26 Cdo 4955/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně RPG Byty, s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Gregorova 3/2582, IČ: 277 69 127, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem,
advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovaným
1/ M. V., a 2/ P. V., zastoupeným JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v
Rakovníku, Vysoká 92, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 14/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2008, č. j. 11 Co 126/2008-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Jiřího
Černého, advokáta se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2007,
č. j. 64 C 14/2006-74, výrokem I. zamítl žalobu na přivolení k výpovědi ze
společného nájmu žalovaných k „bytu č. 10 o vel. 1+2 s příslušenstvím I.
kategorie v O. – P. na N. nám. 11 v domě č. p. 939“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
4. dubna 2008, č. j. 11 Co 126/2008-95, potvrdil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé I. (dále jen „potvrzující
výrok“), změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku) podala žalobkyně
dovolání, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 4. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále jen „o.s.ř.”)
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně,
potvrzené v zamítavém výroku o věci samé rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud mimo jiné za zjištěno, že ohledně
předmětného bytu uzavřeli právní předchůdkyně dovolatelky jako pronajímatelka a
žalovaný jako nájemce nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu
určitou od 1. června 1999 do 31. května 2000 (čl. II. bod 1. věta první nájemní
smlouvy) a že v nájemní smlouvě se zároveň dohodli, že bude-li žalovaný řádně
platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu (tj. nebude mít dluh
na nájemném a úhradách za služby v jakékoli výši), prodlouží se automaticky
nájemní smlouva vždy o dalších dvanáct měsíců, počínaje dnem 1. června 2000
(čl. II. bod 1 věta druhá nájemní smlouvy). Na základě těchto skutkových
zjištění pak především dovodil, že v daném případě šlo o nájemní poměr na dobu
určitou od 1. června 1999 do 31. května 2000, který se do 30. března 2006 ze
zákona (podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.) obnovoval, avšak od 31. března
2006 je takové obnovování nájemní smlouvy u nájmu bytu ze zákona vyloučeno (§
686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č.
107/2006 Sb.). Dále rovněž dovodil, že ani v době od 31. března 2006 se nájemní
smlouva nemohla obnovovat na základě pouhého ujednání o jejím prodloužení o
dalších dvanáct měsíců (viz čl. II. bod 1. věta druhá nájemní smlouvy), tj.
„bez dalšího dvoustranného písemného úkonu účastníků smlouvy (např. dodatku k
této smlouvě …) nemohlo dojít k prodloužení či obnovení nájemního poměru“.
Dovolatelka zpochybnila (prostřednictvím námitek uvedených v dovolání)
správnost posléze uvedeného právního názoru. Uvedený názor by proto mohl činit
napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k
závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že ujednání (obsažené ve smlouvě o nájmu
bytu uzavřené na dobu určitou), podle něhož „bude-li nájemce řádně dodržovat
podmínky uvedené ve smlouvě o nájmu bytu, bude tato smlouva opět prodloužena na
dobu určitou“, nezakládá automatické prodloužení (nebo obnovení) nájemního
vztahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června
2002, sp. zn. 28 Cdo 1078/2002, uveřejněné pod C 1321 ve svazku 19 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3419/2006).
Jestliže odvolací soud dovodil, že nájemní smlouva se nemohla obnovovat na
základě pouhého ujednání o jejím prodloužení o dalších dvanáct měsíců (viz čl.
II. bod 1. věta druhá nájemní smlouvy), neodchýlil se od výše uvedené
judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst.
3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 510,-
Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu