29 Cdo 2960/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce EPOQUE - LANCASTER a. s., se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova
1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 27415171, zastoupeného JUDr.
Robertem Hošťálkem, advokátem, se sídlem v Praze - Kbelích, Žacléřská 1040/1,
PSČ 197 00, proti žalované České republice - Ústavu územního rozvoje, se sídlem
v Brně, Jakubské náměstí 3, identifikační číslo osoby 60556552, zastoupené Mgr.
Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, PSČ 301 12, o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C
89/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
března 2011, č. j. 55 Co 588/2010-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 6.360,-
Kč, k rukám zástupce žalobce.
Rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 27 C 89/2010-65, Obvodní soud pro Prahu 4
na základě žaloby společnosti EPOQUE - LANCASTER a. s., směřující proti
žalované České republice - Ústavu územního rozvoje, určil, že žalobce je
vlastníkem pozemku parc. č. 1090/39 a pozemku parc. č. 1090/40, v katastrálním
území Krč, vedených u Katastrálního úřadu pro Hl. město Prahu, Katastrálního
pracoviště Praha (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout s tím, že nemá zásadní právní
význam. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu
(oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení
následujících otázek:
1/ Zda je v souladu zejména s ustanovením § 211 a § 157 odst. 2 o. s. ř., pokud
odvolací soud odůvodní své rozhodnutí ve věci samé pouze obecným odkazem na
závěry soudu prvního stupně, s tím, že se s těmito závěry zcela ztotožnil, aniž
by sám ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. stručně a jasně vyložil, které
skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další
důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní
stránce? 2/ Zda je možné aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004,
uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též
jen „R 81/2005“/, jenž je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) i
na případ skryté duplicity (zápisu) vlastnictví ke sporným pozemkům, jež vyšla
najevo až po zpeněžení pozemků v konkursu vedeném na majetek společnosti
Hotelinvest a. s.? 3/ Zda soupis majetku konkursní podstaty obsahující co do specifikace
konkrétního pozemku pouhý odkaz na příslušný list vlastnictví, splňuje ve
vztahu k tomuto pozemku požadavek na označení sepisovaného majetku způsobem
umožňujícím jeho identifikaci a tvoří tak dostatečný právní podklad pro
zpeněžení tohoto pozemku správcem konkursní podstaty? 4/ Zda usnesení, jímž konkursní soud ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) vyslovuje souhlas
s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo
dražbu, musí obsahovat specifikaci majetku, k jehož zpeněžení konkursní soud
tímto usnesením svoluje, nebo zda v tomto směru postačuje, obsahuje-li takové
usnesení pouhý odkaz na jinou listinu nacházející se v konkursním spise vedeném
konkursním soudem? Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
K jednotlivým (dovolatelem položeným) otázkám Nejvyšší soud pro účely posouzení
přípustnosti dovolání uvádí:
Ad 1/
Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž
skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího
soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací
soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté
přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního
stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli
přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na
argumentaci soudu prvního stupně. Naopak, typickým rysem rozhodovací činnosti
odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti
rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích § 219 o. s. ř. je potvrdí, je-li
ve výroku věcně správné. Potud jde ovšem o závěr triviální, plynoucí (ve vazbě
na jen „přezkumnou“ činnost odvolacího soudu) z jednoznačné dikce ustanovení §
212, § 212a, § 219 a § 220 o. s. ř.; důvod připustit dovolání k zodpovězení
otázky, kterou odvolací soud řešil v souladu s onou triviální odpovědí, proto
Nejvyšší soud neměl (a to bez zřetele k tomu, že dovolatelka tuto argumentaci
uplatňuje prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., k němuž zákon Nejvyššímu soudu při úvaze o přípustnosti dovolání zapovídá
přihlédnout - srov. § 237 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Srov. ostatně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29
Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud
strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku
není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze“ přihlásil
k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu
prvního stupně). Ad 2/
V tomto ohledu napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury Nejvyššího
soudu, především z R 81/2005, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně vychází a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit. Závěry
formulované v R 81/2005 se týkají oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit
majetek sepsaný v konkursní podstatě úpadce a ochrany nabyvatele takového
majetku odvíjející se od práva správce konkursní podstaty majetek zpeněžit
(výslovně se tam uvádí, že jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí
nevyvratitelné domněnky obsažené v § 19 odst. 2 ZKV prolamuje zásadu, podle
které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám /nemo plus iuris ad
alium transferre potest, quam ipse habet/). Při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své
judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna
Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl.
ÚS 78/06, uveřejněný pod
číslem 307/2007 Sb.), je skutková situace popisovaná dovolatelem (duplicitní
zápis vlastnického práva k pozemku, jenž vyšel najevo až po zpeněžení majetku v
konkursu) typickým příkladem pro uplatnění pravidla formulovaného v R 81/2005 a
nikoli pro formulování výjimky z něj. Ad 3/
Náležitostmi soupisu majetku konkursní podstaty se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi zabýval především v (dovoláním i soudy nižších stupňů
zmíněném) rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném
pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
19/2006“), v němž uzavřel, že sepisovaný majetek musí být v soupisu označen
způsobem, který umožňuje jeho identifikaci. V usnesení ze dne 27. ledna 2010,
sp. zn. 29 Cdo 1003/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2010, pod číslem 139, pak Nejvyšší soud doplnil, že jsou-li pochybnosti
o tom, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu majetku
konkursní podstaty, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly
zakotvenými v ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Teprve tehdy, není-li možné ani tímto
způsobem zjistit, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu,
lze uzavřít, že v dané části nemá takový soupis žádné právní účinky. S těmito judikatorními závěry je napadené rozhodnutí v souladu. Ad 4/
K povaze souhlasu konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty
zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), se Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi též opakovaně vyjádřil. V rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněném pod
číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
63/2005“) vysvětlil, že takový souhlas není odkládací podmínkou ve smyslu
ustanovení § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž
správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho
absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.). Z R 19/2006 se k tomu podává, že ochrana nabyvatele zpeněženého majetku
plynoucí z R 81/2005 se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené při zpeněžení majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto
důvody původ v porušení norem konkursního práva (v R 19/2006 tímto důvodem
bylo, že správce konkursní podstaty nemovitost, kterou zpeněžoval, vůbec
nesepsal) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího, např. v tom,
že kupující nemá způsobilost k právním úkonům nebo že jednal v duševní poruše,
která jej činila k uzavření kupní smlouvy neschopným - srov. § 38 obč. zák. (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo
5193/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod
číslem 76).
V případě vad usnesení, jímž konkursní soud uděluje souhlas s tím, aby správce
konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu, je nutné
rozlišovat mezi nicotností rozhodnutí a situací, kdy souhlas soudu je udělen
nezákonným způsobem, jakož i mezi situací, kdy takové usnesení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo tzv. zmatečnostní vadou. Potud se Nejvyšší soud k věci vyjádřil v rozsudku ze dne
10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008. Napadené rozhodnutí je i s těmito závěry v souladu, když je zjevné (v situaci,
kdy dovolání samo se povahou vad usnesení co do jejich členění a důsledků
nezabývá), že usnesení, jímž byl souhlas ke zpeněžení udělen v této věci, nelze
pokládat za nicotné jen proto, že uděluje souhlas ke zpeněžení majetku (řádně)
konkretizovanému v jiné listině, jež je součástí konkursního spisu. Jakkoli je zřejmé, že taková (nevhodná) praxe mohla osobám, jež jsou povinny
souhlas doložit (v intencích závěrů obsažených v R 63/25005) jako předpoklad
platnosti zpeněžení, ztížit průkaz, že byl souhlas dán, ze skutkových reálií
věci je stejně tak očividné, že udělen byl a že se týkal právě toho majetku,
který je předmětem sporu. Také v tomto ohledu je tudíž napadené rozhodnutí v souladu s (výše citovanou)
judikaturou Nejvyššího soudu. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobci tím vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají
z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení),
jejíž výše činí podle ustanovení § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhlášky“)
10.000,- Kč. Jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto určená odměna dle § 18
odst. 1 vyhlášky o 50 % na částku 5.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů
určenou podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby a s náhradou za 20 % daň
z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži
dovolatelky celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. září 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu