26 Cdo 530/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce města S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. Š. a 2)
J. Š., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 177/2002, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2004, č. j. 13 Co
303/2003-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. února 2003,
č. j. 6 C 177/2002-35, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 6,
2. kategorie v domě čp. 925 Z. p. S., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a
příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr
skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění
náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.
března 2004, č. j. 13 Co 303/2003-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní
poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním
dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným
uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po
zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dovodily, že v důsledku neplacení
nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovanými za dobu
delší než tři měsíce (ke dni podání žaloby, tj. k 23. říjnu 2002, dlužili část
nájemného za měsíc listopad 2001 a dále nájemné za prosinec 2001 a za leden,
únor a květen 2002 v celkové částce 5.184,- Kč a i v předchozí době měli s
placením nájemného problémy) je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle § 711
odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke
dni dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně
podmínil vyklizovací povinnost žalovaných z bytu zajištěním náhradního bytu
(podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Na základě skutkových zjištění, že
žalovaní v bytě bydlí se dvěma nezletilými dětmi a že „vždy, když byli žalobcem
upomenuti, že dluží nájemné, dluh doplatili“, přičemž „dluh na nájemném nikdy
nedosahoval vysoké částky“, dovodil, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a že
pro postup podle citovaného ustanovení je naplněn rovněž předpoklad důvodů
zvláštního zřetele hodných. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na
ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. – rozhodl, že žalovaní jsou
povinni byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů od poskytnutí
přístřeší. Pro vyšší formu bytové náhrady (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé
obč. zák.) neshledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – důvody zvláštního
zřetele hodné. Zde dovodil, že skutečnost, že nájemci (žalovaní) mají dvě
nezletilé děti, tímto důvodem zvláštního zřetele hodným není, a pokračoval, že
jiné takové důvody žalovaní ani netvrdili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zrekapitulovali rozhodnutí soudů obou
stupňů, uvedli, že podle právního názoru odvolacího soudu lze v daném případě
přiznat vyšší formu bytové náhrady pouze při existenci důvodů zvláštního
zřetele hodných, za něž nelze pokládat to, že nájemci mají dvě nezletilé děti,
a namítli, že s tímto názorem se neztotožňují; mají – na rozdíl od odvolacího
soudu – za to, že předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu § 712
odst. 5 věty druhé obč. zák.) je naplněn. V této souvislosti uvedli, že „dluh
nikdy nečinil vyšší částku než 8.000,- Kč, po výzvě vždy nájem zaplatili“, že
nájemné nehradili z objektivních důvodů, a to proto, že „neměli peníze“, že
„žalovaná je již 7 let bez pracovního poměru … rodinu tak zajišťoval pouze 2.
žalovaný ze svého příjmu … navíc mají dvě nezletilé děti“ (ve věku 14 a 17
let), které se teprve připravují na budoucí povolání a nejsou proto způsobilé
opatřit si vhodné bydlení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. března 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení
žalovaných ze dne 23. května 2005, podle něhož jejich dovolání směřuje nejen
proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové
náhradě, ale i proti výroku týkajícímu se přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor,
že ve vztahu k výroku týkajícímu se přivolení k výpovědi z nájmu bytu není
uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nijak obsahově
konkretizován (pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – bez
údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá
– není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení /srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo
1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní
judikatura/); veškeré dovolací námitky totiž žalovaní směřují pouze proti
měnícímu výroku o bytové náhradě, proti němuž je ve smyslu ustanovení § 237
odst. písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úplnost lze
připomenout, že od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové
náhradě nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod
pořadovým číslem 28). Nebyly-li další výroky rozsudku odvolacího soudu ve
skutečnosti napadeny, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat jejich věcnou
správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o
spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního
předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání
přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o
dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení
přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným
výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon
1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura).
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a
§ 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z
obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný
skutkový stav věci lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního
zřetele hodných (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr
výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při
vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-
li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/, může
soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má
právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší
(§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé
obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák.
ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má
právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za
současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je
skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle
ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým
předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke
stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25.
listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-
li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního
ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s
nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že
nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další
podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny
kumulativně“.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v posuzovaném případě není
předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných naplněn. Podle názoru dovolacího
soudu nelze ve prospěch žalovaných jako důvod zvláštního zřetele hodný
vyhodnotit samotnou existenci dřívějšího dluhu na nájemném (podle ničím
nezpochybněných skutkových zjištění měli dluh na nájemném již v předchozí době)
jen proto, že „dluh nikdy nečinil vyšší částku než 8.000,- Kč, po výzvě vždy
nájem zaplatili“. Vznikal-li dluh na nájemném opakovaně, nelze – a to i
vzhledem k zájmům pronajímatele – jako důvod zvláštního zřetele hodný
vyhodnotit okolnost, že nájemné nehradili z objektivních důvodů, a to proto, že
„neměli peníze“, že „žalovaná je již 7 let bez pracovního poměru … rodinu tak
zajišťoval pouze 2. žalovaný ze svého příjmu“. Navíc se žalovaní mýlí, mají-li
za to, že na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných lze bez dalšího
usoudit (pouze) z jejich sociální situace. Při posuzování naplněnosti uvedeného
předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu
pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné
okolnosti, mimo jiné i okolnosti na straně pronajímatele, a to zvláště za
situace, kdy pronajímatelem je obec (město Stříbro), která má specifické
postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím
území. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v
případě zajišťování vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je
bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č.
8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nemělo – zejména za situace, kdy dluh
na nájemném vznikal opakovaně – žádný praktický význam. Jako důvod zvláštního
zřetele hodný nelze posuzovat ani to, že „navíc mají (žalovaní) dvě nezletilé
děti“; tato skutečnost totiž naplňuje předpoklad „rodiny s nezletilými dětmi“,
a proto nemůže (současně) naplňovat také předpoklad „důvodů zvláštního zřetele
hodných“. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě,
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání
jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní
nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu