26 Cdo 5089/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně Š. L., M., zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem
se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, proti žalovanému Ing. J. L., O.,
zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. J.
Žižky 39/2, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 62 C 261/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2015, č. j. 8 Co 220/2015-97,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2015, č. j. 8 Co
220/2015-97, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2015, č. j.
62 C 261/2014-71, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 20. 8. 2014 domáhala vyloučení nemovitých věcí z exekuce vedené u soudního exekutora
Mgr. Čeňka Bělasty, Exekutorský úřad v Bruntále, pod sp. zn. 005 EX 1147/2013,
zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, pro katastrální území B.,
obec B. na LV č. 4240, a to pozemku parc. č. 2878/1, zastavěná plocha a
nádvoří, jehož součástí je, a na němž stojí, stavba Bruntál, pozemku parc. č. 2878/2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 2878/3, zastavěná plocha a
nádvoří, pozemku parc. č. 2879/1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí
je, a na němž stojí, stavba B., pozemku parc. č. 2879/2, ostatní plocha,
postižených exekučním příkazem k provedení exekuce prodejem nemovitostí ze dne
29. 7. 2014, č. j. 005 EX 1147/2013-151. Žalobu odůvodnila zejména tím, že
soudní exekutor již dříve vedl ve prospěch žalobce exekuci pro vymožení téže
povinnosti z totožného exekučního titulu stejným způsobem a že rozsudkem
Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 4. 2008, č. j. 12 C 50/2007-51, byly
předmětné nemovitosti z této dřívější exekuce vyloučeny, což představuje pro
exekutora překážku věci pravomocně rozsouzené a opakované provádění exekuce je
nepřípustné. Dále poukázala na skutečnost, že exekučním příkazem vymáhaná
pohledávka vznikla sice za trvání manželství žalobkyně a povinného, ale tento
závazek vznikl výlučně povinnému při používání majetku, který náležel výhradně
jemu, a vymáhaná pohledávka tak nikdy nemohla být součástí společného jmění
manželů, proto by měly být výše uvedené nemovitosti vyloučeny z exekuce. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 10. 2014, č. j. 62 C
261/2014-24, žalovaného prostřednictvím jeho zástupce ve smyslu ustanovení §
114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se ve věci ve lhůtě 30 dnů písemně
vyjádřil, a rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 62 C 261/2014-71, žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 9.356 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Lorence. Dovodil, že usnesení o
výzvě k vyjádření ve věci bylo žalovanému spolu se žalobou doručeno k rukám
jeho právního zástupce dne 23. 10. 2014, že žalovaný se ve stanovené lhůtě (do
24. 11. 2014) ve věci písemně nevyjádřil, a že se proto má ve smyslu ustanovení
§ 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalobou uplatněný nárok uznal. Protože
předmětem řízení je věc, v níž lze uzavřít a schválit smír, soud prvního stupně
rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 153a odst. 3 občanského
soudního řádu žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 7. 2015, č. j. 8 Co 220/2015-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení
2.178 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Lorence. Odvolací soud dovodil, že
žalovanému byla usnesením ze dne 13. 10. 2014, které mu bylo doručeno dne 23. 10. 2014, uložena ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř.
povinnost, aby se k žalobě
ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil. Žalovaný se písemně vyjádřil ve věci až
podáním ze dne 27. 11. 2014, kterým požádal o prodloužení lhůty k vyjádření s
odůvodněním, že byl hospitalizován a je vážně nemocen. Odvolací soud uzavřel,
že pokud se žalovaný nemohl pro nemoc vyjádřit ve stanovené lhůtě, pak měl tuto
skutečnost soudu sdělit ještě před uplynutím lhůty. Vzhledem k tomu, že byly
splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a
odst. 1 o. s. ř., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v
daném případě nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť
vyjádření nepodal z vážného důvodu, ani pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření
ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., protože žaloba neobsahovala skutečnosti,
svědčící o její důvodnosti. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení
§ 237 občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve
spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo
podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázky, zda žalovanému bránil v podání vyjádření vážný důvod ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., v důsledku něhož nenastala fikce uznání
nároku, ačkoliv se na výzvu soudu nevyjádřil včas písemně ve věci samé, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (existence uvedených
vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě
řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně
vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a ve věcech uvedených v § 120 odst.
2 o. s. ř. (srov. § 114b odst. 1 o. s. ř.).
K podání vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. předseda senátu určí
lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. § 114b
odst. 2 větu první o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. nelze vydat nebo
doručit po přípravném jednání podle § 114c o. s. ř. nebo po prvním jednání ve
věci (srov. § 114b odst. 3 o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. musí být žalovanému
doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst. 4 o. s. ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení
§ 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být
poučen (srov. § 114b odst. 5 o. s. ř.).
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání
(srov. § 153a odst. 3 o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním
prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se
záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., aby
se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve
stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to
zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela,
nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela
neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná
vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících
skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě,
popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých
tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o
skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana
žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce
může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení
žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na
jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti
nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a
výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví
proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících
skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže
uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou
vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch.
Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí
být kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá
vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit
(například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů
podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to
ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod,
který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod
na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření
ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod
jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec
bez vážného důvodu nepodal.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že vážný důvod, který
žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené
soudem), má ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.
význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě
stanovené pro podání písemného vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný
důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný
důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas; jestliže tedy žalovaný
podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k
vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce
uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže
prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže
takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření
nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen
sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č.
21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn pod č.
49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.
s. ř. rozumí vážným důvodem, pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření
ve věci, popřípadě vážným důvodem, který mu zabránil i v tom, aby soudu byť jen
sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového vážného
důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého
jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že
vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve
věci, popřípadě překážku, která mu zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni
nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v
konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany
žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít
s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných
důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost
žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu,
ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v
dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost
žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo
628/2013, který byl uveřejněn pod č. 51/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V projednávané věci žalovaný zdůvodnil, proč se ve věci písemně
nevyjádřil včas, tím, že jeho právnímu zástupci, jemuž byla výzva doručena, byl
v druhé polovině září roku 2014 (tj. přede dnem doručení výzvy) zjištěn
lymfopepiteliální karcinom nosohltanu a nejprve byl hospitalizován ve Fakultní
nemocnici v Ostravě a následně v pracovní dny denně dojížděl sanitkou z
Bruntálu do Ostravy a zpět, přičemž tato situace trvala po celou dobu, která mu
byla stanovena k vyjádření k žalobě dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a zástupce
žalovaného v ní prokazatelně nebyl schopen výkonu práce, což vyplývá mimo jiné
ze zprávy jeho ošetřujícího lékaře MUDr. R. Š. ze dne 7. 1. 2015. S
přihlédnutím ke všem okolnostem případu jde podle názoru dovolacího soudu zcela
nepochybně o takovou událost, která ospravedlňuje nejen to, že žalovaný nepodal
písemné vyjádření ve věci ve lhůtě do 24. 11. 2014, ale i skutečnost, že v době
do 24. 11. 2014 ani soudu nesdělil, že má vážný důvod, pro který nemohl podat
vyjádření ve věci ve lhůtě. Nečinnost žalovaného v tomto směru proto nemohla
mít za následek, že by se o nároku, který byl vůči němu uplatněn žalobou, mohlo
mít za to, že ho uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), a že by ve věci mohlo být
rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není
správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu