U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné A. M. K., proti povinnému T. K., zastoupenému JUDr.
Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova č. 236/10,
pro dlužné výživné 386.000,- Kč a běžné výživné 6.000,- Kč měsíčně, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 2522/2010, o dovolání povinného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2014, č. j. 14 Co
290/2014-233, takto:
Dovolání povinného se zamítá.
Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 8.
2010, č. j. 67 EXE 2522/2010-21, nařídil exekuci na majetek povinného podle
„vykonatelného“ rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009, č. j.
14 Nc 228/2001-652, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.
10. 2009, č. j. 58 Co 378/2009-681, k uspokojení přednostní pohledávky
oprávněné pro dlužné výživné od 1. 3. 2002 do 31. 5. 2010 ve výši 386.000,- Kč
a pro běžné výživné ve výši 6.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2010 a pro náklady
exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, provedením
exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad
Praha 9.
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 28. 9 2010, č. j. 087 EX
7877/10-16, rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného a to
pozemku p. č. 2060, o výměře 145 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č.
2061, o výměře 818 m2, zahrada, pozemku p. č. 2062, o výměře 111 m2, ostatní
plocha, pozemku p. č. 2064/8, o výměře 32 m2, zeleň, a stavby č. p. 559,
bydlení, na pozemku p. č. 2060, to vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro
obec P., katastrální území K., na listu vlastnictví č. 1041 (dále jen
„nemovitosti povinného“).
K návrhu povinného ze dne 9. 5. 2013, doplněného dvěma podáními shodně
datovanými dnem 10. 5. 2013, na částečné zastavení exekuce a odklad jejího
provedení v rozsahu, v jakém je prováděna exekučním příkazem soudního exekutora
JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, s nímž oprávněná nesouhlasila,
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 3. 2014, č. j. 67 EXE
2522/2010-184, návrh povinného na částečné zastavení exekuce, pokud je tato
vedena prodejem nemovitostí povinného, podle exekučního příkazu ze dne 28. 9.
2010, č. j. 085 EX 7877/10-16, a návrh povinného na částečný odklad provedení
exekuce, pokud je tato vedena shora uvedeným způsobem, zamítl. Vzal za
prokázané, že ke dni 6. 5. 2013 u pověřeného soudního exekutora probíhají proti
témuž povinnému další tři exekuční řízení. Ani v jednom z těchto řízení doposud
nedošlo k dobrovolnému plnění ze strany povinného a povinný nedisponuje účty s
postižitelným majetkem či jiným zabavitelným majetkem. V každém z těchto řízení
bylo soudním exekutorem rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitostí
povinného, fakticky je však prodej nemovitostí povinného realizován v exekuci
vedené soudním exekutorem pod sp. zn. 085 EX 3091/09, v níž bylo o tomto
způsobu vedení exekuce rozhodnuto nejdříve. Budou-li zde nemovité věci
povinného vydraženy a přihlásí-li se do dražby pohledávky všichni soudu známí
věřitelé, nebude případný nepoměr mezi vymáhanou částkou a cenou nemovitostí
tak nepřiměřený. Z počítačového informačního systému (ISAS) totiž bylo
zjištěno, že „kromě shora uvedených 4 exekucí, jejichž provedením byl pověřen
soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek, je u zdejšího soudu vedeno dalších 5
exekucí“. Důvodnost návrhu povinného na částečné zastavení exekuce a odklad
jejího provedení nezakládá ani tvrzení povinného, že „zajišťuje prostředky na
dobrovolnou úhradu exekuce“.
K odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne
25. 3. 2014, č. j. 67 EXE 2522/2010-184, Městský soud v Praze usnesením ze dne
15. 8. 2014, č. j. 14 Co 290/2014-233, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Uvedl, že v otázce přiměřenosti způsobu provedení exekuce vzhledem k výši
vymáhané částky v poměru k ceně nemovitosti souhlasí s argumentací soudu
prvního stupně. Povinný nedoložil svou schopnost zaplatit exekuovanou částku
jiným způsobem provedení exekuce, netvrdí ani, že by vlastnil konkrétní movitý
majetek, z něhož by bylo možné exekuovanou částku vymoci. „Majetkovou situaci
povinného je třeba řešit komplexně v souvislosti s jinými exekučními řízeními.
Zejména při provádění exekuce právě prodejem nemovitostí se totiž uspokojuje
nejen oprávněný, ale i ostatní věřitelé povinného“. Ve vztahu k návrhu
povinného na částečný odklad exekuce dospěl k závěru, že nebyly kumulativně
splněny předpoklady uvedené v ustanovení „§ 266 odst. 1 o. s. ř.“, neboť
povinný se v nepříznivém postavení neocitl bez své viny, když jeho zdravotní
potíže způsobuje právě postup v exekučních řízeních, přičemž exekuce byly
nařízeny, protože povinný řádně a dobrovolně nesplnil to, co mu ukládají
příslušné exekuční tituly. Nepříznivé postavení nemá ani přechodnou povahu.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, z obsahu
dovolání však vyplývá, že zpochybňuje pouze usnesení odvolacího soudu v části,
v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž
Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce.
Tou částí výroku usnesení odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh povinného na
odklad exekuce, se proto dovolací soud nezabýval. Povinný namítá, že exekuce je
vedena k vymožení pohledávky ve výši 386.000,- Kč, včetně „dlužného“ běžného
výživného. Cena nemovitostí povinného zjištěná znalcem v exekuci vedené soudním
exekutorem pod sp. zn. 085 EX 3091/09 je 9.060.000,- Kč, tj. více než 23 krát
vyšší než je hodnota vymáhané pohledávky. Zvolený způsob provádění exekuce je
proto nepřiměřený. Přiměřenost zvoleného způsobu provádění exekuce je přitom
nutné zkoumat výhradně z hlediska poměru vymáhané pohledávky v tomto exekučním
řízení, nikoliv ve vztahu k dalším na majetek povinného vedeným exekucím,
jejichž stav soud v tomto řízení nemá možnost posoudit. „Celkový úhrn
vymáhaných závazků povinného činí podle závěrů soudu cca 2 mil. Kč“, i kdyby
tedy soud mohl zohlednit existenci jiných pohledávek, nemohl by dospět k závěru
o přiměřenosti prodeje nemovitostí povinného, neboť hodnota těchto nemovitostí
je stále více než čtyřnásobná. Exekuce prodejem nemovitostí má subsidiární
povahu a je možné k ní přikročit pouze tehdy, pokud jiné způsoby provedení
nevedou k uspokojení vymáhané pohledávky. „Proto je nutné nadále předpokládat,
že pohledávku lze vymoci přinejmenším prodejem movitých věcí povinného“, „to,
jaké movité věci se nacházejí v držení povinného, jaká je jejich hodnota a zda
postačí na úhradu vymáhané pohledávky, přitom exekutor mohl zjistit až postupem
na základě exekučního příkazu k prodeji movitých věcí a na základě jejich
soupisu, který učiněn nebyl“. K tíži povinného nemůže jít, že soudní exekutor k
postižení movitých věci povinného dosud nepřistoupil, ani to, že povinný sám
movité věci neprodal a dobrovolně pohledávku neuspokojil. Navrhuje, aby
dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k novému rozhodnutí, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a
věc vrátil k rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád)
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen
„o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva [zda exekuci, nařízenou podle zákona
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“),
prodejem nemovitých věcí s cenou značně převyšující výši vymáhané pohledávky
musí vždy předcházet exekuce prodejem movitých věcí], která nebyla doposud v
judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 58 odst. 1 ex. řádu lze exekuci provést jen způsoby
uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v
rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího
příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po
dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných
nákladů exekuce.
Podle ustanovení § 58 odst. 2 ex. řádu nepostačuje-li jeden ze způsobů
provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním
řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K
provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit
současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce
ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a
jiných příjmů, správou nemovité věci, pozastavením řidičského oprávnění nebo
zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech (tzv. primární
způsoby provedení exekuce). Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí
nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství,
nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení
peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitých věcí nebo postižením závodu
(tzv. subsidiární způsoby provedení exekuce).
Podle ustanovení § 58 odst. 3 ex. řádu způsob provedení exekuce určí exekutor.
V posuzované věci bylo zjištěno, že k datu 6. 5. 2013 nebylo na v tomto řízení
vymáhanou pohledávku ve výši 386.000,- Kč (dlužné výživné) a 6.000,- Kč měsíčně
od 1. 6. 2010 (běžné výživné) s příslušenstvím jinými způsoby exekuce, včetně
dobrovolného splnění vymáhané povinnosti přímo povinným, nic vymoženo. Soudní
exekutor nezjistil žádný exekučně postižitelný majetek povinného kromě
nemovitých věcí povinného. Provedení exekuce jiným způsobem než prodejem
movitých věci anebo zmiňovaných nemovitých věcí tak zjevně není možná.
Při posuzování vhodnosti navrženého způsobu provedení výkonu rozhodnutí je
případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí pouze jedním, v zákoně
výslovně uvedeným, kritériem vhodnosti. Samo zjištění takového nepoměru proto
nemůže odůvodnit zamítnutí návrhu na nařízení výkonu (srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo
2103/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo
352/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo
1281/2004). Uvedená zásada přitom platí i pro exekuce, neprojeví se však již
při nařízení exekuce soudem, resp. pověření exekutora jejím provedením, ale
teprve při vydání exekučního příkazu soudním exekutorem (srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo
3642/2012). Ani skutečnost, že cena nemovitostí povinného, z jejichž prodeje má
být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s
příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení
exekuce prodejem nemovitostí povinného je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku
oprávněné nelze buďto vůbec nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. V
žádném případě se nevyžaduje, aby rozhodnutí o způsobu provedení exekuce
prodejem nemovitých věcí předcházela neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce
jiným způsobem, v tomto případě prodejem movitých věcí povinného. Jinak řečeno,
exekuci prodejem nemovité věci s cenou značně přesahující výši vymáhané
pohledávky lze nařídit i tehdy, pokud před tím nebyl zajištěn soupis movitých
věcí (provedena exekuce prodejem movitých věcí).
Způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce pak je návrh povinného
na částečné zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 4 o. s. ř., případně
návrh na odklad exekuce podle ustanovení § 266 o. s. ř. (srov. usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 14 Co 98/2003, publikované
ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 77/2003), v němž,
pokud toto již nevyplývá z obsahu spisu, je primárně na povinném, aby tvrdil a
prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde
existuje jiný exekučně postižitelný (movitý) majetek povinného (a kde se tento
nachází), jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění
účelu exekučního řízení, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné
osoby, tj. uspokojení vymáhané pohledávky. Nepostačuje tedy pouhé tvrzení bez
dalšího, že se soudní exekutor nepokusil provést exekuci prodejem movitých věcí
povinného, aniž by povinný konkrétní exekuovatelný majetek příslušným způsobem
specifikoval a jeho existenci doložil, a že „povinný zajišťuje prostředky na
dobrovolnou úhradu exekuce“.
Jestliže se z námitek (návrhu) povinného nebo z úřední činnosti soudního
exekutora, event. soudu, podávají konkrétní okolnosti o vhodnosti zvoleného
způsobu provedení exekuce, který povede k účinnému a včasnému vydobytí vymáhané
pohledávky, je k nim soudní exekutor při rozhodování o konkrétním způsobu
provedení exekuce, event. soud při rozhodování o návrhu povinného, povinen
přihlížet, v opačném případě jsou bezcenné. Souhlasit lze se závěrem odvolacího
soudu, že při posuzování přiměřenosti doby, v níž lze pohledávku oprávněného za
povinným reálně uspokojit, je nutné zohlednit majetkovou situaci povinného
komplexně. Při prodeji nemovitých věcí povinného jsou v rozvrhovém řízení z
rozdělované podstaty kromě oprávněného uspokojováni i další věřitelé povinného.
Jestliže tedy z posuzovaného exekučního spisu vyplývá, že exekuce byla nařízena
již v srpnu 2010, proti povinnému jsou u pověřeného soudního exekutora vedena
další dříve zahájená a dosud neskončená exekuční řízení pro částky nikoliv
zanedbatelné, v nichž obdobně jako v posuzované věci soudní exekutor dospěl ke
zjištění, že vedle exekuovaných nemovitých věcí povinný nemá jiný disponibilní
majetek, z něhož by bylo možné nároky oprávněných, a to vždy v přiměřené lhůtě
uspokojit, aniž by provedl soupis movitých věcí povinného, a v jednom z těchto
řízení byl již dříve nařízen způsob provedení exekuce prodejem nemovitých věcí
povinného, nejedná se okolnost bezvýznamnou. Neboli jestliže je vedeno proti
povinnému u téhož soudního exekutora více - dříve zahájených - exekučních
řízení, zjevně nevhodným způsobem není provedení exekuce prodejem nemovitých
věcí povinného, dojde-li jím účinněji a rychleji k vydobytí všech vymáhaných
pohledávek za povinným než při použití jiného způsobu provedení exekuce. Jinak
řečeno, jedním z kritérií pro posouzení vhodnosti zvoleného způsobu provedení
exekuce, resp. pro posouzení přiměřenosti doby, v níž lze závazek oprávněného
za povinným vymoci, je i existence dalších - dříve zahájených a dosud
neskončených - exekučních řízení proti povinnému.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v části napadené dovoláním
z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud jej proto podle
ustanovení § 243d písm. a), o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu