26 Cdo 4745/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně RPG Byty, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČO: 27769127, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. Legií 1719/5, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Prostorná 811/4, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 71/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2013, č. j. 71 Co 345/2013-100,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2013, č. j. 71 Co 345/2013-100, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., resp. jeho části (jak to ve skutečnosti učinil dovolatel), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26.
listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Má-li tedy být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – na vyřešení otázky hmotného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného práva jde a také od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání také v tom, že „příslušná otázka hmotného práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ (byť v předchozí části dovolání tvrdil, že odvolací soud se při řešení stejné otázky hmotného práva odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“), musí být z dovolání opět zřejmé, o kterou konkrétní otázku hmotného práva jde a v kterých konkrétních rozhodnutích byla tato otázka posouzena rozdílně.
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že poté, co citoval část ustanovení § 237 o. s. ř., již jen nesouhlasil s právními názory, které odvolací soud zaujal při posouzení podmínek jeho vyklizení z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Nelze však ani opomenout, že v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, a to zejména prostřednictvím skutkových námitek.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2015
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu