26 Cdo 5475/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 2281, 2282 a 2283 - ul.
Podvinný Mlýn, Praha 9, se sídlem v Praze 9 – Libni, Podvinný Mlýn 2283/18,
IČO: 27233588, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se
sídlem v Praze 1 – Josefově, Pařížská 67/11, proti žalovanému R. S.,
zastoupenému Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Navrátilova 664/10, o zaplacení částky 65.878,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 63/2014, o dovolání
žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014 (správně
2015), č. j. 8 Cmo 107/2015-174, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. dubna 2014 (správně
2015), č. j. 8 Cmo 107/2015-174, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze
(soudu prvního stupně) ze dne 17. února 2015, č. j. 25 Cm 63/2014-159.
Citovaným usnesením soud prvního stupně přerušil řízení (podle § 109 odst. 2
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění) o
žalobě na zaplacení částky 65.878,- Kč s příslušenstvím (z titulu nedoplatků
vyplývajících z vyúčtování za léta 2010 až 2012 a nezaplacených schválených
příspěvků do fondu oprav) do pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 54 Cm
90/2012 Krajského soudu v Hradci Králové, neboť v této věci bude řešena otázka
aktivní věcné legitimace žalobce, což je otázka, která je významná i pro
projednávanou věc.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu
není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do
31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013
Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelem nastolenou otázku
předpokladů a zákonných hledisek, které mají být ze strany soudů zkoumány při
posuzování, zda má být řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno,
vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení
přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít
význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu
odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že smyslem označeného ustanovení
je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání
výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení
účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší
předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat
podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení
nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o
kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a z 27. listopadu
2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013). Na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem
přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. klade akcent i
literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §
1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Lze tedy uzavřít, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. záleží vždy
na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze úspěšně zpochybnit jen v
případě, je-li zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení
řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). V projednávané
věci nelze úvahu odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) považovat za
zjevně nepřiměřenou, neboť ve svém rozhodnutí uvedl skutečnosti, které takový
postup odůvodňovaly, tj. vymezil otázky, jejichž řešení může mít význam pro
rozhodnutí v projednávané věci a vzal v úvahu otázku hospodárnosti řízení.
Vzhledem k charakteru uplatněných námitek nelze ani přehlédnout, že skutkové
námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §
241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je
dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů
senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě
č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu