26 Cdo 287/2018-155
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobců a) J. K., Č., b) E. K., Č., c) J. T., F., d) J. T., F.,
zastoupených JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská
381/6, proti žalované A. H., F., zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se
sídlem v Liberci, nám. Sokolovské 312/1, o odstranění stavebních úprav, vedené
u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 293/2013, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22.
září 2016, č. j. 83 Co 176/2015–103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. září
2016, č. j. 83 Co 176/2015–103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci (vlastníci bytových jednotek v domě v k. ú. R.) se domáhali, aby
žalované (vlastnici bytové jednotky v témže domě) byla uložena povinnost
odstranit stavbu zděné kotelny o půdorysných rozměrech 1,25 m x 2,0 m a výšce
2,5 m, umístěné na schodišti společných prostor u vstupu do její bytové
jednotky, provedené z tvárnic Ytong, tloušťky 10 cm a zastřešené pultovou
střechou, včetně osazení kotle na tuhá paliva, v přízemí domu, stojícího na
pozemku v k. ú. R., obci R. (dále jen též „předmětná kotelna“ či „kotelna“).
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č.
j. 14 C 293/2013-45, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud
odvolací) rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 83 Co 176/2015–103, rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a ve výrocích
o nákladech řízení jej změnil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, že žalobci i
žalovaná jsou vlastníci bytových jednotek v témže domě, v jehož společných
prostorách žalovaná v roce 2011 zřídila zděnou kotelnu bez souhlasu vlastníků
ostatních jednotek. Po částečném doplnění dokazování dále zjistil, že dne 17.
3. 2015 shromáždění vlastníků, kterého se účastnili vlastníci jednotek
disponující spoluvlastnickými podíly na společných částech domu v celkové výši
52,0265 %, přijalo usnesení, že „souhlasí a schvaluje umístění kotelny paní H.
na společných částech domu – v přízemí domu na chodbě u jednotky paní H.“. Pro
schválení tohoto usnesení hlasovalo 100 % přítomných vlastníků.
Za správný pokládal právní názor soudu prvního stupně, že výstavbou kotelny
žalovaná zasáhla do společných částí domu neoprávněně, neboť k takové stavební
úpravě neměla souhlas tří čtvrtin vlastníků jednotek vyžadovaný ustanovením §
11 odst. 5 a § 13 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, dále jen
„zákon o vlastnictví bytů“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 613/2013, dodal, že uložení povinnosti žalované, aby
odstranila neoprávněný zásah do společných částí domu, vyplývá z § 13 odst. 2 a
3 zákona o vlastnictví bytů, a protože bylo zasaženo do vlastnického práva
ostatních podílových spoluvlastníků společných částí budovy, může se kterýkoli
z nich domáhat ochrany podle citovaného ustanovení. Dále dovodil, že dodatečný
souhlas shromáždění vlastníků se stavebními úpravami by mohl mít za určitých
okolností relevanci, avšak usnesení ze dne 17. 3. 2015, kterým měl být tento
souhlas udělen, nebylo přijato v souladu se stanovami tříčtvrtinovou většinou
všech vlastníků jednotek, a nemůže proto představovat podklad pro zásah do
společných částí domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Především namítala, že odvolací soud se
odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo
5610/2015, jestliže dovodil, že žalobci jsou aktivně věcně legitimováni.
Vyjádřila přesvědčení, že aktivní věcnou legitimaci má pouze společenství
vlastníků, které je způsobilé právně jednat ve věcech spojených se správou
domu, a vzhledem k tomu, že jde o zásah do společných částí budovy, mělo být
účastníkem řízení společenství nebo i ostatní vlastníci bytových jednotek, do
jejichž (spolu)vlastnického práva bylo zasaženo. Dále poukázala na to, že od
16. 1. 2015 bylo proti ní vedeno insolvenční řízení a bytová jednotka v jejím
vlastnictví byla součástí konkursní podstaty, a proto měla být účastníkem
řízení i insolvenční správkyně. Zdůraznila, že žalobci nemají nadpoloviční
většinu hlasů, a nemohou proto rozhodovat o užívání společných prostor.
Správcem společných prostor je společenství vlastníků, které jí souhlas k
užívání těchto prostor udělilo. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích
námitek, měli za to, že dovolatelkou formulované otázky již byly dovolacím
soudem vyřešeny, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro
řešení otázek hmotného práva (níže vymezených), které v rozhodování dovolacího
soudu v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nebyly dosud vyřešeny.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, přihlédne k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady nebyly
namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé
ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. K právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví,
včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, se od nabytí
účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy
zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“);
dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k
takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů (která nelze v dovolání zpochybnit
a která odpovídají obsahu spisu) v roce 2011 žalovaná postavila zděnou kotelnu
ve společných částech domu. Podle tehdy účinného zákona o vlastnictví bytů ke
stavebním úpravám, jimiž se mění vnitřní uspořádání domu, potřebovala souhlas
shromáždění vlastníků jednotek vyslovený tříčtvrtinovou většinou (§ 11 odst. 5,
§ 13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů). Jelikož potřebný souhlas shromáždění
neměla, závěr odvolacího soudu, že do společných částí domu zasáhla
neoprávněně, je správný. V posuzovaném případě jde tedy o žalobu, kterou je uplatňována ochrana
vlastnického práva vlastníků jednotek před neoprávněným zásahem do společných
částí domu. Stav, který byl neoprávněným zásahem navozen, sice vznikl v roce
2011, ale do 31. prosince 2013 neskončil a trvá i po 1. lednu 2014, kdy o něm
také soudy obou stupňů rozhodovaly. Od 1. ledna 2014 je proto třeba vztah mezi
účastníky posoudit podle o. z. Tyto závěry vycházejí z již ustálené soudní
praxe, která dovodila, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po
1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v
§ 1042 o. z. Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak
samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné
důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srov. rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013,
uveřejněný pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K obdobným
závěrům soudní praxe dospěla i při posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na
zdržení se imisí podle § 1013 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka aktivní věcné legitimace vlastníků jednotek je v poměrech o. z. otázkou
dovolacím soudem dosud neřešenou. Námitka, že rozsudek odvolacího soudu závisí na právní otázce, kterou odvolací
soud vyřešil v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna
2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015, přípustnost dovolání založit nemůže. V
odkazovaném rozhodnutí se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení § 9 odst. 1
ve spojení s § 9a odst. 1 písm. c) zákona o vlastnictví bytů a dovodil, že není-
li ve stanovách společenství stanoveno jinak, je společenství vlastníků
jednotek aktivně věcně legitimováno domáhat se (žalobou podanou u soudu) vydání
bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu
nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek (členů
společenství) na základě neplatné nájemní smlouvy (popřípadě bez právního
důvodu). Otázku aktivní věcné legitimace vlastníků jednotek odkazované
rozhodnutí neřešilo. Otázkou aktivní věcné legitimace vlastníků jednotek se v poměrech dřívější
právní úpravy dovolací soud zabýval v jiných rozhodnutích. V rozsudku ze dne
23. prosince 2004, sp. zn. 28 Cdo 2062/2003, dovodil, že rozpory při užívání
společných prostor musí být podrobeny především kritériu přiměřenosti
(proporcionality); je třeba chránit, aby některý ze spoluvlastníků neužíval
společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru přiměřenou
poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatními a eventuálně jim
zamezoval nebo komplikoval využití těch souvisejících (sklepních) prostor,
které užívají výlučně. Vyslovil názor, že chybí-li výslovná úprava popsaného
konfliktu v zákoně č. 72/1994 Sb., pak je namístě aplikace výkladových pravidel
převzatých z § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, o omezení práv vlastníka při kontaktu s vlastníkem jiným (sousedícím). K
tomuto názoru se dovolací soud později přihlásil také v usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2062/2010. V rozsudku ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 613/2013, dále uzavřel, že uložení povinnosti vlastníkovi jednotky,
aby odstranil neoprávněný zásah do společných částí domu, kterého se dopustil
vlastník jednotky nebo osoba, která jednotku se souhlasem jejího vlastníka
užívala, vyplývá přímo z § 13 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů. Této
ochrany se mohou domáhat ostatní spoluvlastníci společných věcí. Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by z
uvedených závěrů nebylo možno vycházet i v poměrech o. z. I když institut
bytového spoluvlastnictví doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o
vlastnictví bytů určitých změn, jeho podstata nadále spočívá v tom, že práva
jednotlivých vlastníků jednotek jsou omezena stejným vlastnickým právem
ostatních vlastníků jednotek. Podle § 1175 odst. 1 o. z.
vlastník jednotky má
právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt
jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky
výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. Z
uvedeného vyplývá, že poruší-li vlastník jednotky tyto povinnosti, může se
dotčený vlastník domáhat ochrany svého vlastnického práva podle citovaného
ustanovení. Půjde-li o změnu společných částí domu (jako tomu bylo v souzené
věci), je třeba za „dotčené“ vlastníky považovat všechny vlastníky jednotek v
domě. Závěry formulované a odůvodněné dosavadní soudní praxí o věcné aktivní
legitimaci vlastníků jednotek se tudíž přiměřeně uplatní i v poměrech o. z. Aktivní věcná legitimace společenství vlastníků ve věcech spojených se správou
domu na výše uvedených závěrech ničeho nemění. Byť je společenství vlastníků
oprávněno v rámci správy domu podat negatorní žalobu podle ustanovení § 126
odst. 1 obč. zák. (nyní § 1042 o. z.) proti osobě, která neoprávněně zasahuje
do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010, uveřejněný pod č. 106/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017), není tím vyloučeno, aby se jednotliví vlastníci jednotek
domáhali ochrany svých práv samostatně, jsou-li pro to splněny předpoklady. Opačný výklad by totiž vedl k nežádoucímu závěru, že v případech, kdy
společenství vlastníků je nečinné a negatorní žalobu nepodá, vlastníci jednotek
by neměli k dispozici žádný prostředek k dosažení nápravy. Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci dovodil, že žalobci jsou
aktivně věcně legitimováni domáhat se odstranění neoprávněného zásahu do
společných částí domu, je jeho závěr v konečném důsledku správný. Jak dále vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, v průběhu odvolacího
řízení došlo k podstatné změně skutkového stavu, neboť dne 17. 3. 2015
shromáždění vlastníků přijalo usnesení, kterým s umístěním kotelny žalované
vyslovilo souhlas. Byť je z důvodu právní jistoty žádoucí, aby byl souhlas se stavebními úpravami
udělen před jejich realizací, nelze vyloučit, že bude dán dodatečně a že tím
bude neoprávněnost zásahu do společných částí domu zhojena. Vzhledem k tomu, že
se shromáždění konalo dne 17. 3. 2015, je třeba platnost přijatého usnesení
posuzovat podle právní úpravy obsažené v o. z., konkrétně v § 1206 a násl. o. z. Dovolání je tak přípustné i pro řešení další předložené otázky – právní
relevance rozhodnutí shromáždění vlastníků přijatého přes nesouhlas části
vlastníků jednotek, která v rozhodování dovolacího soudu v poměrech právní
úpravy účinné od 1. ledna 2014 nebyla dosud vyřešena. Za účinnosti zákona o vlastnictví bytů se soudní praxe ustálila v názoru, že
soud může posuzovat platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků pouze
v řízení podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zák. č. 72/1994 Sb.; v jiném
řízení jeho platnost posuzovat nelze, a to ani jako předběžnou otázku (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn.
29 Cdo 383/2010,
uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento
názor nemá dovolací soud důvod měnit ani v poměrech o. z. Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný
vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky,
navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout,
aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh
podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl
nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká. Citované ustanovení je obdobou
ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016), a předpoklady a podmínky pro
soudní přezkum usnesení shromáždění jsou zde upraveny stejně. Je proto i nadále
vyloučeno, aby tato usnesení byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení
upraveným postupem. V projednávané věci to znamená, že rozhodlo-li shromáždění o záležitosti, která
patří do jeho působnosti [§ 1208 písm. f) bod 7. o. z.], měl odvolací soud
zkoumat pouze to, zda přijaté usnesení bylo napadeno žalobou na určení jeho
neplatnosti podle § 1209 o. z. Nestalo-li se tak, nemohl odvolací soud (jako
otázku předběžnou) posuzovat, zda bylo přijato v souladu se zákonem a
stanovami, ale měl z tohoto usnesení vycházet. Jelikož odvolací soud
přezkoumával platnost usnesení ze dne 17. 3. 2015, spočívá jeho rozsudek na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na obsah dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že byť
by bytová jednotka ve vlastnictví žalované byla součástí majetkové podstaty,
řízení o odstranění neoprávněného zásahu do společných prostor domu není
řízením o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které
mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v
insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se
v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení). Nebyl proto dán důvod k přerušení řízení a tím
méně pak ke změně v okruhu účastníků. Při oddlužení navíc disponuje s podstatou
dlužník. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.