26 Cdo 623/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. A.,
zastoupené advokátem, o vyklizení garáže, vedené u Okresního soudu v Táboře
pod sp. zn. 9 C 16/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 15 Co
606/2004-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.025,- Kč k rukám jeho zástupce, advokáta, a to do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 7.
2004, č.j. 9 C 16/2004-23, uložil žalované povinnost vyklidit garáž nacházející
se v nadzemním podlaží objektu skladu – jiné stavby na stavební parcele č. 2304
– zastavěná plocha a nádvoří o výměře 244 m2 v místnosti č. 2 včetně prostoru
pod schodištěm (dále jen „předmětná garáž“) a vyklizenou předat žalobci do tří
dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud
prvního stupně vyšel z předložené nájemní smlouvy ze dne 4. 12. 1994, uzavřené
mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, ve které byl vedle užívání bytu
sjednán i nájem předmětné garáže označené tamtéž jako příslušenství. Nejdříve
se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda předmětná garáž tvoří příslušenství
pronajatého bytu a zda trvání nájemního vztahu ke garáži musí nutně „kopírovat“
osud nájmu bytu. Podle soudu prvního stupně z definice příslušenství uvedené v
ustanovení § 121 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že
záleží především na vlastníkovi věci, zda svým projevem vůle učiní z věci
příslušenství, což se v projednávané věci stalo uzavřením nájemní smlouvy ze 4.
12. 1994. Proto soud prvního stupně konstatoval, že nelze uzavřít, zda je garáž
vždy příslušenstvím bytu, s nímž je pronajímána. Podle soudu prvního stupně je
za trvání hlavního nájemního vztahu k bytu dokonce možné, aby (i nový) vlastník
garáže později svoji vůli změnil tak, že garáž již nadále netvoří příslušenství
pronajatého bytu. Vlastnické právo pronajímatele je totiž silnější než právo
nájmu a nelze po vlastníkovi věci požadovat, aby trpěl užívání příslušenství v
době, kdy je to pro něj nevýhodné nebo jinak problematické. Protože tuto vůli
žalobce projevil podáním žaloby na vyklizení a pouze nájem bytu je chráněn
specifickými mechanismy, tak vlastníku věci nic nebrání ani v prodeji budovy, v
níž se předmětná garáž nachází, čímž by ztratila povahu příslušenství, neboť
příslušenství náleží vždy vlastníkovi věci hlavní. Z těchto důvodů soud prvního
stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č.j. 15 Co 606/2004-45,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti vyklidit
předmětnou garáž (s upřesněním označení pozemku, na němž se garáž
nachází), jinak jej ve výroku o nákladech řízení změnil a současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nerespektoval soud prvního
stupně, že ustanovení § 121 obč. zák. rozlišuje příslušenství věci, bytu a
pohledávky. Jestliže je příslušenství bytu zvláště upraveno, jako vedlejší
místnosti (neobytné kuchyně, haly a komory, koupelny, záchody spíže, šatny
apod.), které jsou součástí bytu, a dále jako vedlejší prostory ležící mimo byt
(sklep, prádelna, dřevník, kolna) – obojí určené k tomu, aby byly s bytem
užívány – není garáž, i kdyby byla umístěna v téže stavbě jako byt,
příslušenstvím, neboť neslouží k uspokojování bytových potřeb, nýbrž ke
garážování. V tomto smyslu odkázal odvolací soud na závěry právní teorie (viz
Jehlička, Švestka, Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání,
C.H.Beck, 2003), i soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4.
2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99). S ohledem na uvedený právní názor, nemohl podle
odvolacího soudu právní předchůdce žalobce učinit předmětnou garáž
příslušenstvím bytu v nájemní smlouvě z 4. 12. 1994. Protože právní osud garáže
a bytu není spjat, posoudil odvolací soud, dříve než přezkoumal rozhodnutí
soudu prvního stupně o vyklizení, právní režim předmětné garáže. Strany nájemní
smlouvy z 4. 12. 1994 se dohodly vedle nájmu bytu i na užívání předmětné
garáže. Nemohla-li mít však tato garáž povahu příslušenství, potom byla
nebytovým prostorem a nájemní vztah se řídil zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon o nájmu a podnájmu nebytových
prostor“), který vyžadoval písemnou formu smlouvy, v níž je vymezen předmět a
účel nájmu, výše a splatnost nájemného, včetně způsobu jeho platby a případně
dobu nájmu, jednalo-li se o nájem na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že v
nájemní smlouvě z 4. 12. 1994 chybí uvedení, jaká část sjednaného nájemného se
platí za užívání bytu a jaká za nájem předmětné garáže, shledal odvolací soud
pro nedostatek této náležitosti nájemní smlouvu ohledně předmětné garáže dle §
3 odst. 4 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor neplatnou. I pokud by
tato smlouva byla platná, potom s ohledem na samostatnost posuzování nájmu bytu
a nájmu předmětné garáže jako nebytového prostoru, byla žalobcem dána platná
výpověď ve smyslu § 12 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor s
tříměsíční výpovědní lhůtou běžící od prvého dne měsíce následujícího po
doručení výpovědi. Povaha předmětné garáže jako nebytového prostoru přitom
nebyla mezi účastníky sporná a proto se jí odvolací soude nemusel zabývat.
Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně, byť s jiným odůvodněním,
považoval žalobu na vyklizení za důvodnou, neboť žalovaná užívala předmětnou
garáž bez právního důvodu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále
jen „o.s.ř.“). Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem
příslušenství bytu a v důsledku toho dospěl i k nesprávnému právnímu závěru, že
užívání předmětné garáže podléhá režimu zákona o nájmu a podnájmu bytových
prostor. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, že garáž nemůže být
příslušenstvím bytu. Při obdobné argumentaci lze uzavřít, že ani kolna nebo
dřevník neslouží k uspokojování bytových potřeb, ale ke „kolnování“ a
„dřevníkování“, neboť tyto prostory – stejně jako garáž – slouží shodně k
odkládání movitých věcí. Není proto za daných okolností důvod k tomu, aby
nebylo stejně nahlíženo na garáž. Občanský zákoník totiž neobsahuje
ustanovení, které by garáž výslovně vylučovalo z příslušenství, ani konečný
výčet věcí nebo vedlejších prostor spadajících pod tento pojem. Z ustanovení §
121 odst. 2 obč. zák. v kombinaci s § 2 odst. 3 obč. zák. týkajícího se
autonomie vůle stran podle dovolatelky vyplývá, že vymezení vedlejších prostor,
které se považují za příslušenství, je na vůli stran (zejména pronajímatele) a
řídí se vždy konkrétními okolnostmi. Jestliže strany nájemní smlouvy z 4. 12.
1994 do této smlouvy zahrnuly pod příslušenství bytu i garáž, není možné ji
jednostranným projevem vůle z něj za trvání závazkového vztahu opět vyjmout.
Režim užívání předmětné garáže se proto řídí občanským zákoníkem včetně úpravy
zániku takového nájmu. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že na posuzování právního režimu
předmětné garáže dopadá pouze definice obsažená v § 121 odst. 2 obč. zák. Na
rozdíl od vymezení pojmu příslušenství věci, která umožňuje vlastníkovi věci
hlavní rozhodnout o tom, které další věci se stanou jejím příslušenstvím, tak
tomu v případě příslušenství bytu není. Určení vedlejších místností a prostor
jako příslušenství je proto třeba činit s ohledem na stavební a účelové spojení
s bytem, jehož příslušenstvím mají být. Proto žalobce navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Protože odvolací soud změnil toliko nemeritorní výrok o nákladech řízení, jinak
rozsudek soudu prvního stupně ve věci vyklizení potvrdil, je přípustnost
dovolání zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud se proto nejdříve zabýval otázkou, zda má napadené rozhodnutí
zásadní právní význam a dospěl k závěru, že nikoli, neboť soudní judikatura se
již ustálila na právním názoru, že garáž nemůže být příslušenstvím bytu ve
smyslu § 121 odst. 2 obč. zák.
V rozsudku ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 450/2003, Nejvyšší soud vyložil,
že legální definici pojmu „příslušenství bytu“ podává ustanovení § 121 odst. 2
obč. zák., dle něhož příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory
určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Citované ustanovení je (stejně jako
ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák.) ve vztahu k § 121 odst. 1 obč. zák.
ustanovením speciálním, a proto je nutno pojem příslušenství bytu odlišovat od
obecného vymezení pojmu „příslušenství věci“. Zatímco pojmovým znakem
příslušenství věci je, že jde o věc v právním slova smyslu (o samostatný
předmět občanskoprávního vztahu), která má ve vztahu k věci hlavní povahu věci
vedlejší, je u příslušenství bytu situace odlišná, neboť příslušenství bytu
není samostatným předmětem právního vztahu.
Z definice pojmu příslušenství bytu tak, jak je obsažena v § 121 odst. 2 obč.
zák., vyplývá, že jde jednak o (vedlejší) místnosti, nacházející se v bytě,
jako je např. předsíň, komora, koupelna (resp. výjimečně i mimo byt jako např.
záchod společný pro více bytů), jednak o prostory, které se nacházejí mimo
byt, např. sklep, dřevník, kolna, apod. Společné těmto místnostem a prostorám
je jejich účelové určení, tj. to, že mají sloužit k tomu, aby byly užívány s
bytem. Bytem se pro účely nájmu bytu rozumí soubor místností (popřípadě
jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k
trvalému bydlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003, pod č. 90). Je-li tedy byt určen k bydlení, je
logické, že ke stejnému účelu musí sloužit i příslušenství bytu; není-li tomu
tak, nemůže mít určitá místnost či prostor charakter příslušenství bytu. V této
souvislosti lze odkázat na závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud např. ve svém
rozhodnutí ze dne ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99, uveřejněném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, pod C 995, a v rozhodnutí ze dne
17. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2975/2000, uveřejněném v Přehledu judikatury ve
věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s. r. o., Praha 2003, pod č. 5, podle
kterého příslušenstvím bytu ve smyslu ustanovení § 121 odst. 2 obč. zák. není
garáž, i když je umístěna ve stejném domě jako byt a je spolu s bytem užívána,
neboť neslouží k uspokojování potřeby bydlení.
Námitce dovolatelů, že ani kolna nebo dřevník neslouží k uspokojování bytových
potřeb, nelze přisvědčit, neboť kolna a dřevník jsou příslušenstvím bytu za
předpokladu, že jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem, a v tomto
širším slova smyslu tedy rovněž slouží k uspokojování potřeby bydlení. Na
rozdíl od toho garážování auta již s bydlením v bytě přímo nesouvisí, garáž
proto nemůže být určena k užívání spolu s bytem, a za příslušenství bytu ji
tedy považovat nelze. To, že garáž není příslušenstvím bytu, vyplývá nepřímo
též z toho, že (na rozdíl od příslušenství bytu) může být samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů, např. nájmu nebytových prostor (srov. citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2340/99).
Jestliže se z odůvodnění napadeného rozhodnutí podává, že odvolací soud
nepovažoval garáž za příslušenství bytu, a proto posoudil otázku jejího
vyklizení podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, rozhodl v souladu
s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto
náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2
odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
snížené dvakrát o 50% podle § 15 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce
75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu