26 Cdo 766/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v
právní věci žalobce F. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) M. K.
a 2) O. K., o zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 12 C 417/2001, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 1.10.2002, čj. 42 Co 594/2002-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1.10.2002, čj. 42 Co
594/2002-40, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7.6.2002, čj.
12 C 417/2001-25, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaní 1/ a 2/ byli
povinni zajistit a odevzdat žalobci náhradní byt v P. nejpozději do 3 dnů od
právní moci rozsudku a dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přejímá skutková
zjištění soudu prvního stupně. Žalobce žil se svojí matkou, V. D., v bytě v
domě čp. 26/1 v H. Nájemcem bytu byla matka žalobce a žalobce s ní žil od svého
narození. Okresní soud v Přerově vydal rozsudek, v němž bylo přivoleno k
výpovědi z nájmu bytu a matka žalobce byla povinna vyklidit předmětný byt
do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Výpovědní lhůta uplynula
31.8.1997. Před skončením nájmu, v červenci 1997, žalobce se svou matkou byt
opustil, neboť se stal v důsledku povodní neobyvatelným a do skončení řízení
před soudem prvního stupně nebyl způsobilý k užívání. Matka žalobce poté dne
24.11.1997 zemřela.
Odvolací soud s ohledem na uvedený skutkový stav dospěl k závěru, že v
době úmrtí již nebyla matka žalobce nájemkyní předmětného bytu, neboť zemřela
téměř 3 měsíce po uplynutí výpovědní lhůty. Právo nájmu k bytu proto nemohlo
přejít na žalobce. Pokud by nedošlo k opuštění bytu žalobcem a jeho matkou,
bydlel by žalobce v tomto bytě bez právního důvodu a tedy bez nároku na bytovou
náhradu. Žalobce by se proto nemohl na žalovaných 1/ a 2/ domáhat ani uvedení
bytu do stavu způsobilého k řádnému užívání.
Odvolací soud se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že by na
žalobce přešlo právo na náhradní byt dle rozsudku soudu prvního stupně, kterým
bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu ve vztahu k jeho matce. Matka žalobce
zemřela v době, kdy již nájemkyní bytu nebyla, proto na žalobce nemohlo ve
smyslu § 706 odst.1 obč. zákoníku přejít právo nájmu bytu. Žalobcovo právo
bydlet v tomto bytě bylo pouze odvozené od práva nájmu, které svědčilo jeho
matce. Žalovaní proto nemohou žalobci žádná práva odpírat ani mařit jeho
nerušený výkon a nemohou ani svá práva vykonávat v rozporu s dobrými mravy či
Listinou základních práva a svobod.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 8.1.2003 napadl žalobce výše uvedený rozsudek
odvolacího soudu s tím, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně i soudu
odvolacího, zejména s právním názorem, že nemá „nárok na byt“.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že soud prvního stupně
zamítl určovací žalobu s tím, že měla být podána žaloba na plnění a
konstatoval, že zajištění bytu v Přerově je nad rámec rozsudku sp.zn. 7C
193/96, protože se jedná o rozsah vyšší, než příslušelo matce (nájemkyni).
Dovolatel je přesvědčen, že žalovaní 1/ a 2/ mu neumožnili bydlet v bytě, kde
vyrůstal a v rozsudku sp.zn. 7C 173/96 je uvedena možnost náhradního bydlení,
pak určovací žaloba dle ust. § 80 písm.k o.s.ř. je na místě.
V předmětném bytě dovolatel bydlel až do povodní v r. 1997, poté bydlel
s matkou u bratra a matka krátce poté zemřela. Žalovaní 1/ a 2/ neprovedli
opravy bytu do dnešního dne a dovolatel má své věci stále v bytě v H.
Z bytu v H. dovolatel neodešel dobrovolně, stalo se tak z důvodu
povodní; na opravu bytu nemá příjmy a totéž platí i o koupi bytu.
Dovolatel se domnívá, že jestliže měla matka právo na bydlení
zachováno, pak by měl mít toto právo zachováno také on. Do vzniklé situace se
dovolatel nedostal vlastní vinou, ale neobyvatelností bytu z důvodu povodní a
úmrtím matky, proto by s ohledem na ust. § 3 obč. zákoníku bylo přidělení
náhradního bytu více než morální satisfakcí. Pokud by neměl mít nárok na byt,
pak by podle dovolatele došlo k porušení čl. 10 Listiny základních lidských
práv a svobod.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
posoudil nejprve dovolání žalobce podle ust. § 240 odst.1, § 241 odst. 1 a 2 a
§ 241a odst.1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím
bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v daném případě, tj. byl-li
odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání přípustné.
Podle § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je
upraveno v ust. § 237 odst. 1 písm.b/ a c/ o.s.ř.
V daném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst.1 písm.b/
o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. § 237 odst.1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolaní není přípustné podle ust. § 237 odst.1 písm.b/
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud vyslovil právní názor, že žalobce
bydlel v předmětném bytě bez právního důvodu a bez nároku na bytovou náhradu,
nepřešlo na něj právo na náhradní byt podle rozsudku soudu prvního stupně, jímž
bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, kdy nájemkyní byla matka žalobce a
žalobci svědčilo pouze právo nájmu odvozené od práva nájmu matky.
Z dovolání žalobce lze dovodit, že proti těmto právním otázkám dovolání
směřuje.
Dovolací soud, vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky nejsou v
rozhodovací praxi soudů řešeny jednotně, dospěl k závěru, že jsou splněny
podmínky stanovené v ust. § 237 odst.1 písm.c/ o.s.ř. a dovolání je proto
přípustné.
Ze skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení, která nebyla
dovolatelem zpochybněna, vyplývá, že nájemkyní předmětného bytu v domě čp.26/1
v H. byla V. D., matka žalobce.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9.4.1997, čj. 7C 193/96-33
bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím
3 měsíční výpovědní lhůty, která uplynula dnem 31.8.1997. Dále bylo rozhodnuto,
že paní V. D. je povinna byt vyklidit a předat do 15-ti dnů od zajištění
náhradního bytu.
Matka žalobce - paní D. – zemřela dne 24.11.1997. Žalobce žil se svojí
matkou v předmětném bytě od svého narození.
Před skončením nájmu uvedeného bytu paní V. D. se žalobcem byt v
červenci 1997 opustili v souvislosti se zaplavením bytu při povodních a
přestěhovali se k bratrovi žalobce, kde žalobce bydlí dosud.
Předmětný byt se stal po povodni neobyvatelným a dosud nebyl uveden do
stavu způsobilého užívání.
Z uvedeného je zřejmé, že nájem předmětného bytu zanikl výpovědí danou
pronajímatelem ke dni 31.8.1997.
Podle § 712a obč. zákoníku v období mezi skončením nájemního poměru a
posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní
poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ust. § 687 až 699 a
přiměřeně § 700 až 702 odst.1 obč. zákoníku.
Po skončení nájmu ke dni 31.8.1997 měla paní V. D. v bytě právo na
bydlení, a to do doby uplynutí lhůty k vyklizení bytu, v tomto případě dle
rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9.4.1997, sp.zn. 7C 193/96, do 15-ti
dnů od zajištění náhradního bytu. V uvedené době žalobci svědčil právní důvod
bydlení odvozený od práva bydlení jeho matky, paní V. D., neboť v tomto období
má osoba, jejíž nájemní poměr skončil podle § 712 obč.zákoníku, práva a
povinnosti uvedené v ust. § 687 až 699 obč. zákoníku a přiměřeně § 700
až 702 odst.1 obč.zákoníku.
Pokud paní V. D. zemřela dne 24.11.1997, tj. v době, kdy ji svědčilo
právo bydlení dle ust. § 712a obč. zákoníku, toto její právo k tomuto okamžiku
zaniklo.
V této souvislosti je pak nutné zvážit, zda na žalobce, jako syna paní
V. D., za uvedeného skutkového stavu přešlo právo nájmu předmětného bytu nebo
právo bydlení.
Podle ust. § 706 odst. 1 obč.zákoníku jestliže nájemce zemře, a
nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými
nájemci) mj. jeho děti, kteří prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti a
nemají vlastní byt.
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu nájmu bytu na žalobce podle
citovaného ustanovení nemohlo dojít, neboť paní D. v okamžiku její smrti
svědčilo pouze právo na bydlení (v té době nebyla nájemkyní předmětného bytu,
neboť nájem zanikl na základě výpovědi ke dni 31.8.1997).
Taktéž nemohlo na žalobce přejít právo na bydlení, neboť v ustanovení §
712a o.s.ř. obč. zákoníku není do rozsahu práv a povinností, která svědčí osobě
mající právo na bydlení zahrnuto ust. § 706 obč. zákoníku (viz též např.
rozsudek Nejvyššího soudu z 26.7.2001, sp.zn. 28 Cdo 1000/2001).
Smrtí paní V. D. tak odpadl právní důvod bydlení žalobce v předmětném
bytě, který, jak bylo uvedeno, byl odvozován zprvu od práva nájmu a poté od
práva na bydlení paní D.
Dále je třeba poznamenat, že na uvedeném závěru nic nemění ani výše
zmiňovaný rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 9.4.1997, čj. 7 C 193/96,
jímž bylo vyklizení bytu po skončení nájmu vázáno na zajištění náhradního bytu,
neboť toto rozhodnutí se týkalo původní nájemkyně (V. D.), nikoliv žalobce,
který do těchto jejích práv nevstoupil.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobci po smrti jeho matky nesvědčí
žádný platný titul k užívání předmětného bytu. Ani prostřednictvím ust. § 3
odst.1 obč.zákoníku, tj. námitkou, že výkon vlastnického práva je v tomto
případě v rozporu s dobrými mravy, by nebylo možné zabránit vyklizení
předmětného bytu. Aplikace ust. § 3 odst.1 obč. zákoníku by se mohla
uplatnit jen při úvahách o tom, zda vyklizení bytu žalobcem má být výjimečně
podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo zda má být vyklizení odloženo určením
další lhůty, pokud by takovéto odepření výkonu práva bylo podloženo
skutečnostmi, z nichž by vyplývalo, že výkon práva by byl skutečně v rozporu s
dobrými mravy.
V daném sporu je však nutné vzít zřetel i na to, jak byl žalobní petit
žalobcem, po poučení soudu, upřesněn při jednání dne 7.6.2002 (viz protokol o
jednání na čl. 16).
Žalobce se žalobou domáhá toho, aby „žalovaní byli povinni zajistit a
odevzdat mu náhradní byt v P., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.“
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobci nesvědčí žádný platný titul k
užívání předmětného bytu. Taktéž nebylo výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu
v Přerově ze dne 9.4.1997, čj. 7C 193/96-33, vyklizení bytu vázáno ve prospěch
žalobce zajištěním náhradního bytu. Vyklizení bytu žalobcem proto není vázáno
na povinnost žalovaných 1/ a 2/, aby mu zajistili náhradní byt, neboť jim to
neukládá žádný právní předpis, popř. rozhodnutí soudu.
Žalobce by se nemohl domáhat na žalovaných 1/ a 2/ zajištění náhradního
bytu ani v případě, že by vyklizení bytu jeho osobou bylo vázáno na
zajištění bytové náhrady, neboť zajištění stanovené bytové náhrady osobou takto
zaváznou (obvykle pronajímatelem) je pouze podmínkou, bez jejíhož splnění
nelze realizovat vlastní vyklizení bytu, např. v řízení o výkon rozhodnutí. Je
proto na vůli osoby zavázané k zajištění bytové náhrady, zda tuto podmínku
splní a kdy ji splní a poté bude požadovat vyklizení bytu, nebo zda ponechá
vyklizovanou osobu i nadále bydlet ve vyklizovaném bytě. Vyklizované osobě
proto není dáno domáhat se, aby soud uložil tomu, v jehož prospěch má být byt
vyklizen po zajištění bytového náhrady, povinnost zajistit bytovou náhradu.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu je věcně správné, byť odvolací soud ve svém rozhodnutí
neposuzoval žalobní petit žalobce tak, jak je uvedeno výše, což mělo především
vést k zamítnutí žaloby.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst.2 o.s.ř. dovolání pro jeho
nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.5
o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst.1 a § 142 odst.1 o.s.ř. s ohledem na
úspěch ve věci a na to, že žalovaným 1/ a 2/ podle spisu v tomto řízení žádné
náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu