26 Cdo 873/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně Mgr. I. L., zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem,
advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně Ing. A. L., proti žalované Vítkov Invest s.r.o.,
se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, identifikační číslo osoby: 26429586, o
zaplacení částky 121.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 255/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 19 Co 285/2009-178,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 19 Co
285/2009-178, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 9.
2008, č. j. 22 C 255/2007-77, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po
žalované zaplacení částky 121.542,- Kč s 7% úrokem z prodlení od 2. 2. 2007 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že předmětem smlouvy o nájmu uzavřené dne 1. 2. 2005, byly nebytové
prostory nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy čp. 188 na pozemku
parcelní číslo 1922/2 v katastrálním území Žižkov na adrese Praha 3, Koněvova
30 (dále též jen „předmětný prostor“, popř. „Lékárna U Koně“), že předmět nájmu
měl být užíván jen k provozování lékárny základního typu, že v době uzavření
smlouvy nebyl předmětný prostor zkolaudován jako provozovna lékárny, že některé
stavební práce prováděla žalobkyně i po uzavření smlouvy, že ke kolaudaci došlo
11. 1. 2006, že ve smlouvě byla sjednána výše nájemného a podmínky úhrady za
služby poskytované s nájmem předmětných prostor a že žalobkyně zaplatila od 1.
2. 2005 do 10. 1. 2006 za služby spojené s užíváním prostor 121.542,- Kč.
Dospěl k závěru, že nájemní smlouva je sice neplatná, neboť odporuje zákonu (§
39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
dále též jen „obč. zák.“, § 76 odst. 1, § 82 odst. 1, § 85 odst. 1 zákona č.
50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „stavební zákon“),
protože však v řízení „nevyplynulo“, že by žalobkyni do kolaudace prostor
nebyly služby poskytovány nebo že by byla sporná jejich výše, nevzniklo jejich
zaplacením žalované bezdůvodné obohacení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, č. j. 19 Co
285/2009-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Posoudil sice odlišně platnost smlouvy o nájmu (považoval ji
za platnou, uzavřenou v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb.), shodně se soudem
prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaná se přijetím plateb za
poskytnuté služby spojené s užíváním předmětného prostoru bezdůvodně
neobohatila. Námitku věcné nepříslušnosti uplatněnou žalobkyní (odvolatelkou) v
odvolání považoval za nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s.
ř.“ (odvolací soud posoudil platnost nájemní smlouvy odlišně od soudu prvního
stupně), a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b),
odst. 3 o. s. ř. Namítala, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné a rozporné,
odvolací soud nesprávně posoudil okamžik vzniku nájemního vztahu, nepřihlédl ke
skutečnosti, že předmět nájmu budovala a financovala žalobkyně (nájemkyně) v
součinnosti s žalovanou (pronajímatelkou). Nesouhlasila se závěrem odvolacího
soudu, že služby (vodu, teplo, elektřinu) využívala, tato skutková zjištění
nemají oporu v provedeném dokazování, služby byly do předmětného prostoru
zavedeny až koncem roku 2005. Dále namítala, že se jedná o spor mezi
podnikateli o peněžité plnění v částce převyšující 100.000,- Kč a proto měl
podle § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. v prvním stupni rozhodovat Městský
soud v Praze. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedl, že
zcela podporuje dovolání žalobkyně, doplnil její dovolací důvody a připojil se
k návrhu žalobkyně, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné,
vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. K
doplnění dovolacích důvodů vedlejším účastníkem dovolací soud nepřihlížel,
neboť vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003,
uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným
rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity
(nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. V souzené
věci však odvolací soud neposoudil práva a povinnosti stanovené účastnicím po
obsahové stránce rozdílně; jeho odlišný názor na otázku platnosti nájemní
smlouvy neměl v konečném důsledku vliv na obsah práv a povinností účastnic
řízení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek
soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn.
Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále
aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla
podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012,
sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem
o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je
proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst.
2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci - a § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat
nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. zpochybnila dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu, že mohl platně
vzniknout nájemní poměr k nebytovým prostorám, jež nebyly stavebně určeny ke
smluvenému účelu užívání, namítala, že smlouva o nájmu nabyla účinností až
kolaudací prostor k sjednanému účelu užívání. Tuto otázku, ač již byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, rozhodují soudy rozdílně, napadené
rozhodnutí má proto zásadní právní význam a dovolání je – pro řešení této
otázky – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.).
Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání uplatnila námitkou, že odůvodnění
napadeného rozsudku je „rozporné a nesrozumitelné“ a že ve věci rozhodoval
věcně nepříslušný soud; dovolací soud však vytýkané vady v souzené věci
neshledal. Odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky, jež vyplývají z
přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Správný je i závěr
odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky věcné nepříslušnosti soudu prvního
stupně vznesené v odvolání (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád I. § 9. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str.
40-42).
O nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jde
tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázkou platnosti smlouvy o nájmu z 1. 2. 1995 uzavřené mezi účastnicemi se (i
z pohledu nyní uplatněných dovolacích námitek) již zabýval Nejvyšší soud ve
svém rozsudku ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010 a uzavřel, že smlouva
je (absolutně) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně s
ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nebytové prostory byly na
základě uvedené smlouvy pronajaty k účelům (k provozování lékárny), ke kterým
nebyly v době jejího uzavření stavebně určeny (v té době měly sloužit jako
technická místnost). Nájemní smlouva tak nemohla, a to ani po kolaudaci
nebytových prostor ke smluvenému účelu užívání, platně založit nájemní poměr
mezi účastnicemi k předmětným nebytovým prostorám; z nájemní smlouvy proto
nemohly vzniknout subjektivní práva a povinnosti.
Dovolací soud v tomto rozhodnutí poukázal na ustálenou soudní praxi, podle níž
požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu,
jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.),
vyžadoval zákon (zákon č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s
účinností od 19. 10. 2005) ve všech případech pronájmu nebytových prostor;
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní
smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně
určeny. Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřít jen
ohledně takových prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976
Sb. (stavební zákon), určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím,
případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí
nebo povolení stanoven.
Od závěrů vyjádřených v citovém rozhodnutí nemá důvod se dovolací soud odchýlit
ani v souzené věci, v níž je mezi stejnými účastnicemi řešena platnost totožné
smlouvy, a jsou tvrzeny stejné skutkové okolnosti.
Napadený rozsudek tak není z hlediska uplatněných dovolacích námitek
podřazených dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené
rozhodnutí zrušil.
V dalším řízení soud nepřehlédne, že jestliže účastníky uvedená tvrzení a
navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci (viz např. závěr soudu, že v řízení
„nevyplynulo, že by služby nebyly žalobkyni do kolaudace prostor poskytovány“),
je na místě postup podle § 118a o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu