26 Cdo 566/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně L. K., proti žalovanému S. K., o zaplacení částky
49.947,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 Nc 107/2005, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 30. října 2006, č. j. 12 Co 892/2006-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) usnesením ze dne 26. ledna 2005,
č. j. 25 C 19/2004-178, vyloučil k samostatnému řízení (podle § 112 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „o. s. ř.“) – „návrh žalované (nyní žalobkyně L. K.) na úhradu částky
49.947,- Kč za užívání uzamčené místnosti, garáže, společných prostor, a to WC,
kuchyně a koupelny v domě za r. 1999, za užívání týchž prostor v r. 2000 částku
34.937,- Kč, za r. 2001 za užívání týchž prostor částku 35.560,- Kč, za užívání
týchž prostor za r. 2003 částku 36.244,- Kč a za období od 1. 1. 1999 do 31.
12. 2003 úhradu částky 1.000,- Kč měsíčně za topení, 300,- Kč měsíčně za teplou
vodu a 300,- Kč měsíčně za úklid domu“.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 23. června 2005, č. j. 25 Nc
107/2005-8, žalobu (vzájemný návrh žalované /v tomto řízení žalobkyně/ proti
žalobci /v tomto řízení žalovanému/ na zaplacení částky 49.947,- Kč) odmítl pro
vady podle § 43 odst. 2 věty první o. s. ř.; současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne
22. září 2005, č. j. 12 Co 796/2005-15, odmítl – podle § 43 odst. 2 ve spojení
s ustanovením § 211 o. s. ř. – odvolání žalobkyně proti citovanému usnesení
soudu prvního stupně. Dovodil totiž, že v odvolacím řízení nebylo možno
pokračovat pro vady odvolání, které žalobkyně neodstranila ani na základě výzvy
soudu prvního stupně (usnesení ze dne 10. srpna 2005, č. j. 25 Nc 107/2005-11,
které bylo doručeno žalobkyni dne 12. srpna 2005) a přes poučení, jehož se jí
ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. dostalo ze strany soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací usnesením ze dne 25. května
2006, č. j. 26 Cdo 583/2006-36, odmítl pro nepřípustnost (podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.) dovolání žalobkyně podané proti shora
citovanému usnesení odvolacího soudu.
Žalobkyně doručila dne 22. června 2006 Nejvyššímu soudu České republiky podání
sepsané dne 21. června 2006. Soud prvního stupně, jemuž Nejvyšší soud toto
podání postoupil k dalšímu opatření, posoudil toto podání jako další (v pořadí
druhé) dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. září 2005, č. j. 12
Co 796/2005-15. Následně usnesením ze dne 17. srpna 2006, č. j. 25 Nc
107/2005-58, dovolání odmítl (podle § 208 odst. 1 ve spojení s ustanovením §
241b odst. 1 o. s. ř.) jako opožděně podané.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 30. října 2006, č. j. 12 Co
892/2006-65, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Žalovaná (nezastoupena advokátem) dne 28. prosince 2006 odvolacímu soudu
doručila podání (doplněné dalším podáním doručeným soudu prvního stupně dne 24.
ledna 2007), které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu. V tomto
podání (a jeho doplňku) popsala důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím
odvolacího soudu a potažmo i s řízením, které mu předcházelo.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné už
proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí dovolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst.
1, § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí dovolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem
podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto
ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli proti usnesení,
jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání
pro opožděnost podle § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o. s. ř. (srov. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21
Cdo 1124/2001, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Lze proto uzavřít, že není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání pro
opožděnost. Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá
o. s. ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl pro nepřípustnost. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla v dovolacím
řízení zastoupena advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu