26 Cdo 556/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobce Ing. V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Z. d. V. –
v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. J., o určení výše
nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 33/2005, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. září 2006,
č. j. 56 Co 332/2006-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 8. 2005,
č.j. 10 C 33/2005-34, zamítl žalobu, aby byla určena výše nájemného k bytu ve
II. nadzemním podlaží řadového domu čp. 142 (dále jen „předmětný byt“ nebo
„byt“) postaveného na pozemku st. p. č. 170 v obci a k.ú. V. zapsaném u
Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.-j., na LV č. 17, jehož
nájemcem je žalovaný, a určena splatnost tohoto nájemného (výrok I.); současně
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně žalobu posoudil jako žalobu o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a dovodil, že
žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na takovém určení. Podpůrně uzavřel,
že neexistuje-li právní předpis, který by upravoval zvýšení nájemného, není
opodstatněný požadavek žalobce na stanovení vyššího nájemného soudem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) usnesením ze 30. 12.
2005, č.j. 56 Co 523/2005-42, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil námitkám žalobce, že domáhá-
li se určení výše nájemného soudem (v důsledku nedostatku právní úpravy, která
by umožňovala jednostranné zvýšení nájemného), nejde o žalobu podle § 80 písm.
c) o.s.ř. Uzavřel také, že nejde ani o tzv. jinou žalobu jako je např. žaloba
na určení doby plnění podle § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve
znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (která má též povahu určovací,
ale u které není třeba naléhavý právní zájem na určení prokazovat, neboť
vyplývá z právního předpisu), ale že žalobu je nutné považovat za žalobu na
plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. Současně dovodil, že žalobní
petit, jak ho formuloval žalobce „Určuje se, že výše nájemného k bytu …se rovná
částce, jejíž výši žalobce ponechává na úvaze soudu.“ s přihlédnutím k tomu, že
žalobce požaduje, aby soud nechal vypracovat znalecký posudek, jaká je výše
tržního nájemného a aby podle tohoto posudku sám určil výši nájemného, je
neurčitý, neboť z něj nevyplývá, „jakého plnění se vlastně domáhá“. Uložil
soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 o.s.ř. vyzval žalobce k
odstranění vady žaloby.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 5. 2006, č.j. 10 C 33/2005-47, žalobu
odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. a
dovodil, že žalobu nelze věcně projednat pro nedostatek žalobního petitu, neboť
ačkoliv vyzval žalobce usnesením ze dne 22. 2. 2006, č.j. 10 C 33/2005-44, k
odstranění vady žaloby spočívající mimo jiné v chybějícím údaji o konkrétní
částce, na niž má být nájemné zvýšeno, a ačkoliv žalobce poučil procesních
následcích, které ho mohou postihnout, jestliže údaj nedoplní, žalobce žalobní
petit nedoplnil a naopak v podání ze dne 2. 3. 2006 setrval na požadavku, že
výši nájmu má stanovit podle své úvahy soud na základě znaleckého posudku,
který nebyl v době rozhodování soudu zpracován.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 29. 9. 2006, č.j. 56 Co
332/2006-56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů (výrok II.), když postup soudu
prvního stupně a jeho rozhodnutí shledal správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (maje na mysli ustanovení § 239
odst. 3 o.s.ř.) a jako dovolací důvody uplatnil, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že
žalobní petit je neurčitý. Zpochybnil názor odvolacího soudu, který jeho žalobu
posoudil podle § 80 písm. b) o.s.ř., a uvedl, že výčet žalob podle ustanovení §
80 o.s.ř. je výčtem demonstrativním (tedy nikoli uzavřeným) a jím podaná žaloba
je žalobou svého druhu nepodřaditelnou pod některou z žalob tam uvedených.
Namítal, že v jeho případě nemůže jít o žalobu na plnění podle ustanovení § 80
písm. b) o.s.ř., neboť tou lze uplatnit nárok na vymožení splnění povinnosti,
která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Jeho nárok
však nevychází ani z jedné z těchto skutečností. Vyslovil přesvědčení, že aby
byla jeho žaloba podřaditelná pod ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., musel by se
jí domáhat samotné úhrady dlužného nájemného. Žaloba však směřuje teprve k
určení výše nájemného, které má žalovaný platit. Vzhledem k výše uvedenému
pokládal žalobní petit za určitý a srozumitelný. Postup, kdy nechal určení výše
nájemného na úvaze soudu, shledával v „souladu s judikaturou Ústavního soudu
ČR, dle které samotné obecné soudy mají rozhodnout o zvýšení nájemného a to v
závislosti na místních podmínkách“. Podle něj bylo povinností soudu, aby nechal
vypracovat znalecký posudek a z toho pak vycházel při stanovení výše nájemného.
Závěrem navrhl zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nemovitost, v níž se předmětný byt
nachází, byla 14. 11. 2006 (tedy více jak měsíc před podáním dovolání) prodána
ve veřejné dražbě jinému majiteli. Poukázal na to, že v lednu roku 2005
zakoupil se souhlasem S.K.P. kotel na topení za částku 18.200,- Kč a že tato
částka mu měla být započtena na nájemné. Závěrem navrhl, aby pro případ, že
bude rozhodnuto „ve prospěch“ žalobce, Nejvyšší soud ČR uložil správci
konkurzní podstaty doplatit zbývající částku žalovanému.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je jím napadeno usnesení,
proti němuž je dovolání podle § 239 odst. 3 o.s.ř. přípustné. Za této situace
se již dovolací soud nezabýval otázkou tvrzené přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Dovolatel existenci posléze uvedené vady formálně – odkazem na ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – sice namítl, avšak podle názoru dovolacího soudu
uplatněné dovolací námitky existenci tzv. jiné vady řízení nezakládají a
obsahově je lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., který dovolatel ve skutečnosti uplatnil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení
správnosti právního závěru, že žaloba je neurčitá a tudíž nezpůsobilá k věcnému
projednání, neboť z ní není – přes výzvu soudu prvního stupně a doplňující
podání žalobce – patrno, čeho se domáhá.
Podle § 79 odst. 1 věty první o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště
účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a
příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě
též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž
se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá (§
79 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou (§ 79 odst. 1 věta
čtvrtá o.s.ř.).
Podle § 43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li
přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze
pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje
řízení, odmítne (§ 43 odst. 2 věta první o.s.ř.). O těchto následcích musí být
účastník poučen (§ 43 odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Žalobce v dovolání nezpochybňuje, že v daném případě nejde o určovací
žalobu podle § 80 písm. c) o.s.ř., jejíž podstatou je vyjádřit se autoritativně
o existujícím případně neexistujícím právním vztahu nebo o právu a jejíž
podstata v daném případě není naplněna. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že
jde o žalobu na plnění podle § 80 písm. b) o.s.ř. V projednávané věci však
nelze ztratit ze zřetele, že smyslem žaloby na vydání „konstitutivního“
rozhodnutí o zvýšení nájemného je zajistit pro stranu smluvního vztahu do
budoucna plnění, které nelze „opatřit“ smluvně a v důsledku chybějící právní
úpravy ani jednostranným právním úkonem. Svým charakterem se proto jedná o
žalobu na vydání rozsudku odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek ve
smyslu § 163 odst. 1 o.s.ř., a ta je žalobou na plnění podle § 80 písm. b)
o.s.ř. Přitom v rozhodovací praxi soudů je již dlouhodobě ustálen názor, že
žaloba na plnění (§ 80 písm. b/ o.s.ř.) není přesná a určitá, jestliže žalobce
učiní výši plnění závislou na „úvaze soudu“ a že jde o vadu v petitu žaloby,
která brání pokračování v řízení a kterou je třeba odstranit postupem podle §
43 o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1993, sp. zn. 6
Cz 32/92, uveřejněný v bulletinu Vrchního soudu ČR, pod č. 8, sešit 2, ročník
1994). Ostatně závěr, že žalobce musí v žalobě uvést konkrétní výši, na níž má
být nájemné zvýšeno, Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 20. 9. 2006,
sp.zn. 26 Cdo 1213/2006, který se týkal téhož žalobce a téže právní
problematiky a pouze se jednalo o jiný nájemní dům v téže obci.
V projednávané věci z žaloby dostatečně určitě a srozumitelně nevyplývala
částka měsíčního nájemného, které by měl nájemce po zvýšení nájemného platit
(žalobce – v rozporu s výše uvedeným – ponechal výši nájemného na úvaze soudu);
proto šlo o nesprávné podání a soud byl povinen pokusit se tuto vadu podání
odstranit postupem podle § 43 o.s.ř. Soud prvního stupně tak postupoval a
vyzval žalobce, aby uvedený nedostatek odstranil a poučil jej o tom, že
nedoplní-li žalobu o částku měsíčního nájemného, které by měl žalovaný po
zvýšení nájemného platit, bude žaloba odmítnuta. Žalobce však, ačkoliv byl
poučen o procesních důsledcích, s nimiž je neodstranění vady žaloby spojeno,
žalobu o požadovaný údaj nedoplnil. Za tohoto stavu je žaloba neprojednatelná a
musela být odmítnuta. Rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil usnesení
soudu o odmítnutí žaloby, je tak správné.
Dovolací soud dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost
usnesení odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že musel rozhodnout podle stavu, který tu
byl v době vydání napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním
neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalovanému, jenž by ve smyslu
výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího
řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu