26 Cdo 4771/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu Doc. JUDr. Věrou Koreckou, CSc., ve věci žalobců a) H. P., b) Mgr. T. P., a c) Mgr. H. P., zastoupených JUDr. Ivanou Gréeovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pecharova 507/9, proti žalovaným 1) F. K., a 2) K. K., zastoupeným Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 336/28, o zaplacení částky 33.616,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 317/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2013, č. j. 17 Co 283/2013-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 12.540,- Kč k rukám JUDr. Ivany Gréeové, advokátky se sídlem Praha 4, Pecharova 507/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalovaní (zastoupení advokátem) podali včasné dovolání proti části výroku I. rozsudku ze dne 3. 10. 2013, č. j. 17 Co 283/2013-92, jímž Městský soud v Praze (soud odvolací) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 6. 2. 2013, č. j. 25 C 317/2011-67, v zamítavém výroku II. ohledně vzájemného návrhu žalovaných, aby jim žalobci zaplatili společně a nerozdílně částku 100.000,- Kč (dále jen „předmětná částka“) spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 6. 2012 do zaplacení. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných (dovolatelů) odmítl podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť v něm neuplatnili (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 241b o. s. ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod (jehož prostřednictvím se pokusili zpochybnit správnost /úplnost/ zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro /skutkový/ závěr o tom, za jakým účelem byla předmětná částka žalobcům uhrazena).
Nelze ani přehlédnout, že dovolatelé řádně nespecifikovali údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Pokud dovolatelé dovozovali přípustnost dovolání z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena“, je nutno uvést, že má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 3. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3043/13/, z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Takto nastolenému požadavku však dovolatelé nevyhověli a ostatně ani vyhovět nemohli, neboť uvedli-li v dovolání pouze výtky ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, nenapadli (objektivně napadnout ani nemohli) právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. června 2015 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu