26 Cdo 583/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně L. K., proti
žalovanému S. K., o zaplacení částky 49.947,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 25 Nc 107/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2005, č. j. 12
Co 796/2005-15, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
23. června 2005, č. j. 25 Nc 107/2005-8, odmítl – podle § 43 odst. 2 věty první
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o.s.ř.“) – žalobu (vzájemný návrh žalované /v tomto řízení žalobkyně/
proti žalobci /v tomto řízení žalovanému/ na zaplacení částky 49.947,- Kč)
uplatněný ve věci sp. zn. 25 C 19/2004 Okresního soudu v Olomouci dne 26. ledna
2005; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne
22. září 2005, č. j. 12 Co 796/2005-15, odmítl – podle § 43 odst. 2 ve spojení
s ustanovením § 211 o.s.ř. – odvolání žalobkyně proti citovanému usnesení soudu
prvního stupně. Dovodil totiž, že v odvolacím řízení nebylo možno pokračovat
pro vady odvolání, které žalobkyně neodstranila ani na základě výzvy soudu
prvního stupně (usnesení ze dne 10. srpna 2005, č. j. 25 Nc 107/2005-11, které
bylo doručeno žalobkyni dne 12. srpna 2005) a přes poučení, jehož se jí ve
smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. dostalo ze strany soudu prvního stupně.
Žalovaná (nezastoupena advokátem) dne 9. ledna 2006 odvolacímu soudu
doručila podání (doplněné dalším podáním doručeným soudu prvního stupně dne 1.
února 2006 a následně podáním doručeným odvolacímu soudu dne 15. února 2006),
které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za
dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu. V tomto podání (a
jeho doplňcích) popsala důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu,
potažmo i s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1
o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už
proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí
však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující
přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, §
238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k
nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu
přicházející ustanovení. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003 – uzavřít, že
dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 a
§ 211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné;
mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro
zmatečnost (§ 229 odst. 4 o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl,
aniž se jím mohl věcně zabývat. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst.
2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla v dovolacím
řízení zastoupena advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu