26 Cdo 4814/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně K. H., zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká 36/5, proti žalovaným 1/
Bytovému družstvu nájemníků domu třída Kpt. Jaroše 33/1945, se sídlem v Brně,
třída Kpt. Jaroše 33/1945, IČO: 26298724, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Pokorným,
advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, a 2/ statutárnímu městu Brnu, se
sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, zastoupenému Mgr. Petrem Langem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, o zaplacení částky 3.729.790,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 105/2005, o
dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.
června 2014, č. j. 44 Co 150/2013-449, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (bývalá nájemkyně „půdního prostoru o velikosti cca 203 m2, v domě,
na adrese B., zapsaném spolu s pozemkem p. č. 3600 na LV č. 10001, k. ú. Č., u
Katastrálního úřadu Brno – město“ – dále jen „předmětný prostor“ a „předmětný
dům“, resp. „dům“) se domáhala zaplacení částky 3.729.790,- Kč s příslušenstvím
(v podobě úroků z prodlení) z titulu vypořádání investic vynaložených za trvání
nájmu na vybudování bytové jednotky v předmětném prostoru (dále jen „bytová
jednotka“), který užívala na základě smlouvy ze dne 31. května 1999 (ve znění
Dodatku č. 1 ze dne 23. června 2000) označené jako „Nájemní smlouva o výstavbě
a smlouva o budoucí nájemní smlouvě č. FO/BK2/16“ (dále jen „Smlouva“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012,
č. j. 44 C 105/2005-364, ve spojení s usnesením ze dne 13. února 2013, č. j. 44
C 105/2005-391, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří
dnů od právní moci rozsudku) částku 2.980.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z
prodlení (výrok I.), ve zbytku, tj. ohledně částky 749.790,- Kč s
příslušenstvím, žalobu (v poměru mezi uvedenými účastníky) zamítl (výrok II.),
žalobu zamítl rovněž proti druhému žalovanému (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Krajský soud v Brně jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 11. června 2014, č. j. 44 Co 150/2013-449, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl
žalobu, aby první žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 2.980.000,- Kč
s příslušenstvím (výrok I.), a potvrdil v zamítavém výroku II. (výrok II.); v
zamítavém výroku III. ho změnil tak, že druhému žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 2.753.484,- Kč s
tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok III. – dále jen „měnící výrok“), a co do
částky 976.306,- Kč s příslušenstvím ho (v uvedeném zamítavém výroku III.)
potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech řízení
státu před soudy obou stupňů tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit na
náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému částku 705.875,- Kč (výrok IV.) a
státu částku 8.961,- Kč (výrok VI.), druhému žalovanému uložil povinnost
zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni částku 432.246,28 Kč (výrok V.) a
státu částku 20.909,- Kč (výrok VI.).
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že po skončení
nájmu předmětného prostoru (splněním podmínky předvídané v čl. VI. bodu 3 písm.
c/ Smlouvy, tedy neuzavřením tam specifikované nájemní smlouvy v třicetidenní
lhůtě od 21. prosince 2002, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o kolaudaci
bytové jednotky /čl. V. odst. 2 Smlouvy/) vznikla druhému žalovanému (za trvání
nájmu pronajímateli a tehdejšímu vlastníku domu) povinnost vypořádat žalobkyni
investice do předmětu nájmu způsobem dohodnutým v čl. IV. bodu 2 Smlouvy (čl.
VI. odst. 3 Smlouvy). Poté rovněž dovodil, že tato povinnost nepřešla na
prvního žalovaného, který nabyl ve druhé polovině roku 2003 vlastnické právo k
předmětnému domu, a to přes to, že žalovaní se při prodeji domu mimo jiné
dohodli, že kupující přebírá práva a závazky vyplývající ze Smlouvy. Podle jeho
názoru je tomu tak proto, že žalobkyně jim nedala k takovéto dohodě souhlas a
nebyly tudíž splněny předpoklady převzetí dluhu z vypořádání investic prvním
žalovaným postupem podle § 531 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“). Dodal, že
za této situace mohl vzniknout z uvedené dohody závazkový vztah pouze mezi
žalovanými; věřiteli totiž dohoda dlužníka s třetí osobou týkající se splnění
dluhu přímé právo nezakládá (§ 534 obč. zák.). Z uvedených důvodů uzavřel, že
první žalovaný není v daném sporu pasivně věcně legitimován a že povinnost
vypořádat žalobkyni investice do předmětného prostoru stíhá výhradně druhého
žalovaného.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání prvního žalovaného
proti nákladovému výroku IV. napadeného rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1
o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen
„o.s.ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.), přičemž tuto
vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k
dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). K projednání dovolání totiž
nepostačuje pouhá citace (textu) ustanovení § 237 o.s.ř. (resp. jeho části),
aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní
otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla
vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má
dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26.
listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Takto nastolenému požadavku však
první žalovaný nevyhověl. Z obsahu jeho dovolání sice vyplývá, že měl za to, že
„napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu … nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena … anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak“. V dovolání však nespecifikoval právní otázku, která podle jeho názoru
nebyla dosud dovolacím soudem řešena, resp. již (dovolacím soudem) vyřešenou
právní otázku, která by měla být posouzena jinak; zmíněná „ustálená rozhodovací
praxe dovolacího soudu“, od níž se měl odvolací soud při řešení (nijak
nespecifikované) právní otázky odchýlit, se pak vztahuje výhradně k vadám
řízení, jež podle současné právní úpravy nejsou způsobilým dovolacím důvodem
(viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Za této situace první žalovaný účinně
nenastolil (navíc prostřednictvím vytýkaných vad řízení objektivně ani nastolit
nemohl) žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí z
hlediska právního posouzení věci (§ 237 ve spojení s § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Jde-li o dovolání druhého žalovaného, dovolací soud předně nepřehlédl jeho
sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné rovněž v
nákladových výrocích IV. až VI. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku
dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ostatně ve vztahu k uvedeným výrokům schází
v dovolání vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), jakož i vymezení dovolacího důvodu (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle §
241b odst. 3 o.s.ř.
Proti výroku I. napadeného rozsudku není dovolání druhého žalovaného
subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jako opravného prostředku totiž plyne,
že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala
rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší nebo změní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 časopisu Soudní
judikatura). V poměrech druhého žalovaného však výrok I. žádnou procesní újmu
nemohl způsobit proto, že tímto výrokem byla zamítnuta žaloba ohledně částky
2.980.000,- Kč s příslušenstvím proti prvnímu žalovanému (jako samostatnému
společníku).
Ve zbývajícím rozsahu směřuje dovolání proti měnícímu výroku napadeného
rozsudku.
Ve vztahu k tomuto výroku však druhý žalovaný uplatnil vedle způsobilého
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.)
rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost
zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky skončení nájemního
poměru, z něhož se má odvíjet uplatněný nárok na vypořádání investic. Zde nelze
především opomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č.
73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnil-li proto dovolatel
správnost právního názoru týkajícího se skončení nájmu předmětného prostoru
před změnou vlastnického práva k předmětnému domu (před jeho nabytím prvním
žalovaným) poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v čl.
VI. bodu 3 písm. c/ Smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována, napadl
správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, bez
dalšího vyplývá, že musí obstát odvolacím soudem přijatý právní názor, že první
žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému domu až po skončení nájemního
poměru, z něhož se má odvíjet uplatněný nárok na vypořádání investic. Dovolací
soud proto z tohoto právního názoru vycházel. Práva a povinnosti vyplývající z
uvedeného nájemního poměru přitom posuzoval podle dosavadních právních předpisů
(§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník – dále jen „o. z.“).
Podle § 680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví pronajaté věci,
vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn
zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna
oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Judikatura Nejvyššího soudu (viz např. odůvodnění jeho rozsudku z 29. května
2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) je dlouhodobě ustálena v názoru, že citované
ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je
spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti
pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li
skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického
práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se
všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a
práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z
nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný
právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a
dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem
ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. je tedy zajistit kontinuitu nájemního vztahu
na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost –
změna vlastnického práva k pronajaté věci.
Z citované judikatury současně jednoznačně vyplývá, že právní nástupnictví
podle § 680 odst. 2 obč. zák. se uplatní pouze v situaci (o kterou však v
souzené věci nejde), kdy změna ve vlastnickém právu k „pronajaté“ věci nastala
za trvání nájemního poměru; po skončení nájmu je aplikace citovaného ustanovení
vyloučena a je v této souvislosti nerozhodné, že do doby změny vlastnictví věci
nezanikla všechna subjektivní práva a povinnosti, jež se odvíjejí od
(skončeného) nájemního poměru k této věci (zde pohledávka žalobkyně na
vypořádání investic vzniklá při skončení nájmu předmětného prostoru). Jestliže
tedy odvolací soud (na základě zjištěného skutkového stavu) neposuzoval otázku
pasivní věcné legitimace žalovaných v daném sporu podle § 680 odst. 2 obč. zák.
(nýbrž podle jiných zákonných ustanovení), neodchýlil se od výše uvedené
judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní
praxe.
Ve vztahu k posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaných z pohledu
ustanovení, na něž při řešení této otázky odkázal odvolací soud, pak nelze
přehlédnout, že dovolatel náležitě nevylíčil, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o.s.ř.). Tato situace
dovolacímu soudu znemožňuje, aby se z pohledu citovaných ustanovení mohl touto
otázkou blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Kromě toho však musí rovněž konstatovat, že výtka nesprávného
právního posouzení věci je zde založena výhradně na kritice správnosti
(úplnosti) zjištěného skutkového stavu.
K ostatním dovolacím námitkám zbývá dodat následující. Zásady, jejichž aplikace
v poměrech souzené věci se dovolatel dožaduje s poukazem na ustanovení § 2
odst. 3, § 3 odst. 2 písm. d/, § 6 odst. 2 a § 7 o. z. (ve spojení s § 3030 o.
z.), ovládaly soukromé právo již v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a ve
znění do 31. prosince 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), přestože nebyly
výslovně kodifikovány. Přitom v souvislostech předestřených v dovolání nalézaly
svůj odraz zejména při úvaze o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č.
152/1998 časopisu Soudní judikatura) však v tomto ohledu rovněž dovodila, že
právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud
neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy
účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak
nevyšly v řízení najevo. Uvedený právní názor se v plném rozsahu prosadí též v
poměrech posuzované věci a nic na tom nemohou změnit ani zásady zdůrazňované
dovolatelem, jimž navíc zčásti přikládal nesprávný význam a zčásti vytýkal
jejich porušení prvnímu žalovanému, ačkoli v dané věci jde o výkon práva ze
strany žalobkyně. Odvolací soud se totiž posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč.
zák. vskutku nezabýval, avšak právě proto, že dovolatel existenci příslušných
právně významných skutečností ani netvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že právní otázky, které účinně nastolil druhý žalovaný,
vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu,
od níž není důvod se odchýlit. Za této situace dovolací soud jeho dovolání
podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, a to dílem pro nepřípustnost a dílem pro
vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu