26 Cdo 733/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně h. m. P., proti
žalovaným 1) G. V., a 2) M. V., o zaplacení částky 45. 227.- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C
293/98, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 224/2000-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 12. 1999, č. j. 6 C
293/98-77, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci poplatek z
prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25.- Kč za každý i
započatý měsíc prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku od zde
stanoveného data do zaplacení, ve splátkách po 4. 500.- Kč měsíčně, splatných
vždy do každého 5. dne kalendářního měsíce, počínaje dnem právní moci rozsudku,
pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), zastavil řízení co do částky 45. 227.-
Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Vyšel ze
zjištění, že žalobce je pronajímatelem bytu č. 30, I. kategorie, o velikosti
3+1 s příslušenstvím, v 6. patře domu č. p. 2377, v P. (dále „předmětný byt“),
že žalovaným (byť jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno) dosud svědčí k
předmětnému bytu právo společného nájmu bytu, a že dluh na nájemném a na úhradě
za služby spojené s užíváním bytu činil ke dni podání žaloby 45. 227.- Kč.
Vzhledem k tomu, že 2. žalovaná tento dluh po podání žaloby zaplatila, a
žalobce vzal v této části žalobu zpět (před tím, než soud začal jednat ve
věci samé), soud řízení ohledně této částky zastavil. Předmětem řízení tak
zůstalo příslušenství původně žalované pohledávky - poplatek z prodlení, který
žalobce vyčíslil celkově částkou 53. 430.-Kč. Soud prvního stupně
shledal žalobu na zaplacení poplatku z prodlení podle § 697 obč. zák. a § 2 vl.
nař. č.142/1994 Sb. důvodnou, přičemž s poukazem na právní postavení obou
žalovaných jako společných nájemců bytu uložil oběma zaplatit požadovanou
částku společně a nerozdílně (§ 511 obč. zák.).
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 28. 3. 2001, č. j. 39 Co 224/2000-150, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím, že „žalovaní jsou povinni
poplatek z prodlení z jednotlivých částek zaplatit vždy do 26. 10. 1998“, ve
výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení; dále ve výroku svého rozsudku zamítl návrhy
žalovaných na připuštění dovolání. Odvolací soud se nejprve zabýval opakovanou
námitkou podjatosti soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. J. K., vznesenou
prvním žalovaným dne 26. 3. 2001 a dne 27. 3. 2001 před odvolacím jednáním
(poté, co o předchozí námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze -
předsedy senátu JUDr. Č. S. a soudkyně JUDr. J. K., vznesené prvním žalovaným,
rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2001, č. j. Nco
10/2001-128, tak, že jmenovaní soudci nejsou z projednávaní a rozhodování v
této věci vyloučeni), přičemž postupoval podle § 15b odst. 2 občanského
soudního řádu, ve znění účinném po l. 1. 2001; dospěl přitom k závěru, že
jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci.
Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobní
požadavek na zaplacení poplatku z prodlení je důvodný, a že žalovaní jsou v
dané věci oba pasivně věcně legitimováni, neboť v době, kdy došlo k prodlení s
placením nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, jim oběma
svědčilo právo společného nájmu bytu manžely, a byli proto povinni platit
nájemné a tyto úhrady společně a nerozdílně. Byť podíly společných nájemců na
nájemném nemusí být vždy ve vzájemném poměru stejné (uvedl dále odvolací soud),
neboť každý z nich se může na užívání bytu podílet různou měrou, může být tato
okolnost významná pouze ve vztahu mezi nimi navzájem, nikoli ve vztahu k
pronajímateli, jemuž odpovídají společně a nerozdílně. Z postavení žalovaných
jako společných nájemců bytu pak také vyplývá, že každý z nich může vyřizovat
běžné záležitosti týkající se nájmu bytu s právními účinky i pro druhého.
Takovouto běžnou záležitostí je podle názoru odvolacího soudu i uznání dluhu na
nájemném a na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu; pokud tedy druhá
žalovaná takovýto projev vůle ve vztahu k žalobci (pronajímateli) učinila, má
tento úkon právní účinky i pro druhého žalovaného. Odvolací soud neshledal
opodstatněnou námitku prvního žalovaného, že dluh na nájemném nezavinil,
přičemž konstatoval, že povinnost platit poplatek z prodlení nastupuje ze
zákona, bez ohledu na případné zavinění dlužníka. Rovněž tak neshledal důvodnou
námitku prvního žalovaného směřující proti výši poplatku z prodlení s
odůvodněním, že jeho výše odpovídá právním předpisům (§ 517 odst. 2 obč. zák.,
nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), ani jeho námitku, že žalobcem uplatněný nárok
je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení „§ 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. (resp. § 239
odst. 2 o. s. ř. před novelizací)“, a v němž uplatnil dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. V této souvislosti namítá, že se soud
„nevyrovnal s otázkou kolize dobrých mravů s institutem práva společného nájmu,
resp. solidární odpovědností dlužníků, kdy po jednom, výlučně formálním
účastníku tohoto právního vztahu nelze spravedlivě a v souladu s dobrými mravy
požadovat úhrady dluhů, způsobených výlučně druhým, faktickým účastníkem tohoto
právního vztahu“. Dále namítá, že se soud nevyrovnal s otázkou kolize změny
právní úpravy úrokových (penalizačních) sazeb se zásadou „pacta sunt
servanda“, a poukazuje na to, že změnou právní úpravy nemůže být dotčeno
ustanovení smlouvy, ve které si účastníci smlouvy sjednali „penalizační sazbu“
výslovně podle předešlé právní úpravy. Navrhuje, aby „soud zvážil, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší
uvedenou právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel má za to, že soud
nesprávně a pouze v jeho neprospěch vyhodnotil okolnost, že dluh na poplatku z
prodlení vznikl vinou druhé žalované, v důsledku toho, že neuhradila včas
nájemné. Požaduje rovněž, aby soud přihlédl k vadám podle § 237 odst. 1 písm.
g) a f) o. s. ř. Naplnění prvé z uvedených vad spatřuje v tom, že „ve věci
rozhodovali vyloučení soudci, u kterých zpočátku existovaly pochybnosti o
jejich nepodjatosti, později i důvody pro pochybnosti o jejich nepodjatosti“, a
poukazuje na to, že jeho námitky proti podjatosti soudců byly „zamítnuty“. K
výzvě soudu uvedl, že námitka podjatosti se týká soudců Městského soudu v
Praze, a to soudce JUDr. Č. S. (u něhož spatřuje důvod podjatosti v tom, že
jmenovaný soudce měl být v průběhu měsíce října 2000 několikrát navštíven
druhou žalovanou, která s ním měla sjednat pro sebe příznivé rozhodnutí ve
věci, jakož i v tom, že uvedený soudce zaujal vůči prvnímu žalovanému v průběhu
řízení „bezdůvodnou averzi“), a soudkyň JUDr. J. K. a JUDr. V. S. Důvody
podjatosti jmenovaných soudkyň spatřuje dovolatel v tom, že v průběhu měsíce
prosince 2000 „setrvaly v kratším rozhovoru se žalovanou před budovou Městského
soudu v Praze“; u soudkyně JUDr. J. K. pak shledává „ohrožení soudcovské
nezávislosti“ v tom, že se „pravděpodobně zabývá podnikatelskou činností“.
Pokud jde o uváděné důvody podjatosti odkazuje dovolatel též na „meritorní“
námitky, obsažené ve spise. Naplnění vady uvedené v § 237 odst. 1 písm. f) o.
s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že ve věci bylo dne 28. 3. 2001 odvolacím
soudem rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvil. V tomto
postupu soudu spatřuje dovolatel odnětí možnosti jednat před soudem, neboť
předpokládal, že jednání bude odročeno, aniž by o to musel požádat. Navrhl, aby
rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla „vrácena k dalšímu
projednání“; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
vydáno 28. 3. 2001, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části
dvanácté, hlavy první bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. postupovat v odvolacím
řízení podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud tedy dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), při splnění zákonné podmínky právnického vzdělání
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto
mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v jeho odstavci druhém), jestliže
trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g)
o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítá existenci vad podle § 237 odst.
1 písm. g) a písm. f) o. s. ř., zabýval se dovolací soud otázkou, zda napadené
rozhodnutí namítanými vadami trpí.
Podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže
rozhodoval vyloučený soudce.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a
rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům
nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci (např. kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně
žalobce či na straně žalovaného). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem (§ 114 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě
stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah
ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační
činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce, apod.
O žádný z případů takového charakteru však v souzené věci nejde.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že důvodem k
vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. nejsou (jen) okolnosti, které
spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6). Od tohoto závěru
nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci. Dovozuje-li tedy dovolatel podjatost
JUDr. Č. S. z jeho postupu v řízení v projednávané věci, není tento jeho
argument způsobilý založit pochybnost o nepodjatosti
jmenovaného soudce.
Rovněž tak nelze z hlediska § 14 odst. 1 o. s. ř. považovat za
relevantní dovolatelem tvrzená setkání soudce JUDr. Č. S. a soudkyně JUDr. J.
K. s druhou žalovanou. Účastník řízení musí uvést konkrétní skutečnosti, v
nichž spatřuje důvod podjatosti soudce a jakými důkazy je může doložit (srov.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980,
pod pořadovým číslem 3). V projednávané věci však dovolatel takovéto konkrétní
okolnosti ani důkazy neoznačil, a i v dovolacím řízení v podstatě opakuje
svoje námitky vznesené v průběhu řízení, s nimiž se vypořádal Vrchní soud v
Praze ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2001, č. j. Nco 10/2001-128, na jehož
odůvodnění dovolací soud pro stručnost odkazuje. Pokud pak dovolatel dovozuje
podjatost soudkyně JUDr. J. K. z její „pravděpodobné“ podnikatelské činnosti,
je třeba odkázat na vyjádření jmenované soudkyně, obsažené ve spise (č. l.
144), z něhož vyplývá, že žádnou podnikatelskou činnost nevykonává. Námitkou
podjatosti směřující vůči soudkyni Městského soudu JUDr. V. S. pak bylo
nadbytečné se zabývat, neboť uvedená soudkyně se – jak je patrno ze záhlaví
dovoláním napadeného rozsudku – na rozhodování v dané věci nepodílela.
Rovněž tak dovolací soud neshledal naplnění další z namítaných vad
podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s. ř. na kterou dovolatel též poukazuje.
Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže
účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem. Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení odnětím možnosti
účastníku jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku řízení
znemožnil realizaci těchto procesních práv a povinností, která mu zákon
přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy a navrhovat
důkazy).
Podle § 101 odst. 2 o. s. ř. (které platí i v řízení odvolacím - § 211
o. s. ř.) soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li
se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o
odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Z obsahu spisu se podává, že první žalovaný byl odvolacím soudem
vyrozuměn o jednání, nařízeném na den 28. 3. 1999 (viz doručenku na č. l.
131 verte), ze kterého se omluvil telefonicky dne 27. 3. 2001 (viz úřední
záznam na č. l. 132), a poté i písemným podáním, v němž jako důvod své
nepřítomnosti uvedl náhlé onemocnění, což doložil i fotokopií
potvrzení o pracovní neschopnosti (viz č. l. 133 a 134 spisu). Z obsahu spisu
přitom nevyplývá, že by požádal o odročení jednání, nařízeného na uvedený den.
Odvolací soud proto nepochybil, pokud v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 o.
s. ř. jednal v jeho nepřítomnosti. Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání
není totiž bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o. s.
ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, pod pořadovým číslem 25,
dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1307/2000 a sp. zn. 33 Odo 118/2001).
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání není podle § 237 odst. 1
písm. g) a písm. f) o. s. ř. přípustné. Jiné vady vyjmenované v § 237 odst. 1
o. s. ř. dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává;
dovolání není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, ale
potvrzujícím, ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek
soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut prvním žalovaným (dovolatelem) včas
učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je
závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto
případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí
ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou
právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně
šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího
soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší
takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Jelikož podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolací soud – s
výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní
otázky stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich
posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení,
která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
V projednávané věci nebyl dovoláním zpochybněn právní závěr odvolacího
soudu, že žalovaným svědčilo v době vzniku žalobou uplatněné pohledávky
pronajímatele (žalobce), resp. jejího příslušenství, právo společného nájmu
bytu manžely.
Podle ustálené soudní praxe je právo společného nájmu bytu manžely
(srov. § 703 a násl. obč. zák.) zvláštním případem společného nájmu
bytu (§ 700 až § 702 obč. zák.), jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma
manželům společně a nedílně; to se projevuje, jak pokud jde o výkon tohoto
práva, tak i pokud jde o jeho zánik (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
7/1997, pod pořadovým číslem 55, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 64/2000). Nestanoví-li zákon jinak, platí pro právo
společného nájmu bytu manžely ustanovení o společném nájmu bytu, tedy i
ustanovení § 701 odst. 2 obč. zák., podle kterého z právních úkonů týkajících
se společného nájmu, ať již ve věcech běžných či ostatních, jsou společní
nájemci (manželé) oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně. Jde tu o
solidaritu jejich práv a povinností (srov. § 511 obč. zák.). Solidarita se týká
i povinnosti k placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu
(viz též Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 7. vydání, rok 2002, str.
870, 872). I za současné právní úpravy je nadále využitelný právní názor,
vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 164, podle kterého ve
sporech o úhradu za užívání bytu (nyní o nájemné) a za služby s tím spojené,
jsou zásadně pasivně legitimováni oba manželé, pokud nepřestali být uživateli
(nyní nájemci) bytu.
Úprava práva společného nájmu bytu manžely obsažená v občanském
zákoníku, je přitom kogentní, tzn., že manželé se od ní nemohou odchýlit
dohodou, jako je tomu u společného jmění manželů (srov. § 143a, § 147 obč.
zák.).
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní –
společní nájemci bytu – odpovídají za pohledávku žalobce (pronajímatele)
společně a nerozdílně, je v souladu s ustáleným výkladem podávaným v právní
teorii i v soudní praxi. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při
posouzení důvodnosti uplatněného nároku „nevyrovnal s otázkou kolize dobrých
mravů s institutem práva společného nájmu, resp. solidární odpovědností
dlužníků“, nelze tuto výtku - vzhledem ke kogentní povaze právní úpravy
společného nájmu bytu manžely - shledat důvodnou. Rovněž tak závěr odvolacího
soudu, že z hlediska vzniku povinnosti platit poplatek z prodlení, není
rozhodná otázka případného zavinění dlužníka, odpovídá konstantnímu výkladu
zastávanému v právní teorii i v právní praxi.
Zásadní význam ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nelze
přiznat ani otázce výše poplatku z prodlení, neboť příslušná právní úprava (§
517 odst. 2, § 697 obč. zák., nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) je jednoznačná a
nepůsobí v soudní praxi výkladové problémy.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalovaným v
této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v
úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a
§ 218 odst. 1 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této
procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2
věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu