30 Cdo 3370/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rabínovo nábřeží
390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 435/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 55 Co 494/2010 -
124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 25. 2. 2010, č. j. 21 C 435/2009-82, kterým byl zamítnut nárok
žalobce ve výši 150.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu
nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 13 C 308/98, resp. u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C
134/2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel, ačkoliv podal dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu,
napadá ve značné části dovolání závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud se
však neztotožnil s právním posouzením nároku žalobce prvoinstančním soudem a
výrazně se od jeho závěrů odchýlil. Námitky, kterými tak žalobce brojí proti
posouzení celkové délky řízení, jeho podílu na nepřiměřené délce řízení a proti
výši přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, se
míjejí s odůvodnění napadeného rozsudku, a nemohou proto založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce, zejména s přihlédnutím k významu předmětu
posuzovaného řízení pro něj, není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Není-li uveden jiný odkaz, jsou
všechna zde uvedená rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu veřejnosti
dostupné na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz.). V otázce snížení základního odškodnění o 90 % nepředstavuje rozsudek odvolacího
soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka proto nečiní
dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k
poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění
daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze
si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost
bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí
částce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3995/2011). Jiné řešení nepředstavuje ani to, že odvolací soud vyšel ze základní výměry
odškodnění v částce 15.000,- Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení (u
prvých dvou roků trvání posuzovaného řízení z částky 15.000,- Kč celkem), neboť
tato částka je částkou základní, ze které je třeba vycházet vždy a pouze
výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Namítá-li žalobce, že odvolací soud nesprávně zhodnotil celkovou délku řízení,
když do ní nezahrnul také řízení o opravných prostředcích, jedná se o námitku
lichou, neboť odvolací soud v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř. vycházel z délky
posuzovaného řízení k datu vyhlášení jeho rozsudku. Hledisko složitosti věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk bylo odvolacím soudem
zhodnoceno v souladu s judikaturou soudu dovolacího (srov. část IV. písm. d/
Stanoviska), přihlédl-li odvolací soud k procesní složitosti posuzovaného
řízení. Zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává
napadenému rozsudku ani otázka posouzení kritéria chování poškozeného (§ 31a
odst. 3 písm. c/ OdpŠk), neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz část IV. Stanoviska). Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že se výslovně při stanovení výše
zadostiučinění nevyjádřil k podílu postupu soudu v původním řízení na jeho
nepřiměřené délce (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk).
Je však zjevné, že právě
nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k
závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím
i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobci vzniklou daným
nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými
slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné
dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu
je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při
stanovení zadostiučinění žalobce vycházel. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro
účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro poškozeného v
sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše
odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud
ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Odškodnění za nepřiměřenou
délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením
poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro
poškozeného. Pokud byla předmětem posuzovaného řízení částka 10.000,- Kč, která
byla navíc požadována třemi žalobci, šlo o řízení se zanedbatelným významem pro
dovolatele. Nešlo přitom o typ řízení, u kterých se dle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá
(řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu,
sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života) – srov. k
tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. Rozsudek odvolacího soudu tak nepředstavuje jiné řešení v posouzení kritéria
významu předmětu původního řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk),
když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (část IV. písm. d/ Stanoviska a např. rozsudek 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, dále také nález Ústavního
soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10) a zohledňuje objektivně
nízkou výši v původním řízení žalované pohledávky. Ačkoliv je správná premisa žalobce, že výsledek posuzovaného řízení, ve kterém
mělo dojít k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o
významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného
zadostiučinění, zásadně rozhodný (uvedené bylo konstatováno v početné
judikatuře Nejvyššího soudu - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a také v rozhodnutí Evropský soud pro lidská
práva - srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci
Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26), nemůže být tento závěr
bezbřehý. Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby
věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní
částky.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat
stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a
újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění,
musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro
poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky. Je-li předmětem
řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v
penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce,
leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 09. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůraznil, že smyslem poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla
účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho
právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce
řízení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1313/2010).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. František
Ištvánek, v. r.
předseda senátu