30 Cdo 3375/2016-183
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně M. V., advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 147 500
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C
385/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.
4. 2016, č. j. 16 Co 136/2016-98, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 17 C 385/2014-80, vyslovil svou místní nepříslušnost podle § 105 odst. 1
o. s. ř. (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (výrok II). Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky s odůvodněním, že dne 3. 10. 2007
podala na Krajský úřad Středočeského kraje žádost o registraci nestátního
zdravotnického zařízení pro obor porodní asistentky. O její žádosti opakovaně
rozhodovaly jak orgány správní, tak Městský soud v Praze a Nejvyšší správní
soud, který dne 4. 12. 2012 její žalobu zamítl. Žalobkyně tak požadovala
přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), která jí vznikla v souvislosti s nesprávným úředním
postupem příslušných orgánů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není vázán
označením organizační složky státu vymezené žalobkyní a je povinen příslušnou
organizační složku určit na základě skutkových tvrzení, jimiž je nárok vymezen. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012. Jelikož předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyně za
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním
postupem Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského soudu v Praze, je
zřejmé, že vypořádání tohoto nároku spadá do kompetence více úřadů, když na
vzniku újmy žalobkyně se mělo podílet více organizačních složek státu, a to
konkrétně Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zdravotnictví, proto
organizační složkou příslušnou jednat za stát dle § 21a odst. 4 o. s. ř. ve
spojení s § 21 odst. 5 větou druhou o. s. ř. a § 6 odst. 3 OdpŠk je
Ministerstvo financí. Závěr, že ohledně jednoho nároku může za stát vystupovat pouze jedna
organizační složka státu, je rovněž prosazen v judikatuře Nejvyššího soudu,
např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012. Ze závěrů
uvedených v tomto rozsudku vyšel Nejvyšší soud nejnověji v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Soud prvního stupně uzavřel, že v této věci
za žalovanou vystupuje Ministerstvo financí, proto není místně příslušným, ale
místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu má Ministerstvo
financí své sídlo, a proto rozhodl o postoupení věci tomuto soudu, když zároveň
příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 není založena ani podle § 87 či § 88 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Jelikož se v
posuzovaném případě jedná o jeden nárok žalobkyně, a to zadostiučinění za újmu
z nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení ohledně
žádosti o registraci nestátního zdravotnického zařízení pro obor porodní
asistentky, nelze postupovat podle ustanovení § 6 odst. 1 OdpŠk, které sice
nevylučuje, aby za stát jednalo více organizačních složek, avšak jen v případě
různých nároků, což není případ žalobkyně. Ostatně také podle závěrů ustálené
judikatury za stát může před soudem jednat v téže věci jen jedna jeho
organizační složka (srov. ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co
595/2003, uveřejněné v časopise soudní rozhode 6/2005, pod č. 72). Dále odvolací soud uvedl, že dosazení Ministerstva financí, jako organizační
složky státu jednající za stát v tomto případě, nelze chápat jako rozpor s § 45
odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a že nelze hovořit o
tom, že by žalované České republice bylo odepřeno právo na spravedlivý proces,
když zákon stanoví pravidla určující příslušnou organizační složku jednající za
stát a v daném případě touto organizační složkou je podle § 6 odst. 3 OdpŠk
právě Ministerstvo financí. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že se jedná o situaci, kdy dovolacím soudem
vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod
dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že výklad podaný
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, k
ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk odporuje a přetváří význam § 6 odst. 2 písm. b) a
§ 6 odst. 3 OdpŠk, opomíjí a v podstatě destruuje stávající princip obecné
právní úpravy právního jednání státu a jeho vystupování před soudy, opomíjí
pravidla financování organizačních složek státu. Nadto se dovolatelka domnívá,
že judikáty, na které odvolací soud odkazuje, netvoří ustálenou judikaturu.
Následně dovolatelka předkládá obsáhlou argumentaci podporující výše uvedené
námitky. Dovolatelka také napadá posouzení nároku žalobkyně jako jediného a
dovozuje, že jde o dva samostatné nároky. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací
soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že výklad Ministerstva financí
je absurdní a bránil by žadateli o odškodnění efektivně uplatnit nárok na
odškodnění. V předmětné věci se jedná o jednu a tutéž věc. Je logičtější a
efektivnější, aby ve věci jednal za stát pouze jeden orgán. Z pohledu žalobkyně
je v podstatě irelevantní, který orgán to bude. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Navrhuje,
aby se dovolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo
1382/2014. Obdobně dovolatelka přípustnost dovolání vymezila ve věci vedené u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, v níž Nejvyšší soud rozhodl
usnesením ze dne 30. 5. 2017. Tamní dovolání bylo shledáno přípustným nikoliv z
důvodu založeného na aplikaci § 237 o. s. ř., ale z důvodu, že nebyla naplněna
podmínka § 243c odst. 2 o. s. ř. vyžadující k odmítnutí dovolání z důvodu, že
dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, souhlasu všech členů senátu. Nejvyšší soud se z toho důvodu dovoláním meritorně zabýval a vypořádal se
rovněž s námitkami, jež dovolatelka uplatňuje také v tomto řízení. Ve vztahu k
těmto námitkám dovolací soud odkazuje na výše citované rozhodnutí. Jelikož dovolací soud ani v tomto řízení neshledal důvod se odchýlit od závěrů
vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1382/2014, a následně podpořených rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, přičemž v této věci již byla splněna také
podmínka dle § 243c odst. 2 o. s. ř., není dovolání, na jehož základě by měl
dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že v řízení nejde o
jediný nárok. V usnesení sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 Nejvyšší soud k této otázce
uvedl, že je třeba odlišit dvě situace – řízení, na která se vztahují záruky
zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), a řízení, na která se uvedené záruky nevztahují. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že právo na projednání věci bez
zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) se vztahuje především na řízení
soudní, nikoliv na řízení před správními orgány. Rovněž právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst.
1 Úmluvy) se nevztahuje na všechna správní
řízení, ale pouze na ta, která splňují kritéria stanovená v judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) – 1) jde o spor o právo
nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na
existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) toto právo
nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu, 3) právo nebo závazek, o
které se v daném případě jedná, je civilní (t. j. soukromoprávní) povahy. U
řízení, která uvedená kritéria nesplňují, se nelze dovolávat porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a nelze
na ně ani aplikovat Stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť to se zabývá
poskytnutím zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. U
uvedených řízení připadá v úvahu pouze nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé (nikoliv věty třetí) OdpŠk, tedy průtahy spočívající v porušení
zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014). Nejvyšší soud se zabýval i újmou způsobenou délkou správních řízení, na která
se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a která probíhala nejen před správními
úřady, ale i před soudy. V důsledku takového řízení mohou vznikat různé
samostatné nároky – jednotlivé nároky na zadostiučinění za nemajetkové újmy,
jejichž vznik lze spojit s porušením povinnosti učinit jednotlivé úkony nebo
vydat jednotlivá rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení před
správními orgány (ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk); a dále nárok na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení práva na
přiměřenou délku soudního řízení správního (dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk). Skutková samostatnost nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou
porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na
odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku
soudního řízení neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat
přiměřenost jejich délky jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2205/2015, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo
968/2014). Odlišná situace však nastane v případech, kdy bude žalobou podle části páté o. s. ř., popř. ve správním soudnictví, napadeno rozhodnutí správního orgánu
vydané v řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhá. V takovém případě Úmluva
garantuje účastníkům řízení právo na projednání věci v přiměřené době, a to v
celém řízení, jak před správními orgány, tak před soudy. Je tedy na místě
závěr, že se v takovém případě z pohledu práva na přiměřenou délku řízení jedná
o řízení jediné, a jde tedy i o jediný nárok na zadostiučinění za jedinou
nemajetkovou újmu (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
968/2014). Nyní posuzované řízení se týkalo žádosti o registraci nestátního zdravotnického
zařízení pro obor porodní asistentky. Správní řízení se tak týkalo profesní
činnosti dovolatelky.
Otázka, zda taková řízení podléhají čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a to s kladným závěrem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015). Z
právě uvedeného vyplývá, že závěr o jednotném předmětu posuzovaného řízení
odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.