USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelů a) J. Š., a b) A. Š., zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, za účasti XY - společenství vlastníků jednotek, zastoupeného JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, o neplatnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 141/2020, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2024, č. j. 5 Cmo 38/2023-357, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč k rukám JUDr. Hany Klusáčkové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Návrhem podaným u Krajského soudu v Brně (soudu prvního stupně) dne 11. 6. 2020 (dále jen „Návrh“) se navrhovatelé domáhali vyslovení neplatnosti usnesení č. 1, 2 a 3 přijatých mimo zasedání shromáždění účastníka XY – společenství vlastníků jednotek (dále jen „Společenství“) na základě návrhu výboru Společenství zveřejněného dne 10. 4. 2020 (dále jen „napadená usnesení“, resp. „usnesení č. 1, 2 a 3“). Uvedli, že nebyly splněny zákonné předpoklady k přijímání napadených usnesení mimo zasedání shromáždění vlastníků a že usnesení č. 1 je nesrozumitelné a usnesení č. 2 se příčí zákonnému zákazu, podle něhož společenství vlastníků jednotek nesmí zajišťovat dluhy třetích osob.
Shromáždění Společenství jím vyslovilo souhlas se „slibem odškodnění“ (ve znění předloženém v příloze návrhu usnesení) určeným pro společnost KALAHA a.s., IČO 25562151, a s pověřením výboru tento slib podepsat, a (současně) s pověřením výboru k udělení pokynu jmenované společnosti pokračovat v práci na stavbě „OPRAVA A MODERNIZACE BYTOVÉHO DOMU XY“ dle pravomocného rozhodnutí o schválení stavebního záměru (stavebního povolení) Úřadu městské části města Brna, Brno – Nový Lískovec, sp. zn. MCBNLI/07412/2018/OSV/Bl, č. j.
MCBNLI/03802/2019/OSV/Bl, ze dne 21. 5. 2019, v právní moci od 29. 6. 2019, a projektové dokumentace ověřené ve společném územním a stavebním řízení.
2. Soud prvního stupně „rozsudkem“ ze dne 5. 5. 2022, č. j. 1 Cm 141/2020-101, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 6. 2022, č. j. 1 Cm 141/2020-110, zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení č. 1 a 2 (výrok I), zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí Návrhu) ohledně usnesení č. 3
3. Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) – poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 27. 4. 2023, č. j. 5 Cmo 38/2023-145, a ze dne 18. 4. 2024, č. j. 5 Cmo 38/2023-278, byla k dovolání navrhovatelů (první z nich) a k dovolání Společenství (druhé z nich) zrušena v dovoláním napadených a závislých výrocích usneseními Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, č. j. 26 Cdo 3168/2023-208, a ze dne 9. 10. 2024, č. j. 26 Cdo 1900/2024-320, a věc byla vždy vrácena v příslušném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení – usnesením (v pořadí třetím) ze dne 4. 12. 2024, č. j. 5 Cmo 38/2023-357, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) potvrdil v části výroku I, jíž byl zamítnut návrh na určení neplatnosti usnesení č. 2, a v nákladovém výroku III (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání navrhovatelů (dovolatelů) proti posledně uvedenému (v pořadí třetímu) usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
6. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Za prvé dovolatelé formulují otázku „Je slib odškodnění v rozporu s § 1195 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 30. 6. 2020 anebo výlučně či současně v rozporu s § 2890 občanského zákoníku?“. Avšak jejich tvrzení, že „by měl Nejvyšší soud jinak vyřešit otázku hmotného práva, kterou odvolací soud vyhodnotil nesprávně“ významově neodpovídá smyslu § 237 o. s. ř., a není tedy způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. 8. Zákonné kritérium, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“, míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívali dovolatelé), nýbrž od (svého) právního názoru již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí. Z dovolání tak musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tomuto požadavku však dovolatelé nedostáli, a v této části je tak dovolání vadné. 9. Za druhé dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho usnesení ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1857/2023, „pokud nezhodnotil část usnesení č. 2 účastníka jako nicotné z důvodu překročení působnosti účastníka“. Odkaz na usnesení sp. zn. 26 Cdo 1857/2023 však učinili bez jakékoli vazby na konkrétní závěry odvolacího soudu, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. 10. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč případná (částečná) „nicotnost“ usnesení přijatého shromážděním Společenství, které posuzoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1857/2023, není (nemůže být) důvodem, pro nějž by měl shledat (a to byť jen zčásti) za neplatné či „nulitní“ i usnesení č. 2 posuzované v této věci (viz body 37–39 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dovolatelé jeho úvahy v tomto směru nijak nezpochybnili a nijak nevyložili, v čem (podle jejich mínění) spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a tudíž ani nevymezili – způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. – způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. I v této části je proto dovolání vadné. 11. Pouze pro úplnost lze dodat, že v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1857/2023, vydaném ve věci týchž účastníků, dovolací soud přezkoumával tři usnesení shromáždění (ze dne 18. 11. 2015, 25. 9. 2018 a 12. 12. 2019) o revitalizaci domu, jejichž jednotlivé body (9, 13 a 5B) se bezprostředně týkají rozšíření balkonů bytových jednotek 4+1, a přístavby balkonů k bytovým jednotkám 2+kk. Naproti tomu obsahem usnesení č. 2, přezkoumávaného v této věci, nebyla revitalizace domu ani její rozsah, jde tudíž o odlišnou skutkovou situaci, a odkaz dovolatelů na usnesení sp. zn. 26 Cdo 1857/2023 je tak v této souvislosti i nepřípadný. 12. Za třetí dovolatelé formulují otázku „Může být při posuzování nicotnosti usnesení č. 1 účastníka v této věci ve smyslu § 245 občanského zákoníku a dále při posuzování jeho zdánlivosti ve smyslu § 551 až § 554 občanského zákoníku usnesení č. 1 účastníka neprohlášeno za zdánlivé, popř. nicotné, dle § 90 odst. 1 z. ř. s.?“ 13. Na takto vymezené otázce ale napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž nerozhodoval o usnesení č. 1 (k němuž se otázka váže) a (logicky vzato) ani rozhodovat nemohl, neboť přezkum rozsudku soudu prvního stupně v části výroku I, která se týkala (právě) dotčeného usnesení č. 1, již nebyl předmětem odvolacího řízení (navazujícího na zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1900/2024). 14. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 5. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu