26 Cdo 659/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobců A) I. K. a B) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. E.
M. a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 93/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000, č. j. 19 Co 529/2000-40,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.430,- Kč k
rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. června
2000, č. j. 11 C 93/99-22, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
„zpřístupnit byt o velikosti 3+1, I. kategorie, nacházející se v přízemí domu
čp. 831, k. ú. S., C. 60 v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a
„předmětný dům“, resp. „dům“), kterého jsou uživateli, a umožnit žalobcům a
jimi pověřeným pracovníkům odstranit betonový stupínek včetně instalovaného
topení umístěného v první místnosti nalevo od vchodu užívané jako kuchyně a
dále umožnit odstranit instalaci rozvodu topení pod vanu v koupelně tohoto bytu
tak, jak ukládá pravomocné rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu m. P. ze dne
26.8.1997, č. j. MHMPP009P2BEVYS-4865/97/Há, s tím že žalobci oznámí žalovaným
termín a hodinu požadovaného zpřístupnění bytu nejpozději pět dnů předem“. V
návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
20. prosince 2000, č. j. 19 Co 529/2000-40, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému
rozsudku připustil dovolání.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
předmětný dům je ve spoluvlastnictví žalobců, a že žalovaní jsou nájemci
předmětného bytu. Dále rovněž zjistily, že pravomocným rozhodnutím odboru
výstavby Obvodního úřadu městské části P. ze dne 28. května 1997 ve spojení s
rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu města P. ze dne 26. srpna 1997 bylo
žalobcům jako spoluvlastníkům předmětného domu podle § 88 odst. 1 písm. b/
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v
tehdy platném znění (dále jen „stavební zákon“), nařízeno odstranění stupínku a
v něm instalovaného topení v předmětném bytě. Konečně zjistily, že ministerstvo
pro místní rozvoj přezkoumalo mimo odvolací řízení zmíněné rozhodnutí
Magistrátu města P. a neshledalo důvody pro jeho změnu nebo zrušení. Na základě
uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
především dovodil, že ukládá-li pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy
povinnost k odstranění stavebních úprav, které provedli žalovaní, žalobcům,
nemohou se žalobci – odkazem na ustanovení § 694 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále
jen „obč. zák.“) – domáhat, aby je odstranili žalovaní. Poté rovněž dovodil, že
za zjištěného skutkového stavu může jít pouze o nárok podle § 695 obč. zák.,
neboť jen toto ustanovení „vymezuje oprávnění pro pronajímatele k provádění
stavebních úprav v bytě nájemce … zároveň však jako jediné upravuje povinnost
nájemce umožnit pronajímateli provedení stavebních úprav za situace, kdy
povinnost pronajímatele k jejich provedení vyplývá z příkazu příslušného orgánu
státní správy …“. Přitom citované ustanovení podle názoru odvolacího soudu
„nevylučuje jeho aplikaci na případy, kdy stavební úpravy spočívají v
odstraňování úprav již nájemci provedených v rozporu s právními předpisy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnili dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Namítli, že postup podle § 695 obč. zák. připadá v
úvahu pouze tehdy, jestliže stavební úřad nařídil provedení stavebních úprav
podle § 87 stavebního zákona, tj. takových úprav, jejichž provedení nařídil
stavební úřad vlastníku stavby z důvodů hygienických, bezpečnostních,
požárních, provozních, ohrožení životního prostředí a estetických, tedy úprav,
na jejichž základě se stavba mění oproti schválenému kolaudačnímu stavu. V této
souvislosti odkázali rovněž na ustanovení § 37 vyhlášky č. 132/1998 Sb. a
uvedli, že zde je podrobněji vymezen pojem nezbytných úprav. Pouze v případě
těchto stavebních úprav, o něž však v projednávané věci nejde, může
pronajímatel podle názoru žalovaných postupovat podle § 695 obč. zák. Naopak
jde-li, jako v projednávané věci, o odstranění stavby ve smyslu § 88 stavebního
zákona (za stavbu pokládají s přihlédnutím k ustanovení § 93 odst. 1 stavebního
zákona i stavební úpravy, resp. změnu stavby), musí se podle jejich názoru
postupovat jedině podle ustanovení § 694 obč. zák. Na rozdíl od odvolacího
soudu tudíž zastávají názor, že v projednávané věci ustanovení § 695 obč. zák.
aplikovat nelze, neboť zde nejde o možnost pronajímatele provádět v pronajatém
bytě stavební úpravy vymezené ustanovením § 87 stavebního zákona. Žalovaní
navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu,
nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Zároveň zdůraznili, že
uložil-li stavební úřad povinnost jim jako spoluvlastníkům domu a účastníkům
stavebního řízení, nemohou uloženou povinnost v soudním řízení přenášet na
žalované jako nájemce bytu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20.
prosince 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil,
že dovolání je přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.);
zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu
spisu.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že je-li, jako v projednávané věci,
dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., je dovolací přezkum vyhrazen jen
pro řešení závažných právních otázek (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř.). V dovolacím řízení tak lze přezkoumávat pouze správnost právního
posouzení věci, respektive odvolacím soudem provedené řešení vymezených
právních otázek, a způsobilým dovolacím důvodem tudíž je – vedle dovolacích
důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. – již jen důvod podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Přitom platí, že nebyla-li právní otázka, pro niž bylo
dovolání připuštěno, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu (byla, jako v
daném případě, specifikována v jeho odůvodnění), je dovolání přípustné pro
řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam
(srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 1997, III. ÚS
253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve svazku 7, ročník 1997 - I. díl
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), a jejichž řešení
bylo v dovolání rovněž zpochybněno.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o
posouzení, zda – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci – je
správný právní názor, že aplikace § 695 obč. zák. přichází v úvahu nejen tehdy,
jde-li o údržbu (§ 86 stavebního zákona) či opravu (§ 87 stavebního zákona),
nýbrž i tehdy, jde-li o odstraňování staveb či zařízení (§ 88 stavebního
zákona).
Podle § 694 obč. zák. nájemce nesmí provádět stavební úpravy ani jinou
podstatnou změnu v bytě bez souhlasu pronajímatele, a to ani na svůj náklad. V
případě porušení této povinnosti je pronajímatel oprávněn požadovat, aby
nájemce provedené úpravy a změny bez odkladu odstranil. Podle § 695 obč. zák.
pronajímatel je oprávněn provádět stavební úpravy bytu a jiné podstatné změny v
bytě pouze se souhlasem nájemce. Tento souhlas lze odepřít jen z vážných
důvodů. Provádí-li pronajímatel takové úpravy na příkaz příslušného orgánu
státní správy, je nájemce povinen jejich provedení umožnit; jinak odpovídá za
škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla.
V ustanoveních § 687 a násl. (tudíž i v ustanoveních § 694 a § 695) obč. zák.
jsou upravena práva a povinnosti z nájmu bytu. Vedle odevzdací povinnosti je
pronajímatel povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon jeho práv spojených
s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.). Povinnosti pronajímatele však
vyplývají i z dalších ustanovení občanského zákoníku, upravujících sankce za
nesplnění povinností upravených v § 687 odst. 1 obč. zák., jakož i z ustanovení
upravujících práva nájemce, neboť jejich rubem je povinnost pronajímatele.
V ustanovení § 694 větě druhé obč. zák. je upravena sankce, která stíhá
nájemce za nesplnění povinnosti zakotvené v § 694 větě první obč. zák., tj.
povinnosti neprovádět stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě bez
souhlasu pronajímatele (pro úplnost je zapotřebí dodat, že některé stavební
úpravy nelze provádět rovněž bez stavebního povolení, resp. bez ohlášení
stavebnímu úřadu – srov. § 55 stavebního zákona). V § 694 větě druhé obč. zák.
tudíž ve svém důsledku jde o oprávnění pronajímatele požadovat, aby nájemce
provedené úpravy a změny bez odkladu odstranil, byly-li provedeny bez jeho
souhlasu (ten může být odepřen vždy). V ustanovení § 695 větě první obč. zák.
jde o oprávnění pronajímatele provádět stavební úpravy bytu a jiné podstatné
změny v bytě a současně o jeho povinnost vyžádat si – k těmto úpravám a změnám
– souhlas nájemce, který – na rozdíl od souhlasu pronajímatele podle § 694 věty
první obč. zák. – může být odepřen jen z vážných důvodů. V ustanovení § 695
větě druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení § 695 větě první obč.
zák. ustanovením speciálním, jde o kvalifikované stavební úpravy, tj. úpravy,
které pronajímatel provádí na příkaz příslušného orgánu státní správy; zde je
zakotvena jednak bezvýjimečná povinnost nájemce umožnit provedení takových
(stavebních) úprav a jednak jeho odpovědnost za škodu, která nesplněním této
povinnosti vznikla.
Oběma citovaným ustanovením je společné užití pojmu „stavební úpravy“ a
„jiné podstatné změny v bytě“. Uvedený pojem není blíže vymezen ani občanským
zákoníkem a ani jiným právním předpisem (např. stavebním zákonem či vyhláškou
č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona). Z
hlediska zmíněných ustanovení (tedy nejen ustanovení § 694 obč. zák., nýbrž i
ustanovení § 695 obč. zák.) je třeba stavební úpravou a jinou podstatnou změnou
v bytě rozumět každý zásah, který mění stavební uspořádání bytu. V konkrétním
případě může jít mimo jiných případů také o zavádění nebo změnu vodovodního,
elektrického, plynového či jiného vedení, odstraňovaní a vyměňování kamen,
vysekávání otvorů do komínů, zazdívání nebo prorážení oken, přemístění dveří a
odstraňování nebo zřizování příček.
V projednávané věci jde o odstranění stupínku a instalovaného topení v
tomto stupínku v předmětném bytě, tj. stavební úpravy ve výše vyloženém smyslu,
podle § 88 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona, tedy postavené bez stavebního
povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Přitom povinnost k odstranění byla
stanovena pravomocným rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu městské části
P. ze dne 28. května 1997 ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu
města P. ze dne 26. srpna 1997 žalobcům jako (spolu)vlastníkům předmětného
domu, kteří byli rovněž účastníky stavebního řízení; zbývá dodat, že žalovaní
jako nájemci bytu účastníky stavebního řízení nebyli a ani být nemohli (srov. §
59 odst. 4 stavebního zákona). Z uvedeného současně vyplývá, že žalobci mají
zmíněnou úpravu odstranit na příkaz příslušného orgánu státní správy ve smyslu
§ 695 věty druhé obč. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů, a nezbývá
jim, než aby v zájmu splnění uložené povinnosti požadovali po žalovaných jako
nájemcích bytu ve smyslu citovaného ustanovení zpřístupnění bytu a umožnění
odstranění zmíněné stavební úpravy. Lze se proto ztotožnit rovněž s názorem
žalobců, že uložil-li stavební úřad povinnost k odstranění stavební úpravy jim
jako spoluvlastníkům domu a účastníkům stavebního řízení, nemohou uloženou
povinnost v soudním řízení přenášet na žalované jako nájemce bytu. Dovolací
soud s přihlédnutím k řečenému uzavírá, že ustanovení § 695 obč. zák. lze
použít nejen tehdy, jde-li o údržbu (§ 86 stavebního zákona) či opravu (§ 87
stavebního zákona), nýbrž i tehdy, jde-li o odstraňování staveb či zařízení ve
smyslu § 88 a násl. stavebního zákona. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. tedy nebyl užit opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu
přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když
žalovaní nebyli v tomto řízení úspěšní a procesně úspěšným žalobcům vznikly
náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, sepsaným advokátem. Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve
spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu