Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. Č., zastoupené Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem v Praze, Navrátilova 675/3, proti žalovanému městu Tábor, se sídlem v Táboře, Žižkovo náměstí 22, IČO 00253014, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 74/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. 12. 2024, č. j. 15 Co 324/2024-176, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dalo dne 2. 1. 2023 žalované (pronajímatel) z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), které spatřovalo v opakovaném zamoření bytu štěnicemi.
2. Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 8.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 15 Co 324/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku III (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, přípustné.
5. Je tomu tak proto, že ač se dovolatelka snaží formulovat otázky, které považuje za rozporné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, veškeré její námitky směřují ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu o jejích konkrétních krocích jako nájemkyně učiněných v souvislosti s opakovaným výskytem štěnic v bytě, na jejichž základě odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že dovolatelka hrubě porušila své povinnosti nájemce tím, že řádně neužívala byt a nedodržovala pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměrů. Výtka nesprávného právního posouzení věci tak v tomto směru vychází primárně z kritiky správnosti skutkových zjištění. Jinak řečeno, dovolatelka ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením provedeného dokazování, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. přitom rovněž nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.
6. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou předkládaná otázka rozporu výpovědi s dobrými mravy.
7. Otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 zákona o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018).
8. Při posouzení otázky (ne)platnosti výpovědi z nájmu pro její rozpor s dobrými mravy přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak na straně žalovaného, přičemž vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvahy současně (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené, přitom právě jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
9. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti té části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti nákladovým výrokům II a III napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti nákladovým výrokům by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 17. 6. 2025 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu