26 Cdo 564/2020-200
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve
věci žalobkyně ALBET metal, s.r.o., IČO 62419013, se sídlem v Praze 5 -
Radotíně, Vrážská 144, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalovaným 1) Action servis s.r.o., IČO
28546521, se sídlem v Praze 10, Michli, V Dolině 1515/1b, 2) J. K., narozenému
XY, bytem XY, 3) M. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Robertem
Holmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, o 1 331 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 16/2018,
o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
října 2019, č. j. 72 Co 171/2019-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, č. j. 72 Co 171/2019-138,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2018, č. j. 16 C
16/2018-58, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 16 C 16/2018-64, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6.
2019, č. j. 16 C 16/2018-129, se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3)
zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Žalobkyně (pronajímatelka) se na žalovaných (nájemkyni a jejích ručitelích)
domáhala zaplacení dlužného nájemného za období od března do prosince 2017 ve
výši 1 331 000 Kč. Žalovaní se bránili námitkou započtení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018,
č. j. 16 C 16/2018-58, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
31. 10. 2018, č. j. 16 C 16/2018-64, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 4. 6. 2019, č. j. 16 C 16/2018-129, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 1
331 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že plněním jednoho ze
žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných
(výroky I. a III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných 2) a 3) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 18. 10. 2019, č. j. 72 Co 171/2019-138, rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) potvrdil (výrok I.) a současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Považoval za správná zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaná 1)
uzavřely dne 2. 9. 2014 písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž
předmětem byl nájem blíže specifikované skladovací haly za účelem výroby,
obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Nájem
skončil dohodou smluvních stran ke dni 31. 12. 2017. Dne 25. 8. 2017 byla mezi
smluvními stranami uzavřena dohoda o uznání dluhu, v níž se žalovaná 1)
zavázala zaplatit žalobkyni svůj dluh na nájemném za období od března do
prosince 2017 ve výši 1 331 000 Kč do 30. 9. 2017. Pro případ prodlení byl
sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužných částek. Žalovaní 2) a 3)
v ručitelských prohlášeních z téhož dne prohlásili, že nároky žalobkyně ze
smlouvy o nájmu nebytových prostor a z dohody o uznání dluhu uspokojí v
případě, že žalovaná 1) svůj dluh neuhradí. Žalovaní dlužnou částku
nezaplatili, v řízení pak uplatnili námitku započtení pohledávky žalované 1) do
výše žalované částky, které vznikla zhodnocením pronajaté věci.
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně na zaplacení
dlužného nájemného je důvodný a naopak námitka započtení důvodná není. Žalovaní
totiž nepředložili písemný souhlas žalobkyně s provedením změn pronajaté věci
ve smyslu § 2220 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), museli by tedy prokázat jak existenci tohoto souhlasu (i v jiné formě),
tak rozsah a výši zhodnocení předmětu nájmu. Takové dokazování by svým rozsahem
i obtížností značně přesáhlo rámec řízení o žalované pohledávce, nadto vedené
již pouze ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3), které by tak bylo
neúměrně prodlužováno. S odkazem judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho
rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, uzavřel, že pohledávku
uplatněnou k započtení nelze z důvodů stanovených v § 1987 odst. 2 o. z.
započíst.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání, v němž
odvolacímu soudu vytýkali nesprávné právní posouzení věci. Měli za to, že
dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka aplikace § 1987 odst. 2 o. z. v
případě sporu mezi pronajímatelem a nájemcem v situaci, kdy pronajímatel nečiní
sporným provedení technického zhodnocení předmětu nájmu, ale pouze to, že k
němu nedal svůj souhlas, toto zhodnocení spočívá v několika transparentních
prvcích, prokázání jeho hodnoty je věcí znaleckého posudku a část tohoto
zhodnocení provedl sám pronajímatel. Také namítali, že odvolací soud ve svém
rozsudku sice citoval judikaturu řešící otázku aplikace § 1987 odst. 2 o. z.,
od jejích závěrů se však odchýlil. Podle nich je totiž aplikace uvedeného
ustanovení možná tam, kde pohledávka uplatněná k započtení je co do její
existence a výše obtížně prokazatelná a kde by zjišťování její existence a výše
neúměrně zatěžovalo řízení, tyto předpoklady ale v daném případě nebyly
splněny. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že podle bodu 5.2. smlouvy o
nájmu nebytových prostor nájemce nebyl oprávněn bez předchozího písemného
souhlasu pronajímatele provést ani drobné úpravy předmětu nájmu a že žalobkyně
mu takový písemný souhlas neudělila. Ztotožnila se proto s právními závěry
odvolacího soudu, že už z pouhého tvrzení žalovaných o tom, že souhlas
žalobkyně se změnou předmětu nájmu byl dán konkludentně, vyplývá nutnost
provést rozsáhlé dokazování, zda tento souhlas byl udělen a v jakém rozsahu.
Pohledávku žalovaných tak nelze započíst pro její nejistotu a neurčitost právě
s ohledem na § 1987 odst. 2 o. z. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení)
za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se v
otázce výkladu § 1987 odst. 2 o. z. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Podle § 1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit
před soudem (odstavec 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení
způsobilá není (odstavec 2).
Při výkladu § 1987 odst. 2 o. z. odvolací soud vycházel zejména z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, v mezidobí však
byla uvedená právní otázka usměrněna rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9.
2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V něm dovolací soud dovodil, že „nejistou nebo
neurčitou“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka ilikvidní,
tj. pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná (nejistá), a jejíž
uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení
vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného
zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši
aktivní pohledávky. Likvidita aktivní pohledávky je hmotněprávním předpokladem
započtení; není-li aktivní pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení
ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li
se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního
jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní
pohledávka nezanikne). Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987
odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi
dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných
pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi
stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda
je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o.
z., musí soud vzít v úvahu i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení
vznesena.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalovaných za
zhodnocení pronajaté věci je nejistá a neurčitá, neboť žalovaní v řízení
nepředložili předchozí písemný souhlas pronajímatele s provedením změn na věci
ve smyslu § 2220 o. z., a v řízení by tak museli prokázat jak existenci
takového souhlasu, tak i rozsah výši zhodnocení pronajaté věci, a dokazování by
tudíž přesáhlo rámec řízení o zažalované pohledávce. K uvedenému závěru dospěl,
aniž provedl důkazy, které žalovaní k prokázání existence souhlasu
pronajímatele řádně označili v řízení před soudem prvního stupně, a aniž
zohlednil, že jde o pohledávku ze stejné smlouvy o nájmu nebytových prostor a
že žalovaní se námitkou započtení brání od počátku řízení. Nezabýval se ani
tím, zda se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti vznesené námitky. Pro
úplnost lze dodat, že skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
žalované 1) již nabyl právní moci a řízení je vedeno pouze proti žalovaným 2) a
3), je v této souvislosti právně bezvýznamná. Právní posouzení odvolacího soudu
je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu