26 Cdo 1213/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. V. B., správce
konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva V. – v likvidaci, zastoupeného
advokátem, proti žalované R. S., zastoupené advokátem, o určení výše
nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 41/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince
2005, č. j. 15 Co 535/2005-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2005, č. j. 15 Co
535/2005-42, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. srpna 2005, č. j.
6 C 41/2005-29, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu
řízení.
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. srpna
2005, č. j. 6 C 41/2005-29, zamítl žalobu, že výše nájemného k „bytu
situovanému ve třetím nadzemním podlaží bytového domu č. p. 143 postaveného na
pozemku st. p. č. 171 v obci a k. ú. V., zapsanému u Katastrálního úřadu pro P.
k., Katastrální pracoviště P. na LV č. 17“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), jehož nájemcem je žalovaná, se rovná
částce, jejíž výše byla ponechána na úvaze soudu, a že žalovaná je povinna
platit žalobci nájemné ve výši takto určené poprvé za měsíc, který následuje
bezprostředně po měsíci, ve kterém byla podána žaloba u soudu; současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 26 K 20/97,
byl na majetek Zemědělského družstva V. v likvidaci prohlášen konkurz, že
správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce, že úpadce je vlastníkem
předmětného domu, že předmětný byt užívá žalovaná na základě dohody o užívání
bytu uzavřené s právním předchůdcem úpadce dne 1. července 1991, že žalovaná
dosud platí podle citované dohody nájemné v částce 333,- Kč měsíčně a že na
zvýšení nájemného na částku 1.200,- Kč měsíčně nepřistoupila. Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že tzv. regulované nájemné podle
vyhlášky č. 176/1993 Sb. (zrušené nálezem Ústavního soudu České republiky),
které žalovaná dosud z předmětného bytu platí, nelze – při neexistenci
zvláštního právního předpisu, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době
rozhodování soudu prvního stupně a ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč.
zák.“) – zvyšovat rozhodnutím soudu; proto žalobu zamítl. V této souvislosti
dodal, že soud může pouze platné právo aplikovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.
prosince 2005, č. j. 15 Co 535/2005-42, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně
a za správné, a to i s odkazem na právní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004,
uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 11/2005 na straně 833, pokládal i
jeho právní posouzení věci. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména odkázal na
ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., uvedl, že v současné době neexistuje žádný
zvláštní právní předpis, jehož existenci předpokládá citované ustanovení, a
uzavřel, že přes výhrady, které lze mít k současné situaci, je třeba hledat
řešení v nové právní úpravě, k níž ovšem není povolán soud; podle odvolacího
soudu je úkolem soudu právo aplikovat a nikoli je tvořit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání napadl správnost
právního závěru, že tzv. regulované nájemné (podle vyhlášky č. 176/1993 Sb.)
nelze – při neexistenci zvláštního právního předpisu, jehož existenci
předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 zákona obč. zák. – zvyšovat rozhodnutím
soudu. Je přesvědčen, že nemůže-li pronajímatel v důsledku absence zvláštního
právního předpisu ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák. jednostranně nájemné zvýšit
a odmítne-li přistoupit na zvýšení nájemného nájemce, „je jedinou možností
pronajímatele (žalobce) domáhat se zvýšení nájemného soudní cestou, tedy
návrhem na soudní určení nájemného … soudy jsou povolány k tomu, aby
poskytovaly ochranu právům … v projednávané věci nepochybně dochází k
porušování vlastnického práva úpadce“. Zde dovolatel poukázal na právní závěry
obsažené v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp.
zn. Pl 20/05, které v dovolání rovněž obsáhle citoval. Z důvodů uvedených v
dovolání žalobce nesouhlasil ani s výroky o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání – vzhledem k údajům tam uvedeným –
ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a s právním posouzením věci soudy obou
stupňů, uvedla, že z důvodů tam specifikovaných se obecné soudy nemohou řídit
nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl 20/05, a navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že
obecný soud není oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu
zvýšit (stanovit) tehdy, nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně
výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné
zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč.
zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
dovolatel správnost uvedeného právního závěru zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky vymezené
v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (jejich existence namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z
obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud
dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.
Podle § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. musí být z žaloby rovněž patrno,
čeho se žalobce domáhá. Návrh rozsudečného výroku (totéž platí pro výrok
rozsudku) musí být tedy formulován tak, aby v něm bylo dostatečně určitým,
přesným a srozumitelným způsobem vymezeno, čeho se žalobce domáhá.
Z uvedené obecné teze vyplývá pro daný případ následující konkrétní závěr.
Domáhal-li se žalobce zvýšení nájemného, které je dosud placeno v částce 333,-
Kč měsíčně, měla z návrhu rozsudečného výroku vyplývat mimo jiné i výše
měsíčního nájemného, které by měl nájemce po zvýšení platit.
Podle § 43 odst. l o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníka, aby bylo opraveno
nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které
je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a
účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
V projednávané věci z žaloby dostatečně určitě a srozumitelně
nevyplývala částka měsíčního nájemného, které by měl nájemce po zvýšení
nájemného platit (žalobce – v rozporu s výše uvedeným – ponechal výši nájemného
na úvaze soudu); proto šlo o nesprávné podání a soud byl povinen pokusit se
tuto vadu podání odstranit postupem podle § 43 o.s.ř. Soud prvního stupně však
naznačeným způsobem nepostupoval; žalobu zamítl, aniž před tím vzhledem k
uvedené nedostatečnosti návrhu rozsudečného výroku dodržel postup podle § 43
o.s.ř. Ani odvolací soud nápravu pochybení soudu prvního stupně nezjednal a v
konečném důsledku rozhodl o odvolání bez odstranění zmíněného nedostatku
žaloby. Rozhodnutí postrádající uvedenou náležitost vydané na podkladě žaloby,
která ji rovněž neobsahovala, není rozhodnutím vykonatelným. Přitom v této
souvislosti je nerozhodné, že žaloba byla v daném případě zamítnuta. Řízení tak
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn.
26 Cdo 867/2004 (v rozsudku, na nějž v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal
odvolací soud), dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje
soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho
obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci
zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat,
popřípadě ji suplovat. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v
usneseních ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. října 2005,
sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze
dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, a ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26
Cdo 819/2005.
K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 685 až § 716
obč. zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. února 2006, sp. zn.
Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá
nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního
právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn
jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a
změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst.
3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na
zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 obč. zák. V odůvodnění
citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci
předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v
závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše
zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval
poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle,
rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech
okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života,
závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému
právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. února 2006, sp.
zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS
717/05, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp.
zn. 26 Cdo 819/2005, vycházející z (nesprávného) právního názoru vysloveného v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004. V
nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud nad to
dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním
rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. K uvedeným právním názorům
se – po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo
819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 –
přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudku ze dne 7. července 2006, sp.
zn. 26 Cdo 32/2006. V nálezu ze dne 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž
bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo
983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až
přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že
v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení
nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné
zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele
s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke
stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu a k právním názorům
obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo
32/2006, vycházejícím z uvedené judikatury nelze přisvědčit právnímu názoru
odvolacího soudu, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše
nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné
zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč.
zák., není oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné
z bytu zvýšit (stanovit). V tomto ohledu tedy byl dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu