26 Cdo 587/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v
právní věci žalobkyně S. B., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti
žalované K. K., zastoupené JUDr. advokátem, o zaplacení částky 25.410,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 23 C
53/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 8. prosince 1999, č.j. 25 Co 651/99 - 61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, č.j. 23 C 53/98 -
36, zavázal žalovanou (nájemkyni bytu v N. B.), aby ve třídenní pariční lhůtě
zaplatila žalobkyni částku 25.410,- Kč jako dlužné nájemné za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení poplatku z prodlení
(výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok III.). Soud vzal za prokázáno listinnými důkazy (vycházeje i z
toho, že - jak zdůraznil - nebyl skutkový stav mezi účastníky sporný), že v
roce 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků k
výstavbě 68 bytových jednotek v N. B. (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo
„smlouva\"), že tuto smlouvu uzavřel „mimo jiné\" právní předchůdce žalobkyně
J. s., n. p. D. v J. h., a PML, p. m. v., n. p. N. B. (právní předchůdce
společnosti PML P.. M. L., a. s. N. B. - dále též jen „PML\"), že na základě
této smlouvy vzniklo právnímu předchůdci společnosti PML tzv. dispoziční právo
ke 12 bytovým jednotkám, a že podle článku VIII. smlouvy pak každému z
„podílníků\" vzniklo i právo „provádět inkaso náhrady za užívání bytu\". Součástí skutkových zjištění okresního soudu dále bylo, že podle dohody o
odevzdání a převzetí bytu ze dne 29. 12. 1972 byl žalované byt, jehož je
nájemkyní, odevzdán právním předchůdcem společnosti PML, že dům čp. 892 v N. B. byl rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 60/91 vložen do kmenového jmění
státního podniku S. B. a do obchodního jmění žalobkyně „se dostal cestou tzv. velké privatizace\", a že žalobkyně tento dům vlastní (a vlastnila jej i v době
od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998, jíž se spor o placení nájemného týká). Na tomto
skutkovém základě okresní soud řešil právní otázku, „jaké účinky má dnes
smlouva o sdružení finančních prostředků z roku 1970 a kdo je oprávněn vybírat
nájemné\" v předmětném domě. Vyslovil názor, že této smlouvě nelze „připisovat
již žádné účinky\", neboť byla uzavřena „za naprosto odlišných společenských,
hospodářských a právních podmínek\" a v dnešních podmínkách „se nutně stává
cizorodým prvkem\". Pro citovaný závěr argumentoval okresní soud tím, že po
novele občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. byl opuštěn systém
přidělování bytů, v němž spočívalo tzv. přidělovací právo, svědčící společnosti
PML, byty se nadále nepřidělují, ale nájemní právo k nim vzniká na základě
nájemní smlouvy. Současný právní systém - pokračoval okresní soud - není
schopen takovou smlouvu, pocházející z předchozí právní úpravy, „do sebe
zavzít, aniž by docházelo k nepřekonatelným rozporům\". Nejpozději od 1. 1. 1992 je proto podle jeho názoru nájemce bytu povinen platit nájemné
pronajímateli domu (vlastníku), kterým je v souzeném případě žalobkyně; jelikož
pak žalovaná nájemné žalobkyni za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998
nezaplatila, soud ji k tomu zavázal.
Zamítavý výrok týkající se příslušenství
pohledávky opřel okresní soud o závěr, že přiznání poplatku z prodlení by bylo
v rozporu s dobrými mravy s ohledem na zvláštní okolnosti případu (uvedené
okolnosti spatřoval v tom, že žalovaná nájemné „řádně a včas\" platí jedné ze
dvou společností, které po ní placení požadují, a že otázka účinnosti smlouvy o
sdružení v dnešních poměrech je natolik složitá, že by „nebylo spravedlivé
přenášet na žalovanou odpovědnost za správné určení osoby, která je oprávněna
vybírat nájemné a v případě jejího omylu ji sankcionovat\").
Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky
a výrok o nákladech řízení, své odvolání ale vzala zpět; odvolání, které
podala žalovaná, směřovalo proti výroku I. prvostupňového rozsudku, jehož
změny (v podobě zamítnutí žaloby) se odvolatelka domáhala, namítajíc jednak, že
část zažalované pohledávky byla žalobkyni uhrazena tím, že zálohy na služby,
která žalovaná platila společnosti PML, tato společnost následně žalobkyni
poukázala; především ale zpochybnila právo žalobkyně nájemné vybírat. Krajský
soud v Hradci Králové, který o obou těchto odvoláních rozhodoval, změnil
rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, č.j. 25 Co 651/99 - 61, rozsudek okresního soudu
ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 25.410,- Kč zamítl, zavázal
žalobkyni nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů a zastavil
odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce\" (posledně uvedený výrok odůvodnil
odkazem na § 207 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud převzal jako správná
skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se ale s jeho právním
posouzením věci. Za nesprávný považoval právní názor okresního soudu, že
žalobkyni svědčí právo vybírat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu žalované. Podle krajského soudu totiž práva PML (akciové
společnosti PML P. M. L. se sídlem v N. B.), založená smlouvou o sdružení,
nezanikla zrušením hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb. Tak, jako se
právo osobního užívání bytu změnilo na nájem (§ 871 odst. 1 obč. zák.),
přeměnilo se také právo uvedené obchodní společnosti rozhodovat o přidělení
bytu na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva (zde
odvolací soud odkázal na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, str. 117 a násl.). V souladu s
tímto právním závěrem krajský soud dále dovodil, že právo účastníka smlouvy o
sdružení, obsažené v jejím článku VIII. (právo provádět inkaso úhrady za
užívání bytu a za služby s tím spojené), se transformovalo v právo výběru
nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, a že ohledně určených bytů
má oprávnění inkasovat nájemné a úhrady za služby s užíváním bytu spojené
akciová společnost PML P. M. L. se sídlem v N. B. („po svém právním předchůdci
\"). Citované úvahy odvolacího soudu tak vyústily v závěr, že žaloba není
důvodná, neboť žalobkyně není v tomto řízení věcně aktivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila odkazem na § 238 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.), a v němž uplatnila dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; vyjádřila názor, že
rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel, neřeší „zcela
konkrétně\" transformaci práva na výběr nájemného, a že v zákoně není „k
tomuto\" žádná opora. Vycházejíc z přesvědčení, že právo akciové společnosti
PML P. M. L. se sídlem v N. B. vybírat nájemné zaniklo ke dni 1. 1. 1992, a že
od této doby toto právo náleží žalobkyni jako vlastníku nemovitostí, navrhla
dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že
dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění
zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst.
1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v § 241 odst. 2
o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř.,
které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k jejichž
existenci soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.), dovoláním namítány nejsou a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných ustanoveními
§ 241 odst. 1 a 3 o. s. ř., jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem i
tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu se
tak stala správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo vybírat nájemné
a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, jehož nájemkyní je žalovaná, náleží
společnosti P. M. L. a. s. (jako právnímu nástupci P. m. v. n. p.), a nikoli
vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně. Proti tomuto právnímu závěru
staví dovolatelka právní názor, že uvedené právo společnosti PML zaniklo ke dni
1. 1. 1992 (v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb.,
o hospodaření s byty), a že od té doby náleží toto právo jí (žalobkyni) jako
vlastníku domu, v němž se nájemní byt nachází.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném -
právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které
k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle § 352 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle § 1 vyhlášky č. 86/1968 Sb., o
sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č. 104/1966
Sb., o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho subjektu,
neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního majetku
(institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen institutem práva
hospodaření s národním majetkem, upraveným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o
hospodaření s národním majetkem; od téže doby se připouštělo právo společného
hospodaření podle § 64 odst. 3 hosp. zák., ve znění zákona č. 98/1988 Sb.). Šlo-
li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl dům postavený z
takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu. O tom, který ze subjektů
smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě, musely se podle § 4
vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, organizace písemně
dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který se finančně podílel na
výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy nestal, umožňovala
smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho touto smlouvou
vyčleněny, budoucím uživatelům (podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.)
nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a aby od
těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním
spojené.
Otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků jsou po zrušení
hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly
uzavřeny, platné, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich
vyplývajících, se Nejvyšší soud České republiky zabýval již ve svém rozsudku ze
dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, na který odkazuje odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku. Toto rozhodnutí (dále též „citovaný judikát\") bylo
usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a
čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti
a jednotnosti rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. S odkazem na ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se
právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z
nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud v citovaném
judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a že právo
účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na
základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992
transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto
bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského
zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních
skutečností, nezaniklo). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v citovaném
judikátu se Nejvyšší soud nezabýval výslovně otázkou existence, zániku či
transformace práva inkasovat úhradu za užívání bytu a služby spojené s užíváním
bytu (sjednaného ve smlouvě o sdružení), tuto otázku však řešil v rozsudku ze
dne 18. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1510/2000. V něm uvedl, že vychází z právního
názoru vysloveného v citovaném judikátu, a dále dovozuje, že právo účastníků
smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů,
jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení
(„podílníků\"), nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat (přijímat)
nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů, a že s ohledem na ustanovení § 15
odst. 1 zák. č 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby,
nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S. B.,
jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s
vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i
jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných právních názorů a
uzavírá tedy, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jak jej obsahově vymezila) nepodařilo zpochybnit
správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a její dovolání proto muselo
být podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 1, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která by jinak měla proti neúspěšné
dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu