26 Cdo 5610/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domů čp. 2406, 2407, 2408 a 2409,
Palackého ulice, Pardubice - Zelené předměstí, se sídlem v Pardubicích –
Zeleném předměstí, Palackého 2409, IČO: 25957902, zastoupeného Mgr. Josefem
Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích – Zeleném předměstí, třída Míru 92,
proti žalované Elektrárny Opatovice, a.s., se sídlem v Opatovicích nad Labem –
Pardubice 2, IČO: 28800621, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se
sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 5/49, o zaplacení částky 561.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 61/2004,
o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 7. dubna 2015, č. j. 22 Co 375/2014-492, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce (správce „domu č. p. v P., na stavební parc. č. 4932“ – dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“) se změněnou žalobou domáhal zaplacení částky
561.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Žalobu odůvodnil
tvrzením, že za období od 1. ledna 2002 do 8. prosince 2006 mu žalovaná
nezaplatila adekvátní protiplnění za užívání nebytových prostor nacházejících
se v suterénu předmětného domu (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp.
„nebytové prostory“), které bývalý vlastník domu statutární město Pardubice
pronajal nájemní smlouvou ze dne 30. dubna 1998 na dobu neurčitou její právní
předchůdkyni společnosti TEPELNÉ HOSPODÁŘSTVÍ PARDUBICE, s.r.o., IČO: 60930560,
za účelem provozování předávacích horkovodních tlakově nezávislých stanic
(technologických zařízení zajišťujících dodávky tepla a teplé užitkové vody) za
podle něj nepřiměřeně nízké a tudíž neplatně sjednané nájemné ve výši 1.000,-
Kč ročně (které mu žalovaná také skutečně hradí).
K odvolání dřívější žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 22 Co
623/2007-241, změnil ve vyhovujícím výroku I. v pořadí první rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích (soudu prvního stupně) ze dne 27. dubna 2007, č. j. 7 C
61/2004-173 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2007, č. j. 7 C
61/2004-180), tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 31. března 2011, č. j. 22 Cdo 4646/2008-263, citovaný rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud usnesením ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 22 Co
623/2007-285, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a
ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. října
2013, č. j. 7 C 61/2004-356, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Odvolací soud nejprve
usnesením ze dne 20. ledna 2015, č. j. 22 Co 375/2014-474, rozhodl, že na
straně žalované bude v řízení pokračováno se společností Elektrárny Opatovice,
a.s., se sídlem v Opatovicích nad Labem – Pardubice 2, IČO: 28800621, a to
namísto původní žalované EBEH Opatovice, a.s., se sídlem v Opatovicích nad
Labem – Pardubice 2, IČO: 45534292, (dříve jednající též pod obchodními firmami
Elektrárny Opatovice, a.s., a International Power Opatovice, a.s.), a následně
usnesením ze dne 7. dubna 2015, č. j. 22 Co 375/2014-492, zrušil citovaný (v
pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (chybně označený číslem jednacím 7
C 61/2014-356, namísto správného čísla jednacího 7 C 61/2004-356) a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Zatímco soud prvního stupně – s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 a 10 a § 9a
odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění po novele provedené
zákonem č. 451/2001 Sb. (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) – dovodil, že žalobce
nemůže mít aktivní věcnou legitimaci k vymáhání uplatněného nároku (tu podle
něj mohou mít pouze vlastníci jednotek v domě, jsou-li právě oni spoluvlastníky
předmětných nebytových prostor), dospěl odvolací soud k opačnému závěru. Zde
předně zdůraznil, že je-li společenství vlastníků jednotek (dále též jen
„společenství“) ze zákona (z ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994
Sb.) oprávněno vlastním jménem uzavírat mimo jiné smlouvy o nájmu společných
částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek,
nepochybně mu svědčí nejen právo na zaplacení dlužného nájemného z takových
prostor, nýbrž i právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného jejich
užíváním na základě neplatné nájemní smlouvy (ale i bez právního důvodu). Podle
jeho názoru je tomu tak proto, že opačný závěr by vedl k stěží akceptovatelnému
důsledku, že v situaci, kdy v řízení, v němž se společenství (jako
pronajímatel) domáhá zaplacení dlužného nájemného, k jehož vymáhání je jinak
aktivně věcně legitimováno, vyjde najevo, že je neplatná nájemní smlouva,
kterou uzavřelo s žalovaným (jako nájemcem), musejí vstoupit do řízení na jeho
místo jednotliví vlastníci jednotek, jinak žalující strana nemůže ve sporu
uspět. Dodal, že ve prospěch závěru, že společenství je aktivně věcně
legitimováno k vydání bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním
společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků
jednotek na základě neplatné nájemní smlouvy (či bez právního důvodu), navíc
hovoří též právní názory zastávané v již ustálené soudní praxi, která řeší
příbuznou problematiku (v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu
z 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3372/2007, uveřejněný pod č. 61/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 24. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo
3281/2008, a z 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010, uveřejněný pod č.
106/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 1 As 38/2011, uveřejněný pod č.
2513/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Za této situace
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále
jen „o. s. ř.“), a věc mu
– s odkazem na ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – vrátil k dalšímu
řízení.
Proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Především namítla, že odvolací
soud, aniž k tomu byl oprávněn, se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v
jeho dřívějším (zrušujícím) rozhodnutí, jestliže nyní dovodil, že žalobce může
být k vymáhání uplatněného nároku (je-li vůbec dán) aktivně věcně legitimován.
Podle jejího mínění totiž odvolací soud smí svůj předchozí (závazný) právní
názor změnit zásadně jen tehdy, jestliže neobstojí ve světle nové judikatury
(zde poukázala mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3342/2007). V dané věci však žádný judikatorní posun v mezidobí
nenastal. Poté vyjádřila přesvědčení, že dotčený právní názor navíc není ani
správný. V této souvislosti podotkla, že byť ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/
zákona č. 72/1994 Sb. opravňuje společenství uzavírat smlouvy o nájmu
společných částí domu či jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek,
nelze z něj dovodit, jak to chybně učinil odvolací soud, že je též oprávněno
vymáhat u soudu dlužné nájemné, resp. bezdůvodné obohacení získané plněním z
neplatné nájemní smlouvy. Měla za to, že v tomto ohledu odvolací soud přehlédl
ustanovení § 9a odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., které jako jediné ustanovení
obsažené v citovaném zákoně přiznává společenství kompetenci vymáhat určité
nároky u soudu, přičemž tak činí pouze ve vztahu k plnění povinností uložených
příslušným orgánem společenství podle daného zákona vlastníkům jednotek; ve
všech ostatních případech však platí obecná zásada, že majetková práva ke
společným prostorám v domě svědčí výhradně vlastníkům jednotek (z titulu
podílového spoluvlastnictví), kteří jsou také výlučně oprávněni je na základě
vlastní vůle, vlastním jménem a na vlastní účet uplatňovat u soudu. Poukázala
rovněž na to, že žalobce neuzavřel (jako pronajímatel) nájemní smlouvu, o níž
opírá uplatněný nárok, a může se tedy domáhat zaplacení žalované částky toliko
z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nebytových
prostor bez právního důvodu. Pakliže však není vlastníkem dotčených prostor
(pouze je „spravuje“), nemůže být ani subjektem, na jehož úkor se mohla jejich
užíváním bezdůvodně obohatit. Podle ní tak i z tohoto důvodu není žalobce v
daném sporu aktivně věcně legitimován. Vzhledem k tomu zastávala stanovisko, že
judikatura, na níž odkázal odvolací soud, není poměrům souzené věci přiléhavá,
a vyslovila názor, že v předestřeném kontextu nebyla otázka aktivní věcné
legitimace společenství dovolacím soudem doposud řešena. Navrhla, aby dovolací
soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně potvrdí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích
námitek, poukázal rovněž na to, že je vadný uplatněný dovolací návrh, a navrhl,
aby z tohoto důvodu bylo dovolání odmítnuto, eventuálně zamítnuto, neshledá-li
dovolací soud důvod pro jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud dovolání žalované (dovolatelky) proti napadenému usnesení
odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2.
ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.
– dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas,
subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž
bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení hmotněprávní otázky,
jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky, zda
společenství vlastníků jednotek je aktivně věcně legitimováno k vymáhání
bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu
nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek (členů
společenství) na základě neplatné nájemní smlouvy (popřípadě bez právního
důvodu). Již jen na okraj lze poznamenat, že dovolací soud dovolání neodmítl
(jak jej k tomu nabádal žalobce), neboť případné nedostatky dovolacího návrhu
obecně nepředstavují vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat ve
smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedenou vadu dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila námitkou, že odvolací soud se odchýlil od
právního názoru vyjádřeného ve svém dřívějším (zrušujícím) rozhodnutí, aniž k
tomu byl oprávněn. Uvedená dovolací námitka však nemůže být opodstatněná už
proto, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by
odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším
odvolacím řízení změnit (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. října
2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod č. 80/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka sice na citované rozhodnutí v dovolání
odkázala, avšak nelze přisvědčit její úvaze, že odvolací soud smí svůj
předchozí (závazný) právní názor změnit zásadně jen tehdy, jestliže neobstojí
ve světle nové judikatury. Současně však nelze ani přehlédnout, že právní
závěry vztahující se k otázce aktivní věcné legitimace žalobce odvolací soud
opřel převážně o rozhodovací praxi (vyšších) soudů až z doby po vydání
předchozího (kasačního) rozhodnutí, v němž při řešení uvedené otázky dospěl k
odlišným závěrům. Lze proto uzavřít, že vytýkaný postup odvolacího soudu není
vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací
soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tj. především podle zákona č. 72/1994
Sb. a dále také zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. společenství vlastníků jednotek (dále
jen "společenství") je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a
zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami
společných částí domu (dále jen "správa domu"), popřípadě vykonávat činnosti v
rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí
domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. Společenství může
nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze
k účelům uvedeným ve větě první. Ve smyslu § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č.
72/1994 Sb. je společenství oprávněno činit právní úkony, především uzavírat
smlouvy ve věcech předmětu své činnosti podle tohoto zákona, zejména k nájmu v
případech nájmu společných částí domu a dále k nájmu jednotek ve
spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že v případě společenských vztahů
upravených zákonem č. 72/1994 Sb. nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných
vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se
nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde
projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána
dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na
straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně
druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví
vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva,
které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností (srov. usnesení
Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince
2015, sp. zn. I. ÚS 752/15). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil také k názoru
vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci
nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s
budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným
vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014). Důsledky
vyplývající pro vlastníky jednotek z uvedeného omezení řeší shora citovaná
zákonná úprava zavedením tzv. společenství vlastníků jednotek (dále opět jen
„společenství“), které vzniká přímo ze zákona (v domě s nejméně pěti
jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků – viz
§ 9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) a jehož hlavním účelem je zabezpečovat řádný
výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní úprava předně prohlašuje za
právnickou osobu, čímž mu přiznává způsobilost mít práva a povinnosti, tedy
právní subjektivitu. Vedle toho mu zároveň poskytuje v rozsahu předmětu jeho
činnosti oprávnění nabývat práva a povinnosti vlastními právními úkony, tj. právně jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, který byl na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu konaném dne 8. června 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že společenství vzniká přímo ze
zákona a má právní subjektivitu i způsobilost právně jednat (byť omezenou na
stanovený předmět činnosti), současně vyplývá, že ve věcech spojených se
správou domu nejedná z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá
práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem (viz obdobně důvodová zpráva k
zákonu č. 103/2000 Sb., zvláštní část, čl. I, výklad k bodu 8; citovaná
důvodová zpráva je dostupná např. v ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/
LIT52396CZ). Jestliže tedy ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994
Sb. výslovně zahrnuje mezi právní úkony, jež je společenství oprávněno činit v
rámci předmětu své činnosti (správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č.
72/1994 Sb.), smlouvy o nájmu společných částí domu nebo i jednotek ve
spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, je zřejmé, že společenství přísluší
tyto smlouvy uzavírat namísto vlastníků jednotek, a to tzv. vlastním jménem a
na vlastní účet.
V rozsudku ze dne 18. října 2001, sp. zn. 28 Cdo 1603/2001, uveřejněném pod č.
C 793 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud vyložil, že obecné
vymezení nájemní smlouvy (§ 663 obč. zák.) definuje nájemní smlouvu jako
závazkový úplatný vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, v němž pronajímatel
přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo
z ní bral i užitky. Jestliže tedy zákonodárce svěřil společenství rovněž
kompetenci uzavírat – vlastním jménem a na vlastní účet
– smlouvy o nájmu společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví
všech vlastníků jednotek, nelze mít žádných pochyb o tom, že výnosy z uvedených
prostor (úplata za jejich užívání třetími osobami) jsou ze zákona jeho příjmem
(a nikoli příjmem jednotlivých vlastníků jednotek). V této souvislosti však
dovolací soud nepřehlédl, že jde-li o jednotky ve spoluvlastnictví všech
vlastníků jednotek, pak ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb.
povolává společenství k jejich pronajímání namísto vlastníků jednotek přesto,
že toto oprávnění nemá bezprostřední návaznost na hlavní předmět činnosti této
právnické osoby (zabezpečování správy, provozu a oprav společných částí domu).
Z tohoto důvodu zastává dovolací soud názor, že vlastníci jednotek mohou
uvedenou kompetenci společenství „odejmout“, a to na základě odlišné úpravy
této otázky ve stanovách společenství. Jestliže však v této věci takto
neučinili, náleží společenství výnosy jak ze společných částí domu, tak
jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, a to i tehdy, užívala-li
je třetí osoba na základě neplatné nájemní smlouvy nebo i bez právního důvodu.
V takovém případě se totiž dotčená osoba bezdůvodně obohacuje nikoli na úkor
(spolu)vlastnického práva jednotlivých vlastníků jednotek, nýbrž na úkor práva
společenství spravovat svěřený majetek, zahrnujícího rovněž oprávnění jej –
namísto vlastníků jednotek – za úplatu přenechat do užívání třetím osobám
(zejména v situaci, kdy jej dočasně nepotřebuje k plnění jiných úkolů v rámci
stanoveného předmětu činnosti), neboť je to právě společenství, jemuž takto
ušlo nájemné, na něž by jinak mělo právo, pokud by spravovaný majetek (platně)
pronajalo, a jemuž je proto zapotřebí tuto ztrátu vyrovnat podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.).
Z vyložených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že z ustanovení § 9 odst. 1
ve spojení s § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb. lze dovodit, že není-
li ve stanovách společenství stanoveno jinak, je společenství vlastníků
jednotek aktivně věcně legitimováno domáhat se (žalobou podanou u soudu) vydání
bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu
nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek (členů
společenství) na základě neplatné nájemní smlouvy (popřípadě bez právního
důvodu).
Již jen na okraj dovolací soud – s ohledem na uplatněné dovolací námitky –
podotýká, že věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem
hmotného práva, o něž v řízení jde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, uveřejněný pod č. C 3503 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Svědčí-li tedy společenství nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu
nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, nelze mu upřít
ani oprávnění domáhat se jeho splnění soudní cestou v případě, že mu povinná
osoba bezdůvodné obohacení nevydá dobrovolně. Opačný závěr by vedl k absurdnímu
důsledku spočívajícímu v tom, že zde nebude nikdo, kdo by jako osoba aktivně
věcně legitimovaná mohl příslušný nárok úspěšně vymáhat. Zbývá dodat, že
dovolatelkou odkazované ustanovení § 9a odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. se nijak
nedotýká vnějších vztahů společenství, a tudíž ani nikterak nepřekáží možnosti
společenství účinně se domoci svých (zejména porušených) práv vůči třetím
osobám v občanském soudním řízení; o tom ostatně svědčí rovněž dosavadní
judikatura Nejvyššího soudu (viz zejména rozhodnutí, na něž poukázal odvolací
soud, a dále např. rozsudky z 12. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014, či
ze 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, jenž již byl zmíněn na jiném místě
odůvodnění tohoto rozhodnutí).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu
přezkumu napadené usnesení v konečném důsledku obstojí. Má-li se podle
napadeného usnesení soud prvního stupně v dalším řízení zabývat rovněž obranou
žalovaného založenou na tvrzení, že k užívání předmětných nebytových prostor
jej opravňuje zákonné věcné břemeno, vezme – oproti v této souvislosti
vyřčenému právnímu názoru odvolacího soudu stran možnosti žalobcova částečného
úspěchu ve sporu – na zřetel, že právo na zaplacení „přiměřených nákladů na
zachování a opravy věci zatížené věcným břemenem“ vychází z jiného skutku
(skutkového děje), než jak byl vylíčen v žalobě, pročež jeho přiznání v daném
řízení předpokládá změnu žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. srpna
2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), kterou však žalobce dosud neučinil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o.
s. ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu