26 Cdo 683/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr.
Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Ing. M. S.,
zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. W., zastoupenému advokátem, o
zaplacení částky 49.035,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 8 C 109/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 2003, č.j. 17 Co 345/2002-375, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
29. října 2003, č.j. 17 Co 345/2002-375, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 2003, č.j. 17 Co
345/2002-375, se ve výrocích III., IV. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
III. Jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem (poté,
co jeho předchozí rozsudky ze dne 7. 5. 1998, č.j. 8 C 109/97-48, a ze dne 24.
10. 2000, č.j. 8 C 109/97-206, byly usneseními Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 24. 11. 1999, č.j. 18 Co 375/98-77, a ze dne 16. 10. 2001, č.j.
17 Co 35/2001-235, – s výjimkou odvoláními nedotčených částí – zrušeny a věc
byla v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení)
rozsudkem ze dne 9. 5. 2002, č. j. 8 C 109/97-328, uložil žalovanému a tehdejší
druhé žalované J. W. zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 49.035,30 Kč
s 21% úrokem z prodlení ročně z částky 31.478,80 Kč od 1. 5. 1997 do 31. 12.
1997 a ve výši 26% ročně z částky 49.035,30 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, to
vše do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (poté,
co v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované J. W.,
která 12. 7. 2002 zemřela, zrušil a řízení proti ní zastavil) rozsudkem ze dne
29. 10. 2003, č. j. 17 Co 345/2002-375, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně v té části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni úroky z
prodlení 21% ročně z částky 363,80 Kč za dobu od. 1. 5. 1997 do 31. 12. 1997,
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; v části, kterou bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyni 47.858,30 Kč, rozsudek potvrdil; v části, kterou
bylo žalovanému uloženo zaplatit úroky z prodlení 21% ročně z částky 31.115,-
Kč od 1. 5. 1997 do 31. 12. 1997 a 26% ročně z částky 47.858,30 Kč od 1. 1.
1998 do zaplacení, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
mezi účastníky i ve vztahu ke státu.
Odvolací soud především zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení
v té části, v níž soud prvního stupně již o věci pravomocně rozhodl (o úrocích
z prodlení 21% ročně z částky 363,80 Kč za dobu od. 1. 5. 1997 do 31. 12.
1997). Dále odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru,
že žalobkyně se důvodně domáhá na žalovaném, jemuž po pravomocném přivolení k
výpovědi z nájmu bytu svědčí právo na bydlení v nemovitosti, jejíž vlastnicí je
žalobkyně, částky 47.858,30 Kč z titulu úhrady za likvidaci odpadních vod.
Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni náleží též
úrok z prodlení z uvedené částky, když s poukazem na ustanovení § 517 odst. 1,
§ 712a a § 697 občanského zákoníku (dále „obč. zák.) dovodil, že s ohledem na
to, že jistina představuje úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, náleží
žalobkyni poplatek z prodlení, který však nemohl žalobkyni přiznat, neboť by
tím nepřípustně překročil návrh (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu – dále
„o.s.ř.“). Zdůraznil, že žalobkyně výslovně uvedla, že změnu žaloby v části o
úroku z prodlení nenavrhuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/, případně odst. 3 o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. s tím, že napadené
rozhodnutí podle ní spočívá v nesprávném právním posouzení ohledně přisouzení
příslušenství a náhrady nákladů řízení. V dovolání především vyjádřila
přesvědčení, že odvolací soud nesprávně zamítl její návrh na přiznání
příslušenství. Uvedla, že při podání návrhu vzhledem k tomu, že bývalý nájemce
již neplatí nájemné, ale za užívání bytu platí z titulu bezdůvodného obohacení,
vycházela z toho, že se nejedná o klasické poskytování služeb souvisejících s
nájmem bytu, a proto požadovala jako příslušenství úrok z prodlení. Poukázala
na to, že toto příslušenství nebylo zpochybněno žádným z předchozích rozhodnutí
odvolacího soudu. Zdůraznila, že uplatnila svou pohledávku i zákonné
příslušenství, na které má nárok. Uvedla, že nežádala více, neboť celková výše
úroku z prodlení je nižší než celková výše poplatku z prodlení. Poukázala na
to, že podáním ze dne 23. 10. 2003 upřesnila příslušenství tak, že jde o
poplatek z prodlení, který též vyčíslila. Je si vědoma toho, že nemohla v rámci
odvolacího řízení měnit žalobu, upřesnění příslušenství však dle jejího názoru
nebylo změnou žaloby ani požadavkem na překročení žaloby. Žalobkyně má za to,
že odvolacímu sudu nic nebránilo, aby jí přisoudil poplatek z prodlení ve výši
úroku z prodlení, která byla nižší než zákonný poplatek z prodlení. Žalobkyně
vyslovila přesvědčení, že se nejednalo o případ, že by ji soud přisoudil něco
jiného nebo více, neboť se příslušenství netýkalo samotného uplatněného nároku.
Další námitky žalobkyně uplatnila proti výroku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení. Považuje za chybný názor, že s ohledem na částečný úspěch ve
věci žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukazuje na to,
že ve věci samé jí bylo zcela vyhověno a zamítnutí žaloby ohledně příslušenství
se netýkalo věci samé. Žalobkyně též vytkla odvolacímu soudu, že jí nepřiznal
separované náklady řízení vzniklé tím, že žalovaný nesdělil soudu úmrtí druhé
žalované, čímž zapříčinil odročení jednání. Žalobkyně nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že žalovaný nebyl povinen sdělovat soudu údaje o druhém
účastníkovi a poukazuje na nerozlučné společenství žalovaných, z jehož podstaty
podle ní vyplývá uvedená oznamovací povinnost. Z uvedených důvodů žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění
podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2
o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je třeba zvažovat odděleně ve vztahu k jednotlivým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení
zastaveno. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti výroku I.
napadeného usnesení, jenž neztrácí povahu usnesení, ačkoli byl zahrnut do
výrokové části dovoláním napadeného rozsudku.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady
obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu v
dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud
přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu pouze z důvodů
uplatněných v dovolání. Dovolatelka však proti uvedenému výroku žádný z
dovolacích důvodů neuplatňuje, a proto nezbylo než dovolání směřující proti
výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. zamítnout.
Dovolání proti výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
části, jíž bylo žalobě co do částky 47.858,30 Kč vyhověno, není žalobkyně
oprávněna podat, neboť v této části není rozhodnutím odvolacího soudu na svých
právech nikterak dotčena, přičemž z povahy dovolání jako opravného prostředku
vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž
byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového
rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod
č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154).
Proti výroku III., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé (i příslušenství je žalobou uplatněným nárokem, a tedy věcí
samou, a žalobkyně se mýlí, pokud v dovolání tvrdí opak), je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Za této situace je bezpředmětné posuzovat,
zda napadené rozhodnutí má, pokud jde o příslušenství žalované pohledávky,
zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Změna druhu požadovaného příslušenství (tím, že žalobce namísto úroku z
prodlení požaduje poplatek z prodlení a naopak) je rovněž změnou žaloby (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo
247/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003,
pod poř. č. 39). Je-li podání žalobce podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
změnou žaloby, pak tomu, aby se soud vyslovil k přípustnosti takové změny
usnesením podle § 95 o.s.ř. nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu
přisuzuje jiný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp.
zn. 29 Odo 439/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod
poř. č. 172). Uvedený závěr platí i v případě, že změna žaloby byla učiněna v
odvolacím řízení (§ 211 o.s.ř.). Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že v
odvolacím řízení není změna žaloby přípustná; z ustanovení § 216 odst. 2 o.s.ř.
vyplývá pouze, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Novým nárokem
se přitom rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve – před
soudem prvního stupně – uplatněným nárokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z
8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1998, pod poř. č. 56). Takovým novým nárokem akcesorický
nárok na příslušenství pohledávky bezpochyby není.
Pokud tedy žalobkyně podáním ze dne 23. 10. 2003 (viz č. l. 369 spisu) sdělila
odvolacímu soudu, že „upřesňuje, že požadovaným příslušenstvím jsou v daném
případě poplatky z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den
prodlení nejméně však 25,-Kč za každý i započatý měsíc a to z částky 31.478,80
Kč od 1. 5. 1997 do 31. 12. 1997 a z částky 49.035,30 Kč od 1. 1. 1998 do
zaplacení“ a odvolací soud – vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru, že
s uvedeným podáním nelze nakládat jako se změnou žaloby, protože žalobkyně
výslovně uvedla, že změnu žaloby nenavrhuje – o tomto podání, které podle
obsahu změnou žaloby bylo, nerozhodl podle § 95 a § 211 o.s.ř. a nadále jednal
a meritorně rozhodl o původní žalobě, v níž byl uplatněn úrok z prodlení,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. byl
uplatněn opodstatněně.
Rozhodnutí o nákladech řízení, (a to i v případě, že je součástí výrokové části
rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve
spojení s § 211 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už
proto, že napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc
sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o
předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má
být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou zaplacení
částky 49.035,30 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani
o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání
proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239
o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v
občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému
právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2002, pod č.
88.
Z uvedených důvodů dovolací soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku III., jenž byl postižen shora
popsanou vadou, jakož i v závislých nákladových výrocích IV. a V. (§ 242 odst.
2 písm. b/ o.s.ř.) a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání odmítl
z důvodů objektivní a subjektivní nepřípustnosti (§ 243b odst. 5, § 218 písm.
b/ a c/ o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2005
Doc.
JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu