26 Cdo 5294/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem
se sídlem Opava, Englišova 1901/47, proti žalovanému Společenství vlastníků
jednotek Masarykova třída 274/16, Hrnčířská 274/16, Opava, se sídlem Opava,
Masarykova třída 274/16, IČO 26813106, zastoupenému Mgr. Markem Urbišem,
advokátem se sídlem Opava, Partyzánská 1565/18, o určení neplatnosti usnesení
shromáždění společenství vlastníků, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 24 Cm 58/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 12. září 2013, č. j. 8 Cmo 260/2013-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) usnesením ze dne 12. 9. 2013, č. j. 8
Cmo 260/2013-68, potvrdil rozsudek ze dne 21. 9. 2012, č. j. 24 Cm 58/2012-32,
kterým Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se
žalobce domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění žalovaného ze dne
26. 9. 2011, jehož přijetím bylo rozhodnuto o zvolení (tam uvedených) členů
výboru, a rozhodl o nákladech řízení; současně jej změnil ve výroku o nákladech
řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) včasné
dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013
Sb. (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jako
nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a
nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Otázku zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty dovolací soud posuzoval podle
dosavadních právních předpisů (§ 3036 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, §
243f odst. 1 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že šestiměsíční lhůta k uplatnění práva přehlasovaného
vlastníka domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení přijatých shromážděním
vlastníků jednotek je lhůtou prekluzivní a jejím uplynutím právo zaniká, plyne
zcela jednoznačně z ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o
vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZVB“), jakož i z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. důvody rozsudku ze dne 25. 1. 2012,
sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod číslem 95/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Protože se jedná o lhůtu prekluzivní, objektivní,
není významné, zda a kdy se vlastník jednotky o přijetí usnesení dozvěděl. Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že z možnosti podat návrh na přezkum
rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky,
který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009). Nad rámec řečeného lze uvést, že je nepřípadná výtka dovolatele, že „oba soudy
nezkoumaly, zda usnesení bylo řádně přijato“. Přezkoumat platnost usnesení
shromáždění vlastníků jednotek totiž lze pouze za předpokladu, že přehlasovaný
vlastník jednotky toto své právo uplatní včas. Rozvádí-li dovolatel (v
souvislosti s určením počátku běhu lhůty podle § 11 odst. 3 věty čtvrté ZVB)
předestřenou námitku v tom směru, že „napadené usnesení nebylo do dnešního dne
přijato, neboť shromáždění nebylo schopné usnášení“, ocitá se tím v příkrém
logickém rozporu se svým žalobním požadavkem na vyslovení jeho neplatnosti (tj. jakoby se podanou žalobou domáhal vyslovení neplatnosti neexistujícího
usnesení). Žalobou podle § 11 odst. 3 věty třetí ZVB se totiž přehlasovaný
vlastník může domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého
shromážděním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29
Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Neexistující usnesení však nelze v řízení o uvedené žalobě
přezkoumávat.
Pro případ, že svolané shromáždění nepřijalo určité usnesení
proto, že nebylo usnášeníschopné, může se vlastník jednotky toliko domáhat jeho
nahrazení rozhodnutím soudu podle § 11 odst. 3 věty druhé ZVB. Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že jeho dovolání směřuje „do všech
výroků“ napadeného usnesení odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho
potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Ve vztahu k nákladovým výrokům však dovolatel – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – v rozporu s ustanoveními § 241a odst. 2 a 3
o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a
ani v tomto ohledu nevymezil důvody dovolání.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu