26 Cdo 873/2024-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) P. B., a b) H. B., zastoupených Mgr. Ing. Eliškou Kačírkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované TES, spol. s r.o., se sídlem v Čáslavi – Novém Městě, Vrchovská 1354, IČO 47539330, zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512/16, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 7/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 12 Co 68/2023-363, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 17 C 7/2017-292, určil, že není oprávněná výpověď žalované sepsaná dne 24. 10. 2016 z nájmu „bytu č. 1 o velikosti 148,02 m2 s příslušenstvím, nacházejícího se v 1. patře domu č. p. XY v ulici XY v XY“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“ (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že není oprávněná (ani) výpověď z nájmu předmětného bytu
sepsaná žalovanou dne 2. 5. 2017 – dále jen „Výpověď“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III, IV a V). K odvolání žalobců a žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 12 Co 68/2023-363, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl mimo jiné k závěru, že jednáním, které žalovaná (pronajímatelka bytu) vytkla žalobcům (nájemcům bytu) ve Výpovědi, resp. dvěma ze tří tam vymezených (relativně samostatných) skutků, byl naplněn výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). V tomto směru měl shodně se soudem prvního stupně za to, že žalobci naplnili znaky hrubého porušení povinností nájemce bytu (povinností uvedených v § 2219 odst. 1 a § 2256 odst. 2 o. z.) tím, že ani po opakovaných výzvách nezjednali žalované přístup do sklepní kóje, kterou užívají v souvislosti s nájmem bytu, a navíc bez jejího souhlasu osadili vstup do této kóje kovovou mříží (dále jen „první vytýkaný skutek“). Podle jeho názoru nadto „přispělo ve svém souhrnu“ k naplnění uvedeného výpovědního důvodu i jednání žalobců v podobě nainstalování kamery do okna bytu a následného monitoringu pozemku žalované za domem a pohybu osob na něm (dále jen „druhý vytýkaný skutek“).
Z vyložených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. Dovolání žalobců (dovolatelů), které (s přihlédnutím k jeho obsahu – § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II (proti ostatním výrokům napadeného rozsudku dovolání z obsahového hlediska nesměřuje, byť dovolatelé formálně ohlásili, že dovolání podávají proti tomuto rozsudku „v celém jeho rozsahu“), Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. K podání dovolatelů z 28. 3. 2024 (č. l. 399 spisu) přitom nepřihlížel, jelikož bylo předáno k poštovní přepravě Nejvyššímu soudu až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (viz § 242 odst. 4 ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř.). Námitkou, že odůvodnění napadeného rozsudku je zcela obecné a nepřezkoumatelné, dovolatelé vytkli odvolacímu soudu vadu řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., přitom může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nadto řízení vytýkanou vadou netrpí, neboť napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), je pochopitelné a srozumitelné a nevykazuje takové nedostatky, které by byly na újmu uplatnění práv dovolatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6.
2013, sp. zn. 29
Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost lze dodat, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu co do posouzení prvního vytýkaného skutku i v projednávané věci), pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). Správnost právního posouzení prvního vytýkaného skutku jako důvodu výpovědi z nájmu bytu podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. se dovolatelé pokusili zpochybnit námitkou, podle níž k tomu, aby mohl být uvedený skutek kvalifikován jako hrubé porušení povinností nájemce, je třeba „opakované porušení, tj. více výzev a jejich neuposlechnutí“, a že v tomto případě [„jak (…) bylo prokázáno a soudem prvého stupně potvrzeno“] byla učiněna výzva pouze jedna, a to dopisem z 13.
6. 2016. Ve vztahu k prvnímu vytýkanému skutku navíc také namítli, že jeho použití jako výpovědního důvodu bylo vzhledem k okolnostem zdůrazněným v dovolání (nedůvodnost výzev žalované ke zpřístupnění sklepní kóje dovolatelů, snaha ochránit majetek tam umístěný coby motiv k instalaci mříží ke vstupu do kóje) v rozporu s dobrými mravy. Předestřené dovolací námitky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou. Jejich prostřednictvím totiž dovolatelé zpochybňují především závěr odvolacího soudu o skutkovém stavu věci [zahrnující rovněž skutková zjištění, že ke zpřístupnění své sklepní kóje byli žalovanou vyzíváni vícekrát, a to (vzhledem k jejich obtížné dosažitelnosti) různými způsoby, přičemž i prostřednictvím pošty tomu tak bylo nejméně ve dvou případech, tedy nejen jimi zmíněným dopisem z 13.
6. 2016, ale i dopisem z 28. 6. 2016, jímž byli navíc vyzváni i k odstranění mříže na sklepní kóji, kterou tam osadili bez jejího souhlasu, že o zpřístupnění sklepní kóje je žalovaná žádala opodstatněně, a sice s ohledem na potřebu učinit stavební úpravy v nebytovém prostoru (přestavovaném na byt) nacházejícím se nad touto kójí, a že jimi provedené zamřížování vstupu do kóje nelze (s přihlédnutím k jeho načasování, ale i k dalším zjištěným okolnostem) interpretovat jako prostou snahu o ochranu tam umístěných věcí před případným jejich odcizením – v podrobnostech viz bod 90 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na jehož skutková zjištění odkázal i odvolací soud].
Výtka nesprávného právního posouzení věci tak v tomto směru vychází primárně z kritiky správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Jinak řečeno, dovolatelé ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením provedeného dokazování a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl (a to ve shodě se soudem prvního stupně, nikoli v rozporu s ním, jak naznačují dovolatelé), ostatně nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.
Stran posouzení druhého vytýkaného skutku odvolacím soudem dovolatelé nejprve vyjádřili přesvědčení, že „popsaný skutek není v judikaturním výčtu chování nájemců, které by bylo možné hodnotit jako hrubé porušení povinností nájemců, a pro které by bylo možné nájemní vztah ukončit postupem dle ust. § 2288 odst. 1 písm. a) o. z.“, načež požádali dovolací soud, aby „zhodnotil tento skutek z hlediska ‚míry závažnosti‘ a oprávněnosti výpovědi z nájmu“. Na takto postavené otázce, jíž dovolatelé považují za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, napadené rozhodnutí nezávisí.
V souzené věci totiž odvolací soud nezkoumal, zda druhý vytýkaný skutek sám o sobě dostačuje k naplnění výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., tedy, jinými slovy vyjádřeno, zda v něm samotném lze spatřovat hrubé porušení povinností nájemce bytu. V tomto ohledu výslovně zdůraznil, že tam popsané jednání k naplnění uvedeného výpovědního důvodu toliko „přispělo ve svém souhrnu“. Nelze ovšem ani přehlédnout, že v odůvodnění napadeného rozsudku předně zaujal názor, podle kterého naplnil svou intenzitou znaky hrubého porušení povinností vyplývajících z nájemního poměru účastníků k předmětnému bytu již první vytýkaný skutek (viz bod 17 odůvodnění citovaného rozsudku).
Úvahy, které odvolací soud vyslovil ve vztahu k posouzení druhého vytýkaného skutku, lze proto chápat pouze jako argumenty podpůrné (argumenty „navíc“), na nichž napadené rozhodnutí v konečném důsledku nespočívá. Za této situace nemůže být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky „míry závažnosti“ druhého vytýkaného skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.