26 Cdo 526/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr.
Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) I. B., zastoupeného
advokátkou, a b) J. B., proti žalovaným 1) M. K., a 2) M. K.,
zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 16 C 228/2002, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2004, č.j. 13 Co 556/2004-
150, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným
oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
2.892,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 6. 2004, č.j.
16 C 228/2002-118 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 22. 1. 2003, č.j.
16 C 228/2002-21, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v
Plzni ze dne 12. 6. 2006, č.j. 13 Co 203/2003-45, a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k
bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v 1. poschodí domu č.p.
368/33 v K. V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaní v
předmětném bytě bydleli se svými dvěma (zletilými) dětmi A. K. a P. K., že se
v srpnu 2001 odstěhovali do svého domu v O., v němž od té doby žijí a v
předmětném bytě se nezdržují, a že v bytě zůstaly po jejich odchodu bydlet obě
jejich děti. Dospěl k závěru, že právo nájmu žalovaných k předmětnému bytu
zaniklo v srpnu roku 2001 trvalým opuštěním společné domácnosti a přešlo podle
§ 708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč. zák na jejich dceru A. K., když
P. K. je hlášen k trvalému pobytu v bytě své babičky. Na základě toho dovodil,
že žalovaní nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni, a žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 16. 9. 2004, č.j. 13 Co 556/2004-150, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – poté, co
doplnil dokazování opakovaným výslechem svědka K. S. – shledal správnými
skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho hodnocení důkazů.
Na základě toho se ztotožnil i s jeho právním závěrem o zániku nájemního práva
žalovaných k předmětnému bytu a o nedostatku jejich pasivní věcné legitimace v
řízení o žalobě na přivolení k výpovědi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž uvedli, že
řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že „právní posouzení o přechodu práva nájmu žalovaných“ je nesprávné.
Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají, že „projednaly věc pouze
jednostranně“, když vzaly za pravdivá tvrzení žalovaných a jejich dětí o vedení
společné domácnosti a nezohlednily námitky žalobců k tvrzení žalovaných, včetně
námitek, že jejich jednání bylo spekulativní, že se v bytě od srpna 2001 nikdo
nezdržoval a že A. K. zde byla spatřena svědkem S. až v listopadu 2003.
Poukazují dále na to, že se soud nezabýval existencí nájemní smlouvy na dobu
určitou uzavřené se žalovaným dne 21. 11. 1992 a skončením nájemního
vztahu žalovaných k předmětnému bytu ke dni 31. 10. 2003; za tohoto
stavu nemůže obstát ani závěr o nedostatku jejich pasivní věcné legitimace a o
tom, že žaloba musela být z tohoto důvodu zamítnuta. Podle názoru dovolatelů se
soud „odklonil od petitu podané žaloby, když neprávem vytvořil zletilým dětem
žalovaných … právní titul užívání bytu, … a přešel na projednání zcela jiné
věci v zájmu žalovaných, a to na převod nájmu bytu na jejich zletilé děti“.
Správnost závěru o přechodu práva nájmu bytu na A. K. zpochybňují dovolatelé
též námitkou, že aplikace § 708 obč.zák. nepřipadá v úvahu tehdy, je-li byt ve
společném nájmu manželů, neboť uvedené ustanovení předpokládá opuštění společné
domácnosti výlučným nájemcem. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že přípustnost dovolání v dané
věci lze dovozovat toliko z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (nikoliv z
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné
odmítnuto. Pro případ, že by dovolání bylo shledáno přípustným, vyvraceli
námitky dovolatelů o existenci vad řízení a nesprávném právním posouzení věci a
navrhli, aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno dne 16. září 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), kdy žalobkyně, která má právnické
vzdělání a je současně advokátkou, zastupuje žalobce (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu (vyjádřeným ve vztahu k posouzení otázky
pasivní věcné legitimace žalovaných), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen
rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o.s.ř., i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud rovněž přihlíží
z úřední povinnosti k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, naplňující dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatelé sice výslovně uvedený dovolací důvod
uplatňují, nicméně nekonkretizují, v čem spatřují jeho naplnění. Jejich námitky
směřují – mimo námitky nesprávného právního posouzení – proti nesprávně
zjištěnému skutkovému stavu, tj. ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
nelze spatřovat ani v námitce, že se „soud odklonil od petitu podané žaloby“.
Jak se podává z obsahu napadeného rozsudku (i rozsudku soudu prvního
stupně), odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně,
jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali přivolení k výpovědi z
nájmu žalovaných k předmětnému bytu; okolnost, že se (správně) zabýval
existencí nájemního poměru žalovaných k bytu jako otázkou předběžnou,
neznamená, že rozhodl o jiné žalobě (předmětu řízení), neboť jedním z
hmotněprávních předpokladů pro rozhodnutí soudu podle § 711 odst. 1 obč.zák. je
existence nájemního vztahu žalovaného (nájemce) k bytu, jehož nájem je
vypovídán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo
240/2000, uveřejněný pod C 171 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením správnosti napadeného
rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 a §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není
ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice s hodnocením důkazů spočívají dovolací
námitky směřující proti skutkovému závěru, z něhož odvolací soud (ve shodě se
soudem prvního stupně) vycházel, tj. že žalovaní žili v předmětném bytě se
svojí dcerou, která v něm zůstala bydlet i poté, co se odstěhovali do svého
domu v O. Dovolatelé v podstatě toliko paušálně zpochybňují hodnocení důkazů
odvolacím soudem, aniž by konkrétně uvedli, v čem spatřují pochybení soudu při
hodnocení důkazů z hlediska ustanovení § 132 o.s.ř. Z obsahu odůvodnění
napadeného rozsudku se přitom podává, že skutková zjištění, z nichž odvolací
soud vycházel, byla podložena důkazy, které v řízení byly provedeny, a není ani
důvod k závěru, že v jejich hodnocení je logický rozpor. Nelze tedy dovodit, že
by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
proto neobstojí.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve
znění před novelou povedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“)
jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se
nájemci (mimo jiné) jeho děti, které prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve
společné domácnosti a nemají vlastní byt. Ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. se
použije i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost (§ 708
obč. zák.).
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp.zn.
26 Cdo 396/2001, uveřejněný pod C 1334 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 19, ze dne 21. 12. 2005, sp.zn. 26 Cdo 679/2005) vyjádřil právní názor,
že uvedená ustanovení se uplatní i v případě trvalého opuštění společné
domácnosti oběma manžely, subjekty práva společného nájmu bytu.
Nepodařilo-li se dovolatelům zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že
dcera žalovaných A. K. (která je osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první
obč.zák.) s nimi bydlela v předmětném bytě ve společné domácnosti, obstojí i
jeho právní závěr, že právo nájmu žalovaných k předmětnému bytu zaniklo podle §
708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč.zák., a že proto nelze žalobě na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu vyhovět.
Protože žalobcům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle
§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace
nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšné žalobce k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 2.280,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 17
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 2x 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 462,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat
návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 28. června 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu