26 Cdo 479/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. Š.,
zastoupené advokátkou, o 94.333,- Kč s příslušenstvím, o zaplacení
příslušenství z částky 14.611,- Kč a o vzájemném návrhu žalované za zaplacení
částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C
118/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.
prosince 2004, č. j. 12 Co 487/2004-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5.
2004, č.j. 14 C 118/2002-202, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
94.333,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, minimálně 25,- Kč
za každý i započatý měsíc z částek a za období uvedená v I. výroku, a dále
poplatek z prodlení v téže výši z částek a za období uvedená rovněž v I.
výroku, to vše v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč splatných vždy do
posledního dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní
moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich. Dále
zamítl vzájemný návrh žalované, aby jí žalobce zaplatil částku 100.000,- Kč, a
rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako
nájemce a od 1. 5. 2001 jako osoba požívající právo bydlení ve smyslu § 712a
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplnila svoji povinnost vůči
žalobci (pronajímateli), když v období od července 1999 do ledna 2002
nezaplatila nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu a po započtení
přeplatků z vyúčtovaní služeb za roky 1999, 2000, 2001 a 2002, dluží žalobci
částku ve výši 94.333,- Kč. Přestože bylo v řízení prokázáno, že v bytě
žalované se vyskytovala plíseň, soud k této obraně žalované nemohl přihlížet,
neboť žalovaná neuplatnila u pronajímatele právo na prominutí nájemného nebo
poskytnutí slevy ve smyslu § 675 obč. zák. K uplatněnému nároku na náhradu
škody na zdraví soud zjistil, že ke škodě na zdraví u žalované došlo nejpozději
v roce 2000, kdy u ní byla zjištěna alergie na plísně a v důsledku toho byla
dne 24. 1. 2001 uznána plně invalidní. Protože nárok na náhradu škody byl
žalovanou uplatněn až 23. 12. 2003, tedy po žalobcem uplatněné námitce uplynutí
dvouleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 106 odst. 1 obč. zák., nemohlo být
podle soudu prvního stupně vzájemnému návrhu žalované vyhověno. Bylo proto
nadbytečné se dále zabývat zbývajícími předpoklady odpovědnosti žalobce za
škodu na zdraví, ke které mělo podle tvrzení žalované dojít v důsledku porušení
§ 687 obč. zák, který pronajímateli ukládá udržovat nájemní byt ve stavu
způsobilém řádného užívání. S ohledem na výši dluhu včetně příslušenství soud
prvního stupně nestanovil ještě nižší splátky, neboť i žalobce má právo, aby mu
dluh byl uhrazen v přiměřené době.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 8. 12. 2004, č.j. 12 Co 487/2004-250, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu
dovodil soud prvního stupně právem, že žalovaná kromě měsíce září 2000
neplatila nájemné, ačkoli již v jiném řízení o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu byla zavázána k jeho úhradě za předchozí období. Vzhledem k tomu, že
žalobce řádně doložil, jaká byla výše nájemného v období, které je předmětem
projednávaného sporu, a žalovaná neunesla důkazní břemeno o tom, že způsobem
stanoveným v § 675 obč. zák. uplatnila nárok na slevu z nájemného (neprokázala
doručení dopisu z 9. 10. 2000 žalobci, což nemůže nahradit ani znalecký posudek
z oboru účetnictví), nemohl soud prvního stupně přihlédnout k jejím námitkám o
výskytu plísně v bytě a z tohoto důvodu jí i uložit zaplatit nižší nájemné. Při
rozhodování o lhůtě k plnění přihlédl soud prvního stupně nejen k výši dluhu,
ale také ke skutečnosti, že žalovaná řadu let nájemné vůbec neplatila, a to
ani v době, kdy nebyla odkázána jen na invalidní důchod. Pokud žalovaná chtěla
zpochybnit skutečnou výši dluhu výpisem z konta nájemného, který měla objevit
až při vyklízení bytu, nemohl k němu odvolací soud přihlédnout, neboť k těmto
dokladům měla žalovaná přístup po celou dobu řízení před soudem prvního stupně
a nešlo tak o důkaz, který bez své viny nemohla v řízení navrhnout, ani o
důkaz, který vznikl až po vydání napadeného rozhodnutí. Navíc sama žalovaná
potvrdila, že kromě měsíce září 2000 neplatila nájemné vůbec. Ohledně náhrady
za bolestné a ztížení společenského uplatnění v částce 100.000,- Kč bylo podle
odvolacího soudu správně přihlédnuto k námitce promlčení, neboť ke dni
přiznání invalidního důchodu (24. 1. 2001) byl zdravotní stav žalované již
ustálen a od tohoto okamžiku jí začala běžet dvouletá subjektivní lhůta k
uplatnění nároku na náhradu škody. Nárok byl však uplatněn až po uplynutí této
lhůty, dne 23. 12. 2003.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho
potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelka namítá, že k potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně došlo i přesto, že v řízení neúspěšně navrhovala provedení znaleckých
posudků, které by jednak určily příčinnou souvislost mezi zdravotní závadností
bytu a jejím onemocněním a stanovily výši bodového ohodnocení bolestného a
snížení společenského uplatnění, jednak spolehlivě určily výši skutečného dluhu
žalované na nájemném. Rovněž nebyl proveden navrhovaný důkaz videokazetou.
Žalovaná se neztotožňuje se závěrem, že neprokázala doručení dopisu z 9. 1.
2000, kterým vytýkala zdravotní závadnost bytu a uplatnila žádost o snížení
nájemného, na což navazoval i následný dopis z 16. 10. 2000. Dovolatelka je
přesvědčena, že jednání žalobce je nutné posuzovat jako rozporné s dobrými
mravy, neboť několik let porušoval povinnost pronajímatele neudržováním bytu a
na žádosti žalované nereagoval. Za nesprávné právní posouzení dovolatelka
považuje závěr soudu, že neprokázala uplatnění slevy na nájemném a že nárok na
náhradu škody je promlčen, ačkoli do současné doby není známa výše této škody.
Námitka promlčení navíc nebyla hodnocena v kontextu dobrých mravů. Výše splátek
byla stanovena nad finanční možnosti dovolatelky. Z těchto důvodů žalovaná
navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, je sice již
v pořadí druhým rozhodnutím ve věci (poprvé soud prvního stupně rozhodl
rozsudkem pro zmeškání ze dne 14. 5. 2002, č.j. 14 C 118/2002-35), není však
splněn předpoklad odlišnosti potvrzovaného rozhodnutí soudu prvního stupně v
důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu (citovaný rozsudek pro
zmeškání byl zrušen k návrhu žalované usnesením soudu prvního stupně ze dne 25.
3. 2003, č.j. 14 C 118/2002-92, výlučně z procesních důvodů stanovených v §
153b odst. 4 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle § 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-
Kč.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Pokud dovolatelka v projednávané věci namítá, že nebyly provedeny jí navrhované
důkazy, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Pro úplnost lze dodat, že pokud soudy obou stupňů dovodily, že nárok žalované
na náhradu škody na zdraví je promlčen, bylo by vskutku nadbytečné a
nehospodárné zabývat se dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu, jako jsou
příčinná souvislost a výše škody (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, pod č. 29, nebo ročník 2003, pod
č. 68). Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81, uveřejněný ve Sborníku IV, str. 1130, nebo
rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 998/98, a ze
dne 19. 4. 2001 sp. zn. 33 Cdo 1826/99) se poškozený pro účely posouzení
počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč.
zák. doví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit
vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit
přibližně výši škody v penězích); není tedy třeba, aby poškozený znal rozsah
(výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku).
Dovolatelka výslovně napadá především hodnocení důkazů a na jeho základě
učiněné skutkové zjištění soudu ohledně uplatnění slevy na nájemném (nesouhlasí
s tím, že uplatnění slevy „neprokázala“), a teprve „v důsledku toho“ namítá
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout
(námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze
tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. -
přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání
teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka
směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je jediná výtka, jež
vskutku zpochybňuje správnost právního posouzení věci, založena na tvrzení, že
soudy obou stupňů nehodnotily okolnosti namítané dovolatelkou (porušování
povinností pronajímatele žalobcem, finanční situace žalované, včetně námitky
promlčení) s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud však
dovolatelka závěry odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v
dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov.
např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C
308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je
podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v
rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s
obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá
výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§
243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu