zkoumat pouze z hlediska odvolacích důvodů v tomto ustanovení
uvedených. Okolnost, že v rozsudku soudu prvního stupně absentuje úvaha o
aplikaci konkrétní hmotněprávní normy na žalobcem vylíčený skutkový stav věci,
mezi taxativně vymezené odvolací důvody nepatří, proto nemohla být důvodem ke
zrušení rozsudku pro zmeškání a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobní petit musí být určitý a srozumitelný (§ 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 o. s.
ř.). Je to nutné z důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a
rozhodnout, neboť soud zásadně nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit
jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány (§ 153 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy řízení mohlo být zahájeno i bez
návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi
účastníky (§ 153 odst. 2 věta druhá o. s. ř.); o takový případ však v dané věci
nejde.
Požadavek určitosti žalobního petitu a vázanosti soudu tímto žalobním petitem
se podle ustálené judikatury vztahuje i na případy, kdy právní předpis umožňuje
domáhat se přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Cdo
511/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo
2600/2004). Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není
přiměřená, pak není-li žaloba odpovídajícím způsobem upravena, žalobu na
přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítne (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 895/2005, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C
4082).
Petit žaloby v části požadující omluvu, tak jak byl žalobcem navržen (žalobce
se domáhal, aby „druhé žalované byla uložena povinnost … zaslat mu písemnou
omluvu“), nesplňuje požadavek určitosti. Za tohoto stavu bylo povinností soudu
prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. se pokusil tento
nedostatek odstranit. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a vydal rozsudek
pro zmeškání o celém předmětu řízení, je závěr odvolacího soudu o nesplnění
předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání v části týkající se omluvy správný.
Žalobci je však nutno přisvědčit, pokud vytýká odvolacímu soudu, že měl
náležitosti žaloby posoudit odděleně ve vztahu ke každému ze samostatných
nároků žalobou uplatněných. Kdyby tak učinil, musel by dospět k závěru, že
neurčitost žalobního návrhu se týká jen té jeho části, jíž se žalobce domáhal
písemné omluvy (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp.
zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1465). Ta část žalobního
návrhu, v níž se žalobce domáhá zaplacení 25.000,- Kč, však nedostatkem
určitosti netrpěla.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soud je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný v části týkající se výroku o povinnosti
druhé žalované zaslat žalobci písemnou omluvu, v tomto rozsahu proto Nejvyšší
soud dovolání žalobce podle 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl. Naproti tomu v části týkající se výroku o povinnosti druhé žalované
zaplatit žalobci 25.000,- Kč je dovolání důvodné, a proto Nejvyšší soud v tomto
rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem a § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího v konečném
rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu