26 Cdo 545/2025-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobce P. D., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, proti žalované E. M., zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, o uložení povinnosti odstranit neoprávněné zásahy do společných částí nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 190/2021-175, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 122/2024-232, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 122/2024-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
4. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
6. Těmto požadavkům dovolatel nedostál. K předpokladům přípustnosti v úvodu dovolání pouze obecně uvedl, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, která v rozhodování tohoto soudu nebyla vyřešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem rozhodnuta jinak“. Formuloval šest otázek, aniž by u každé z nich vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání: „- zda je jednotka, vymezená podle § 2 zákona č. 72/1994 Sb. (dále jen BytZ) v souladu s právními předpisy definována kromě zákresu (půdorysu) automaticky také celým prostorem, nacházejícím se nad tímto půdorysem nebo zda je naopak jednotka definována jako soubor místností (včetně jejich prostorové ohraničenosti), které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení“; - „zda může být – podle § 2 BytZ – jako součást jednotky definován i půdní prostor, který není podle zákonné úpravy určen podle rozhodnutí stavebního úřadu určený k bydlení“;
- „zda – pokud byla v prohlášení vlastníka vydaném podle § 4 BytZ vymezena část společných prostor, které nejsou místností, určená výlučně k užívání s konkrétním bytem
– je podlahová plocha těchto prostor plochou bytu jako jednotky“; - „pokud byla v prohlášení vlastníka vydaném podle § 4 BytZ vymezena část společných prostor, které nejsou místností, určená výlučně k užívání s bytem, zda v takto vymezených prostorách může vlastník provádět stavební úpravy jako ve své jednotce“;
- „pokud byla v prohlášení vlastníka vydaném podle § 4 BytZ vymezena část společných prostor, které nejsou místností, určená výlučně k užívání s bytem, zda v takto vymezených prostorách může vlastník provádět stavební úpravy společných částí domu jako by je mohl provádět podle smlouvy o výstavbě, případně podle odpovídajícího rozhodnutí shromáždění. S tím je spojena i dílčí otázka, zda samotné prohlášení vlastníka případně spojené jen s pasivitou ostatních vlastníků případně jen za souhlasu statutárního orgánu společenství vlastníků může bez úpravy základních náležitostí smlouvy o výstavbě či odpovídajícího rozhodnutí shromáždění být právním důvodem pro provedení stavebních úprav společných částí domu, kterými se ve společných částech domu vytváří nové místnosti, rozšiřující byt. Konečně je s tím spojena i otázka, zda se odstranění takto provedených stavebních úprav společných částí domu jako neoprávněného zásahu může domáhat i každý vlastník jednotky v domě (tedy včetně žalobce)“;
- „zda může žalovaný úspěšně popřít pasivní legitimaci k povinnosti odstranění jen (vlastním) tvrzením, že změnu provedl někdo jiný, anebo tvrzením, že není známo, kdo změnu provedl (jinými slovy, zda zde není namístě obrácení důkazního břemene za situace, kdy okolnosti jinak bez větších pochybností nasvědčují, že změny mohla provést jen Žalovaná.“
7. Ani z obsahu dovolání pak nelze dovodit, kterou z jím formulovaných otázek dovolatel považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, při řešení které konkrétní otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která konkrétní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně ani od kterého svého řešení se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
8. Předložil-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, bylo zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich, to však neučinil.
9. Shora uvedeným požadavkům nevyhovuje ani pouhý odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, a v něm přijatý závěr týkající se aktivní legitimace k žalobě na odstranění neoprávněného zásahu, bez současného uvedení (či alespoň naznačení) jednoho z kritérií přípustnosti předpokládaných § 237 o. s. ř. Obdobně to platí i pro jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4519/2016, které je navíc usnesením o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, v němž dovolací soud z povahy věci žádnou otázku hmotného či procesního práva meritorně neřešil.
10. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se některými jím tvrzenými zásahy do společných částí domu vůbec nezabýval, uplatňuje tzv. jiné vady řízení. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádnou argumentaci, nadto by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu