26 Cdo 796/2023-103
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně EUROCOIN, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Brně, Josefská 504/8, IČO 41600363, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, proti žalované Šárce Jandové, narozené 17. 2. 1998, se sídlem v Brně, Jánská 452/7, IČO 05244609, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 3/2021, o zaplacení 57.694,35 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, č. j. 47 Co 142/2021-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, č. j. 47 Co 142/2021-84, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 6. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 57.694,35 Kč s úrokem z prodlení od 2. 12. 2018 do zaplacení. Tvrdila, že dne 4. 4. 2018 uzavřela s žalovanou smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání nacházejícího se v XY (dále též jen „Smlouva“). Předmětný prostor po skončení nájmu (výpovědí) vyklidila sama, neboť žalovaná ho nevyklidila ani přes opakované výzvy. Po žalované požadovala 10.569,35 Kč na úhradu nákladů spojených se stěhováním, 3.500 Kč za rozmontování a demontáž nábytku, 4.300 Kč za vstup do prostor k podnikání a výměnu zámků a 39.325 Kč za skladování věcí za dobu od 6. 2. 2019 do 5. 3. 2020.
2. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 63 C 3/2021-60, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Po provedeném dokazování (v nepřítomnosti žalované) zjistil, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli Smlouvu, a to na dobu od 1. 5. 2018 do 30. 4. 2019. Dne 8. 1. 2019 vstoupili do prostoru, který byl předmětem nájmu, za součinnosti zámečnické firmy jednatelka žalobkyně Bc. Eva Rozkošová, správce OD XY J. F. a pan V. P., vyhotovili seznam věcí, které se v prostoru nacházely, a prostor vyklidili, žalobkyně uhradila cenu za demontáž nábytku a stěhování a za pronájem kontejneru, do něhož uložila vyklizené věci žalované. Z listiny označené jako výpověď neučinil žádná zjištění, neboť nebyla datována ani podepsána.
4. Uzavřel, že žalobkyně svým jednáním nesplnila podmínky tzv. dovolené svépomoci ve smyslu § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), která je možná jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1957/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Její jednání z rámce dovolené svépomoci vybočilo, nebyla oprávněna vykonat právo vyklizení pronajatého prostoru mimo soudní výkon rozhodnutí, a šlo tedy o exces, který nepožívá právní ochrany.
5. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 47 Co 142/2021-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vydal rozsudek pro uznání, kterým žalované uložil zaplatit žalobkyni 57.694,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 2. 12. 2018 do zaplacení a částku 1.200 Kč (náklady spojené s uplatněním pohledávky), náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.312,80 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 11.887,40 Kč.
6. Měl totiž za to, že v průběhu odvolacího řízení byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Za uznání žalovaného nároku ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. považoval podání žalované ze dne 29. 10. 2021, kterým reagovala na doručení rozsudku soudu prvního stupně (jednání u soudu prvního stupně se bez omluvy nezúčastnila), v němž uvedla, že s žalobou uplatněným nárokem souhlasí a požádala o umožnění splátek ve výši 10.000 Kč, ve spojení s jejím podáním ze dne 6. 7. 2021, v němž uvedla, že si je vědoma svého dluhu, ale momentálně není v situaci, kdy si může dovolit zaplatit celou částku, a proto žádá o splátkový kalendář. Měl za to, že těmito podáními žalovaná nepochybným způsobem projevila vědomost o svém dluhu vyplývajícím ze žalobního nároku a vůli jej nepodmíněně uspokojit. Protože žalobkyně s úhradou ve splátkách nesouhlasila a žalovaná se odvolacího jednání nezúčastnila, takže neprokázala své aktuální majetkové poměry, stanovil lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci rozsudku.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla zcela vyřešena otázka, zda lze její podání považovat za uznání dluhu, když v řízení ani nebyla zastoupena advokátem. Její žádost o ustanovení advokáta soud prvního stupně zamítl (ovšem žalobě nevyhověl), z jejího přístupu bylo zjevné, že soudnímu řízení zcela nerozumí, nebyla poučena o možnosti vydání rozsudku pro uznání. Vytýkala odvolacímu soudu, že rozhodl rozsudkem pro uznání, ačkoliv soud prvního stupně, který se žalobou věcně zabýval, shledal nárok žalobkyně neoprávněným. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, z něhož vyplývá, že při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc. Namítala, že svými podáními neměla v úmyslu nárok uznat, pouze uvedla, že si je svého dluhu vědoma, nicméně ohledně právního titulu a konkrétní výše neuvedla nic, a proto nebyly dostatečně naplněny podmínky podle § 153a o. s. ř., zejména, když uznání v podstatě podmiňovala tím, že žádá o splátky; šlo tak spíše o návrh smíru. Zdůraznila, že v řízení nebyla zastoupena advokátem (přestože o něj požádala přípisem ze dne 28. 1. 2021), nemohla se účinně bránit, došlo tak k porušení zásady rovnosti účastníků. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že (formalisticky) rozhodl rozsudkem pro uznání za situace, kdy se soud prvního stupně zabýval žalobním nárokem věcně a žalobu zamítl, přičemž svůj postup náležitě neodůvodnil, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že žalovaná nevymezila žádný důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., dále se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o uznání dluhu žalovanou, její námitky ohledně absence poučení o možnosti žádat o ustanovení advokáta považovala za nedostatečné a nedůvodné. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
9. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř., posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Uznáním nároku podle § 153a o. s. ř. se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy úkon adresovaný soudu), který může být učiněn v jakékoli přípustné formě (srov. § 42 odst. 1 o. s. ř.) a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobní nárok zcela, z části, nebo v jeho základu uznává; není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku s účinky podle § 153a o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001).
11. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích (viz např. nález ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04) také zdůraznil, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v § 153a o. s. ř. Mezi tyto podmínky náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle, spočívajícího v uznání nároku žalobce žalovaným. Pokud jsou o existenci takového projevu vůle důvodné pochybnosti a obecný soud přesto rozsudek pro uznání vydá, jde o postup, který je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
12. I když s ohledem na bezformálnost procesních úkonů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022) nebylo pro závěr, zda podání žalované ze dne 29. 10. 2021 a 6. 7. 2021 jsou uznáním nároku žalobkyně, významné, jak byla označena, měl soud pečlivě zvážit, co jimi žalovaná mínila vyjádřit, jaký úkon tedy skutečně učinila. Přitom měl mít na paměti, že je-li vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. způsobilé významným způsobem zasáhnout do procesních práv žalované, musí pečlivě zkoumat, zda byly splněny všechny podmínky pro jeho vydání, zejména velmi obezřetně a důkladně posoudit obsah podání, kterým mělo (podle jeho mínění) dojít k uznání nároku, a to i s přihlédnutím k dalším podáním a úkonům žalované v řízení, především pak v tom směru, zda vskutku obsahují zcela jednoznačný projev vůle, z něhož by bylo bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že žalovaná žalobní nárok bezpodmínečně uznává a v jakém rozsahu.
13. To se však v projednávané věci nestalo. Z vyjádření žalované ze dne 29. 10. 2021 a 6. 7. 2021 se sice podává, že si je existence dluhu vůči žalobkyni vědoma a že s žalobou souhlasí, současně však nelze pominout, že také (jiným podáním ze dne 29. 1. 2021, kterým reagovala na výzvu k vyjádření) uvedla, že neví, co po ní žalobkyně v tomto řízení požaduje, že si není vědoma žádného dalšího dluhu (ze žaloby i tvrzení žalované vyplývá, že měla žalobkyni dlužit nájemné), a soud ohledně nájemného již proběhl, rovněž uvedla, že v právních věcech se neorientuje a nerozumí jim a požádala o ustanovení advokáta.
14. Odvolací soud při svém závěru o uznání nároku (jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku) vycházel především (izolovaně) z podání žalované ze dne 29. 10. 2021 a 6. 7. 2021, nijak při svých úvahách nezohlednil též podání ze dne 29. 1. 2021 a právě s ohledem na toto podání žalované byla přitom na místě obezřetnost. Přihlédne-li se totiž k obsahu všech podání žalované v řízení, nelze bez pochybností dovodit, že chtěla bez podmínek žalobní nárok uznat, a to se všemi procesními následky s tím spojenými a že by vyjádřila vůli bezpodmínečně jej uspokojit.
15. Odvolací soud také pouze obecně konstatoval, že se jednalo o věc, v níž lze uzavřít a schválit smír, a přestože soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, nijak nekonkretizoval, zda je také splněna podmínka stanovená v § 99 odst. 2 o. s. ř., tedy že nárok není v rozporu s právními předpisy.
16. Lze tedy uzavřít, že vzhledem k tomu, že odvolací soud při zkoumání, zda žalovaná svými podáními skutečně uznala žalobní nárok a zda tak byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, nepostupoval dostatečně obezřetně a pečlivě, je jeho závěr, že v projednávané věci bylo možno za daných okolností vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 1, 2 o. s. ř., v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
17. Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a výše formulované závěry vylučují možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání v důsledku fikce uznání, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tento rozsudek změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že rozsudek odvolacího soudu se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
18. Jen pro úplnost lze dodat, že z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout také k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolatelka uplatnila námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ani nebránily dovolacímu soudu přezkoumat napadené rozhodnutí.
19. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předseda senátu