26 Cdo 847/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J.
W., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 151/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2004, č. j. 35 Co 319/2004-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. května 2004, č. j. 18 C 151/2003-44, ve vztahu k žalovanému J. W. (dále jen
„žalovaný“) vyhověl žalobě a uložil mu povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat
žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt II. kategorie,
sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, ve 2. podlaží domu číslo
popisné 546, v J. ulici číslo 17, v P., k. ú. N.“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); žalobu ve vztahu k tehdejšímu
žalovanému M. W. (dále jen „M. W.“) zamítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci
samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku o věci samé ve vztahu mezi ním
a žalobkyní Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. října
2004, č. j. 35 Co 319/2004-67, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu
mezi těmito účastníky řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo
jiné za zjištěno, že předmětný dům je ve vlastnictví města P. se svěřenou
správou nemovitosti žalobkyni, že v předmětném bytě bydleli na základě
schválené dohody o výměně bytů M. W. s manželkou (matkou žalovaného) J. W., že
žalovaný se k nim do bytu nastěhoval jako příslušník jejich domácnosti, že
matka žalovaného zemřela, že po úmrtí matky žalovaného se vztahy mezi žalovaným
a M. W. v předmětném bytě zhoršovaly a staly se konfliktní, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. srpna 1983, sp. zn. 11 C 525/82, bylo
dokonce upraveno užívání předmětného bytu žalovaným a M. W., že spory
vyvrcholily odchodem M. W. z předmětného bytu v roce 1995 a že následně byla
mezi žalobkyní a M. W. uzavřena písemná dohoda o zániku nájmu předmětného bytu.
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že M. a J. W.
byli společnými uživateli předmětného bytu, že po úmrtí J. W. se jediným
uživatelem bytu stal M. W., jehož užívací právo se transformovalo na právo
nájmu bytu. Dále rovněž dovodily, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem,
zejména s ohledem na úpravu užívání bytu soudní cestou, nelze usoudit, že mezi
M. W. a žalovaným existovala v době odstěhování se M. W. z předmětného bytu
společná domácnost, že za této situace právo nájmu bytu nemohlo přejít na
žalovaného (ve smyslu § 708 ve spojení s ustanovením § 706 odst. 1 věty druhé
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč.
zák.“) a že nájemcem bytu byl proto až do uzavření písemné dohody o zániku
nájmu bytu M. W. Poté uzavřely, že v důsledku zániku práva nájmu bytu u M. W.
zaniklo také odvozené právo žalovaného užívat byt; proto žalobě – s odkazem na
ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatněné
dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že mezi ním a M. W. nejsou
dobré vztahy, že po úmrtí jeho matky se tyto vztahy postupně zhoršovaly a
nakonec se vyhrotily, že ani po létech se jejich vztahy nezlepšily, že jejich
neshody byly řešeny také úpravou užívání předmětného bytu soudní cestou, že
však spolu v předmětném bytě žili až do doby odstěhování se M. W. z bytu, že do
té doby společně hradili nájemné, podíleli se na úhradách služeb spojených s
užíváním bytu a starali se o společné prostory bytu, avšak společně např.
nevařili, nenakupovali a nežehlili. Poté zpochybnil správnost právního závěru,
že právo nájmu bytu na něj nepřešlo (ve smyslu § 708 ve spojení s ustanovením §
706 odst. 1 věty druhé obč. zák.) v důsledku absence společné domácnosti mezi
ním a M. W. V této souvislosti namítl, že pojem „společná domácnost“ je pro
účely přechodu nájmu bytu podle § 708 ve spojení s ustanovením § 706 odst. 1
věty druhé obč. zák. zapotřebí vykládat volněji; soudní praxe podle něj
výslovně nepožaduje, aby v zákoně vyjmenované osoby společně uhrazovaly náklady
na své potřeby. Uvedl, že v době odstěhování se M. W. existovala mezi nimi (v
naznačeném smyslu) společná domácnost a že za této situace se stal – v důsledku
přechodu nájmu bytu podle § 708 ve spojení s ustanovením § 706 odst. 1 věty
druhé obč. zák. – nájemcem předmětného bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu (eventuálně i rozsudek soudu prvního
stupně) a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. října 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost
dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §
237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/
a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Podle §
237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že
napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237
odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
(odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného
právního posouzení věci založena rovněž na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění. Dovolatel tudíž také brojí proti skutkovým zjištěním
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 708 ve spojení
s ustanovením § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Dovolatel však přehlíží, že
skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v
posuzovaném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě
jiného hodnocení provedených důkazů nabízí zčásti „vlastní“ (poněkud jiný)
skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost závěrů, které odvolací soud
přijal při posouzení věci podle § 708 ve spojení s ustanovením § 706 odst. 1
věty druhé obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Námitkou, že pojem „společná domácnost“ je pro účely přechodu nájmu bytu podle
§ 708 ve spojení s ustanovením § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. zapotřebí
vykládat volněji a že soudní praxe výslovně nepožaduje, aby v zákoně
vyjmenované osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby, zpochybnil
dovolatel správnost právního závěru o předběžné otázce, totiž závěru, že v době
odstěhování se M. W. z předmětného bytu neexistovala mezi nimi společná
domácnost, a proto nemohlo dojít k přechodu nájmu bytu ve smyslu § 708 ve
spojení s ustanovením § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon
1826/96, ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, z 15. listopadu 2000, sp.
zn. 26 Cdo 719/99, z 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a ze 14. února
2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že podmínka spotřebního společenství
vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák. se k přechodu práva nájmu bytu
nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti pouze u osob
uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (nikoli také u osob podle § 706
odst. 1 věty druhé obč. zák., mezi něž – ve vztahu k M. W. – náleží rovněž
dovolatel). Kromě toho nelze ani opomenout, že ustálená soudní praxe dovodila,
že jak v případech osob podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. tak také v
případech osob podle věty druhé citovaného ustanovení je třeba, aby jejich
soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje
za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o
souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém
životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas
navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti
nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R
34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do
současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník -
Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 –
502, a poté např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna
2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled
judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o.).
Odvolací soud se od výše uvedené judikatury proto neodchýlil, pokud ohledně
předběžné právní otázky – vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním – dovodil, že
v době odstěhování se M. W. z předmětného bytu neexistovala mezi ním a
žalovaným společná domácnost, a proto nemohlo dojít k přechodu nájmu bytu ve
smyslu § 708 ve spojení s ustanovením § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák.; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst.
3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu